„Publikum se dočkalo několika mimořádných míst, autor se nebál experimentovat i na poli sazby hlasů a v závěru se opět opřel nejen o pizzicatové ‚krůčky‘, ale violoncello používá také jako bicí nástroj.“

„Charakter skladby je v konsekvenci s ideou celého festivalu, kdy se nová hudba potkává se starou, čerpá z ní inspiraci, ale halí ji do modernějšího hávu.“

„Pomyslnou červenou nití je zde motiv naděje a víry v to dobré v člověku.“

V prostoru jako stvořeném pro koncerty komorních těles v samém srdci Olomouce se minulý týden již podevatenácté uskutečnil festival Opera Schrattenbach. Jedná se o oslavu současné tvorby, která se odehrává na půdě Uměleckého centra Univerzity Palackého, v kapli Božího Těla. Během pěti festivalových dní se posluchačům dostalo nekonvenčních hudebních zážitků. Od opery O perníkové chaloupce z pera Tomáše Hanzlíka, uměleckého šéfa souboru Ensemble Damian, který je mozkem celého festivalu, až po komorní tvorbu Jiří Sychy. Právě ten se zasloužil o znamenitý závěr letošního ročníku Opery Schrattenbach. 

V přítmí barokního chrámu osvětleného pouze jemným červeným světlem se sešla čtveřice hráčů na smyčce, aby zahrála Sychův Smyčcový kvartet č. 2 s přízviskem „valašský“, a zahájili tak závěrečný koncert festivalu Opera Schrattenbach. Konkrétně šlo o Smyčcové kvarteto Jihočeské filharmonie ve složení Martin Týml na první housle, Michaela Šikutová Vyoralová na druhé housle, violu zastala Eva Horváth a konečně Lenka Týmlová na violoncello. Nutno říct, že označení „valašský“ tento kvartet vystihuje dokonale. Autor jej vnímá jako „oslavu rodného kraje“. Přímočará, lidovou notou zabarvená melodika vykresluje v hlavách posluchačů obrázek zelených kopců a typických roubených domků v nich stojících. Je zde cítit inspirace raným Janáčkem, ostatně sám Jiří Sycha se moravskému folklóru soustavně věnuje. Violoncellový part v podání Lenky Týmlové místy nápadně připomíná cimbál – pizzicato se přibližuje tolik typickým úderům kladívka o struny. 

Hudební večer pokračoval další smyčcovou seancí, tentokrát zazněla Suita gregoriana pro housle a violoncello. Skladba z dob autorových studijních let vzdává hold italskému skladateli Ottorinu Respighimu. Charakter skladby je v konsekvenci s ideou celého festivalu, kdy se nová hudba potkává se starou, čerpá z ní inspiraci, ale halí ji do modernějšího hávu. Barokní připomenutí dává o to větší smysl v prostoru barokní kaple, která dodnes nese odkaz centra umění v Olomouci. Druhá věta suity je místy překvapivě bolestiplná, protkaná barokními postupy, a to jak z hlediska formy, tak harmonie. Smyčcový témbr zní v kapli znamenitě. 

Po barokem inspirované Suitě gregorianě se koncert přesunul do aktuální doby. Sám autor předstoupil před publikum, aby jej občerstvil dvěma ze svých drobných skladbiček pro housle a klavír. Jiří Sycha je totiž také učitelem v ZUŠ, což mu dává také tvůrčí prostor ke skladbě. Pokud totiž některé z jeho dětí chybí na hodině, pan učitel namísto výuky napíše skladbu. Existuje jich prý celá řada a pro olomoucké publikum vybral tu s příznačným názvem Uspávání lidušky (s malým „l“, jak podotkl Sycha). Za klavír usedla místní klavíristka a specialistka na barokní interpretaci Ilona Růčková. V jednoduchosti je krása, kaplí se rozlily krásné tóny klavírního křídla a houslí Jiřího Sychy. Někomu mohla skladba připomenout jasně definovanou dvořákovskou či griegovskou melodiku. Příjemná jednohu(d)bka. 

Následovala další skladbička, tentokrát s názvem Splašený beran. Opět vyplulo na povrch autorovo zalíbení v moravském folklóru. Vesele znějící drobná skladba, při níž se měl splašit beran, neuškodilo by mu zvyšování tempa, možná, že se ke splašení chystal, ale přece byl zkrocen. Nebylo by na škodu, kdyby múza čas od času navštěvovala všechny učitele ZUŠ. 

Po žertovném beranovi přišla zásadní změna charakteru. Autor se nebál nechat posluchače nahlédnout do osobnější roviny a společně s houslistou Martinem Týmlem zahrál své Smírčí milosti. Touto skladbou reflektoval těžkosti vyrůstání s psychicky nemocnou maminkou. Bylo krásné slyšet, jak se závažné momenty postupně přetavují v ty smírčí a vedou až k hluboké katarzi. Posluchačsky velmi zajímavé bylo vnímat proměny vedení dvou hlasů, z nichž jeden představuje autora a druhý jeho maminku. Místy bolestný dialog houslí, v němž vedoucí melodii neomylně držely první z nich, splynuly na chvíli do jediného hlasu, jako by ztratily společnou řeč. Vzápětí se však začala vynořovat konverzace nová, taková, v níž se hlasy smířlivě opírají jeden o druhý. 

Koncert skončil stejně jako začal – kvartetem. Konkrétně se jednalo o Smyčcový kvartet č. 3 s podtitulem „Fantazie o přátelství a naději“. Z Valašska, které zaznělo na začátku se posluchači přesunuli do jiného koutu země, na severozápad naší republiky, kde nedaleko od hranic s Německem leží zámek Jezeří. Právě pro něj a pro blízké město Horní Jiřetín byl kvartet napsaný. Slouží jako připomínka důležitosti a mimořádnosti místa, které si historicky prošlo mnoha těžkostmi. V období druhé světové války se zde usídlil štáb jednotek SS, za komunistů se zase dostal do područí Československé lidové armády, která zničila, co se dalo. Kromě toho se již tak těžce zkoušené místo nachází v oblasti obrovského hnědouhelného lomu a zámku i okolním vesnicím hrozila destrukce. Po revoluci se katastrofě podařilo zabránit a nyní je zámek Jezeří přístupný široké veřejnosti. 

Tohle všechno se skladatel pokusil reflektoval ve svém kvartetu. Z programu je skladba vůbec nejmladší Sychovou kompozicí, což se snad projevuje v nápaditější harmonii, aniž by však opustil své hluboké folklórní kořeny. Publikum se dočkalo několika mimořádných míst, autor se nebál experimentovat i na poli sazby hlasů a v závěru se opět opřel nejen o pizzicatové „krůčky“, ale violoncello používá také jako bicí nástroj. Podařilo se mu vytvořit originální dílo, na které mohou být obyvatelé Horního Jiřetína právem hrdí, právě pro ně bylo totiž zkomponováno. Ve skladbě se objevují nejrůznější motivy, které má autor s tímto místem spojeny. Lze však s jistotou říct, že pomyslnou červenou nití je zde motiv naděje a „víry v to dobré v člověku“. Ostatně právě to zachránilo zámek před zkázou.

Foto: Jiří Suchomel, ilustrační - archiv SHF