„Strnadová zaujala jak elegantním pódiovým sebevědomím, tak velmi pěknou technickou úrovní hry.“

„Homogenní zvuk hymnického charakteru uvedla sólová viola zvláštního témbru, který nebyl jen výsledkem použitého dusítka podle autorova předpisu con sordino.“

„Sólové violoncello bylo tak více v pozici osamělého poutníka, což Nouzovský náležitě využil.“

Závěrečný koncert 13. ročníku festivalu „Kultura v srdci Prahy“ se konal v pátek 15. prosince 2025 v Koncertním sále Pražské konzervatoře na Dvořákovo nábřeží v Praze. Festival pořádá Jednota pro zvelebení hudby v Čechách. Hráli Zemlinsky Quartet s violoncellistou Petrem Nouzovským a violoncellistka Naďa Strnadová. Program tvořily skladby Bachovy, Sukovy, Janáčkovy, Haydnovy a Čajkovského. Sál Pražské konzervatoře nebyl zcela zaplněn, ale na pódiu se koncertovalo s plným nasazením a se zajímavou a přitažlivou podobou ryze komorního vystoupení.

Jednota pro zvelebení hudby v Čechách, která byla založena 31. března 1810, stála u vzniku Pražské konzervatoře. Po stoleté péči o ústav zastavila svou činnost, neboť provoz ústavu převzal v roce 1918 stát.  Své konání obnovila v roce dvoustého výročí své existence a dnes je činná ve smyslu ideje veřejné podpory hudby a umění. A k tomu náleží. „stejně jako před 200 lety – všestranná podpora studentů Pražské konzervatoře ve všech představitelných formách, podobách a aktivitách, kterých jsme schopni.“ Jak stojí v programovém textu prohlášení společnosti.

Koncert zahájila Naďa Strnadová, studentka ve 2. ročníku ve třídy Petra Nouzovského a jejím vystoupením se naplnila litera idey pořadatele Jednoty ke zvelebení hudby v Čechách. Hrála výběr ze Suity pro sólové violoncello č. 3 C dur BWV 1009 Johanna Sebastiana Bacha, ze které zvolila první, čtvrtou a finální část. Strnadová zaujala jak elegantním pódiovým sebevědomím, tak velmi pěknou technickou úrovní hry. Současně potvrdila jistotu a zběhlost ve vedení smyčce a dobrou volbou kontrastu mezi jednotlivými částmi suity. Hrála Preludium, Sarabandu a Gigue uvolněně, s klidem a s dobrým povědomím o slohovém zakotvení skladby. 

Ve zbývajícím čase koncertu hrál Zemlinsky Quartet program o čtyřech skladbách, z toho dvě s violoncellistou Petrem Nouzovským. Svou jistou pozici v koncertním životě doma i venku potvrdilo umělecky výrazným provedením Meditace na staročeský chorál Svatý Václave op. 35a Josefa Suka. Homogenní zvuk hymnického charakteru uvedla sólová viola zvláštního témbru, který nebyl jen výsledkem použitého dusítka podle autorova předpisu con sordino. Předpis uvolnil struny krátce po polovině skladby a vrátil jejich ztlumení v závěru. Právě onu vzrušivou část s volnými strunami hrálo kvarteto s nevšední intenzitou, leč ve zohledněném kontrastu k tichým pasážím. V celkovém dojmu měla Meditace poutavý až atraktivní výraz. Zemlinsky Quartet hrál ve složení František Souček a Petr Střížek – housle, Petr Holman – viola a Vladimír Fortin – violoncello.

Se stejně přitažlivým zpracováním a s citem pro jedinečnost autorského kompozičního stylu hrálo kvarteto Smyčcový kvartet č. 1 Leoše Janáčka inspirovaný povídkou Kreutzerova sonáta od Lva Nikolajeviče Tolstého, který sám byl ve své literární práci inspirován hudbou, konkrétně Sonátou po housle a klavír č. 9, op. 47 Ludwiga van Beethovena. Tu autor věnoval francouzskému houslistovi Rodolphu Kreutzerovi. Janáčkova hudba byla v podání Zemlinského kvarteta velice vitální, rytmicky a tempově zručně vypracovaná. V práci s dynamikou byl soubor velmi inspirativní. Proslulé janáčkovské „sčasovky“ měly skvělou účinnost. Ve třetí větě stvořilo kvarteto účinnou proměnu v kontrastu útlého houslového tónu s temnou harmonií souboru. Rovněž zaujalo originálně nesenou tichou pasáží před návratem zvýšené dynamiky a „zazipovaného“ zvuku. 

V souhře s violoncellistou Petrem Nouzovským hrálo kvarteto dvě skladby. První z nich byla komorní verze Koncertu pro violoncello a orchestr D dur Hob VIIb:2 Josepha Haydna a nutno dodat, že tato část koncertu měla okouzlující průzračnost. Kvarteto vstoupilo do klasického slohu bez újmy na stylovosti, kterou orchestr naplňuje harmonií smyčců s barvami hobojů a lesních rohů. Sólové violoncello bylo tak více v pozici osamělého poutníka, čehož Nouzovský náležitě využil. Jeho kantiléna s barevně širokým, otevřeným tónem slula lyrikou, technické pasáže byly neomylně brilantní, samozřejmě s vlastní kadencí. Druhý violoncellový koncert D dur je ten méně brilantní z Haydnových dochovaných koncertů, ale Nouzovský zvolil pro exhibici svých virtuózních ambicí jiné populární dílo světové violoncellové literatury. 

Tou byly Variace na rokokové téma pro violoncello a orchestr, op. 33 Petra Iljiče Čajkovského. I tady se Nouzovský zcela oddal partituře mistra. S bezbřehou hbitostí měřil délku strun od horního pražce hmatníku do volného prostoru u kobylky postupným pohybem i skokem. V melodice se jeho fráze rozevíraly do prostoru sálu, v jistých pasážích zřetelně dával najevo intimní vztah k tvořené hudbě s náležitě předvedenou ekvilibristikou, jak žádá pódiová současnost. Spojení Nouzovského se souborem Zemlinsky Quartet bylo pro prezentaci hudby mistrů šťastné řešení. Zejména pro závěrečný koncert 13. ročníku festivalu Kultura v srdci Prahy, pravda bez hojnější účasti studentů na pódiu Koncertního sálu Pražské konzervatoře.

Foto: archiv KlasikaPlus.cz, Rafael Brom, archiv Nadi Strnadové

Facebook X E-mail WhatsApp