KlasikaPlus.cz© – portál o klasické hudbě

PORTÁL O KLASICKÉ HUDBĚ

...váš vyladěný partner

english

Olomoucké korzo s francouzským dirigentem a lotyšským pianistou english

Tentokrát šlo o skladbu pro smyčcový orchestr, který se prezentuje mnohostí barevných možností.

Lotyšský pianista Georgijs Osokins přednesl koncert s nadhledem a s lehkostí, akordické části měly hutnost a naléhavost a nechyběla romantická rozevlátost.“

Dirigent Rémy Ballot pojal skladbu o poznání pomaleji, vyhrál si s agogikou i s dynamickými kontrasty.

Adventní koncert 11. prosince v olomoucké Redutě patřil Moravské filharmonii Olomouc, která si přizvala ke spolupráci francouzského dirigenta Rémyho Ballota a lotyšského pianistu Georgijse Osokinse. Společně provedli nejprve Greater Antiphons pro smyčcový orchestr Arvo Pärta, poté Koncert pro klavír a orchestr č. 2 f moll Fryderyka Chopina a na závěr Kartinky (Obrázky z výstavy) Modesta Petroviče Musorgského. Program zaplnil celý sál Reduty.

Arvo Pärt, devadesátiletý estonský skladatel, vytvořil Greater Antiphons pro smyčcový orchestr před deseti léty na objednávku Losangeleského filharmonického orchestru. Navázal přitom na dřívější dílo Sedm Magnificat-Antifon pro smíšený sbor a cappella, které sloužily pro liturgii před Štědrým dnem. Tentokrát šlo ale o skladbu pro smyčcový orchestr, který se prezentuje mnohostí barevných možností. Členové smyčcové sekce Moravské filharmonie Olomouc pod vedením koncertního mistra Patrika Sedláře se ponořili do interpretace se vší pokorou a vážností a podali dílo široce, s maximálním dynamickým rozpětím a s táhlýmifrázemi přesto, že jde v podstatě o dílo postavené na krátkém, neustále se opakujícím motivu. Oproti sedmi velkým antifonám pro sbor je tohle dílo čistě instrumentální a má pět částí. Všechny se vyznačují schopností vyklenuté dynamické škály a nápaditostí, s jakou skladatel se základním motivem, stále se opakujícím, pracuje. Pohroužení do hudebního sdělení bylo hluboké a souhra všech nástrojů téměř dokonalá.

Georgijs Osokins

Další skladbou byl romantický Koncert pro klavír a orchestr č. 2 f moll, op. 21 Fryderyka Chopina. Přednesl ho renomovaný třicetiletý lotyšský pianista Georgijs Osokins. Náročný part romantického koncertu polského klavíristy a skladatele přednesl interpret s nadhledem a s lehkostí, akordické části měly hutnost a naléhavost a nechyběla romantická rozevlátost. 1. Maestoso zahájil orchestrální vstup s flétnovým sólem Markéty Soldánové, poté nastoupil klavír s hutnými akordy a se zvonivou melodií a perlivými běhy. 2. Larghetto uvedly housle spolu s dřevěnými nástroji a připravily cestu klavíru. Nejprve melodické a zasněné sólo přešlo do dynamických vln, které dovedlo k závěru sólo fagotu a jež převzaly lesní rohy a dřevěné dechové nástroje. 3. Allegro vivace nastoupilo tanečně, klavír burácel, pak přešel opět do tanečního rytmu a perlil v trylcích. Sólo lesního rohu Martina Paulíka předcházelo velké kadenci, ve které se klavír bravurně dostal až do závěru, spolu s orchestrem. A byl to konec efektní, který strhl publikum k nadšenému potlesku, po kterém musel následovat přídavek. Klavírista stylově zůstal u Fryderyka Chopina a zahrál jeho Mazurek č. 4, op. 30, se zajímavými rubaty v akordickém závěru.

Druhá polovina koncertu patřila očekávané romantické skladbě. Byly to Kartinky neboli Obrázky z výstavy Modesta Petroviče Musorgského, v instrumentaci Maurice Ravela – stejný titul, který před týdnem hrála Filharmonie Bohuslava Martinů ve Zlíně, pod taktovkou Roberta Kružíka. (Reflexe ZDE.) Velkou roli v rozdílu zvuku hrála samozřejmě akustika obou sálů. Zatímco ve Zlíně je akustika komornější a přeje spíš kompaktnímu, niternému a vycizelovanému provedení, v olomoucké Redutě naopak vyniklo romantické provedení a hutný zvuk, který se kumuloval ve dřevem obloženém sále.

Rémy Ballot

Francouzský dirigent a houslista Rémy Ballot (*1977) působí především ve Vídni, kde založil orchestr Klangkollektiv Wien a věnuje se s ním nejraději dílům vídeňského klasicismu, jako „inovativní orchestr s legendární virtuozitou a mladistvou brilantností“. Spolupracuje i s dalšími věhlasnými orchestry v Evropě a jeho přístup k interpretaci je hodnocen především díky mnohostranné barevnosti a hloubce výrazu. Musorgského skladbu pojal o poznání pomaleji, vyhrál si s agogikou i s dynamickými kontrasty, široká kantiléna a mohutné akordy vygradované do mohutného fortissima zněly v sále sugestivně a monumentálně. Promenádu zahájila jásavá trubka Ondřeje Moťky, po které následoval žesťový chorál. Skřítek se pitvořil karikovanými glissy a po něm opět nastoupila Promenáda, tentokrát měkce zahájená sólem lesního rohu Radka Malého. Starý hrad překypoval vznešeností a strašidelností, což kreslila svým sametově i svíravě znějícím saxofonem hostující studentka z varšavské univerzity Ester Dvořáková.

Třetí Promenádu zahájil na trubku Ondřej Moťka a hašteřící se děti v Tullieries hravě a rozpustile vykreslily dřevěné nástroje. Bydlo dalo o sobě vědět s mohutnou vážností, kterou vykreslovalo sólo tuby v podání trombonisty Jana Pátka. Poslední Promenádu si užily hutné smyčce, které se otevíraly v hutném fortissimu. Balet nevylíhnutých kuřátek byl vylehčený do štiplavého pizzicata a v okamžité návaznosti si mohutně vykračoval Samuel Goldberg v širokém forte, v kontrastu k ostrému pištivému zvuku Shmuÿle, kresleného trubkou Ondřeje Moťky. Trh v Limoges byl barevnou směsicí všech nástrojových skupin, prolínajících se a švitořících. Oproti nim zabouřily Katakomby (Sepulcrum Romanum) hlubokými žesti a navodily tajemno. Cun mortuis in lingua mortua (S mrtvými řečí mrtvých) naopak hovořily opatrně dechové nástroje v pianu, aby kontrastně na posluchače následně ve forte vykoukla Baba Jaga z Domku na kuří nožce; barvení ticha lesa si postupně užily všechny nástroje. Poslední obraz Velká brána kyjevská začala z klidu, aby v postupném crescendu celého pléna orchestru se rozezněla do široka, občas přerušená citovým niterným pianem. Tiché zvony zdáli odpočítávaly čas a orchestr se opět rozezněl do maximálního důstojného a velebného zvuku, který korunovaly vítězné trubky. Mohutný zvuk orchestru byl všeobjímající a ohlušující, přesto povznášející.  Velká brána kyjevská byla vrcholem končícího filharmonického roku a odkazovala na všechna novoroční přání, která lze vyslovit, jistě i to, aby nebyla jen snem, ale skutečností v míru.

foto: MFO / Andrea Simperová

Karla Hofmannová

Hudební a divadelní publicistka, novinářka, kulturoložka

Pochází z Brna, kde žije a pracuje. Vystudovala pěveckou konzervatoř v Brně a kulturologii v Praze. Pracovala na různých pozicích v kultuře, jako zpěvačka, pedagožka, působila v marketingu a managementu kulturních institucí, což ji přivedlo ke kulturní politice a k žurnalistice. V současné době je v důchodu a působí jako nezávislý novinář, píše recenze především na opery a koncerty klasické hudby a realizuje rozhovory se zajímavými lidmi, kteří se profilují v oblasti kultury. Zajímá se o historii a cestování a jejím velkým koníčkem a relaxací jsou malá vnoučata.



Příspěvky od Karla Hofmannová



Více z této rubriky