„Národní divadlo Brno zahájilo sezónu blokem oper na Špilberku.“

„K původnímu nastudování Lazebníka sevillského přizvalo Národní divadlo Brno italské tvůrce.“

„Auditorium bylo plné mladých lidí.“

Gioacchino Rossini napsal kolem čtyřicítky oper. Většinu znají pouze muzikologové a i ti pouze z notového záznamu, na jevišti mnoho z nich nikdy neměli šanci vidět. Je pouze jedna, kterou snad znají i ti, kteří do operního domu nikdy nevkročili. Jedna, která by klidně mohla aspirovat na titul opera oper, Wolfgang Amadeus promine; jedna, v níž co árie, to hit: Lazebník sevillský.

Národní divadlo Brno nastudovalo tuto operu v roce 2007 a od té doby ji čas od času reprízuje. Poslední dvě sezóny se nehrála a její uvedení umožnil výborný nápad – na konci a na začátku sezóny uvést některá představení na letní scéně na Hradě Špilberk. Operní blok, kterým Národní divadlo Brno zahájilo na Špilberku sezónu 2019/2020, otevřela Bizetova Carmen, ve čtvrtek následoval Lazebník sevillský od Gioacchina Rossiniho, dnes zazní Nedbalova Polská krev a blok uzavřou slavná díla Giuseppe Verdiho – Nabucco a La traviata. Vše v provedení kmenových pěvců divadla.

K původnímu nastudování si vedení divadla přizvalo italské tvůrce. A mělo šťastnou ruku. Toho hudebního se ujal Luca de Marchi, který asistoval takovým hvězdám jako Riccardo Mutti, Claudio Abbado nebo Vladimir Jurowski. Přitom znal i české prostředí, poněvadž svou kariéru začínal jako korepetitor ve Státní opeře Praha. Pro Vídeňskou státní operu pracoval jako poradce pro italské opery a připravil pro ni právě Lazebníka sevillského. Stejné dílo uvedl na scénách ve Francii, Norsku a Švýcarsku. Rossiniho měl tedy důkladně „přečteného“ a to se, samozřejmě, na nastudování projevilo. Druhým Italem, který představení připravil, byl režisér Sandro Santillo. Jeho začátky jsou spojeny se slavným Piccolo Teatro v Miláně, kde se uplatnil především jako činoherní režisér, i když se s touto scénou rozloučil režií Wagnerova Lohegrina. Poté už se věnoval operní režii v divadlech po celé Itálii. Jeho činoherní režisérská zkušenost ovšem byla a je vidět i na brněnské inscenaci.

Přímo bouře režijních nápadů s jemnými špílci, detailní propracování postav na operním jevišti málokdy viděné, dokonce i detailní práce se sborem (hudebníci na začátku prvního jednání, vojáci v jednání druhém), to vše ukazuje na zkušenou režisérskou ruku. Třetím Italem byl výtvarník Michele Chiaperino. Z jeho práce mohu hodnotit pouze kostýmy, scéna se musela pro špilberské představení upravit (kulisy musely být statické, nebylo možné je vyměňovat, navíc se musely zmenšit, výměna scény se musela dít před diváky). Kostýmy jsou nápadité a přitom plně v tradici buffo opery. Upravit pro letní scénu se muselo i celé představení, toho se ujal asistent režie Otakar Blaha.

Letní scéna nemá orchestřiště. Orchestr je umístě bokem pod stanem. Aby pěvci viděli dirigenta, musela být vzadu instalována velká obrazovka, na kterou je dirigent snímám. Kromě toho jsou ještě v rozích jeviště dvě menší obrazovky, aby byla vidět dirigentova gesta, když se pěvci pohybují diagonálně. Samozřejmě to komplikovalo souhru, navíc podle některých sólistů orchestr špatně slyšeli. Bylo to proto, že nebyl zřízen příposlech, což ale chválím. I to, že se nepoužívají mikroporty. Akustika nádvoří je perfektní a i když režie vyžadovala, aby herci zpívali třeba zcela vzadu v rohu nádvoří, tóny se skvěle nesly, bylo dobře rozumět a žádné technické prostředky nebyly potřeba. Orchestr Národního divadlo Brno řídil ve čtvrtek mladý dirigent Ondrej Olos s velkým pochopením pro specifikum Rossiniho hudebního výrazu, což se projevilo už při předehře. Cembalový part hrála Dáša Karasová.

Je samozřejmé, že od premiéry v roce 2007 se obměnilo obsazení. Titulní roli lazebníka v této inscenaci zpíval nyní Roman Hoza. Patří k té generaci mladých pěvců, která má za sebou už zahraniční stáže i práci v zahraničních operních studiích. On sám prošel operním studiem Deutsche Oper am Rhein v Düsseldorfu, kde nastudoval několik rolí. Herecky mimořádně nadaný, pěvecky velmi zdatný, získal si diváky hned svou árií Largo al factotum, zpívanou mezi publikem. Jeho baryton je hutný a přitom svěží, jeho artikulace přesná, hlasově zvládal roli perfektně. Jeho pohybové kreace a drobné špílce vyvolávaly záchvaty smíchu. Prostě Figaro jak má být.

Hraběte Almavivu zpíval Ondřej Koplík. Jeho tenor na nádvorním prostranství zněl hluše a navíc slabě. Především v duetech s Rosinou v podání Andrey Široké prakticky zanikal, v sólových partech už to bylo lepší. Shodou okolností byl nejlepší v duetu Pace e gioia sina con voi. Jiří Sulženko patří ke špičkám brněnského souboru už řadu let a perfektně to prokázal i v roli doktora Bartola. Sulženkova výborná hlasová technika je známa, překvapením byl skvělý herecký projev. Bas Jana Šťávy jako Basilia, to byla radost poslouchat. Plný s krásnými hloubkami, dynamicky rozrůzněný. Andrea Široká je jediná, která je v inscenaci od samého začátku, i když původně zpívala Bertu, nyní dostala roli Rosiny. Všichni jsme čekali, jak si poradí s vysokými tóny i kadencemi své árie Una voce poco fa. Inu dobře, vysoké tóny zněly lehce, nepřiškrceně, koloratura lahodně, prostě vstup byl výborný. A tak to pokračovalo po celé představení. Publikum si získali i Daniela Straková-Šedrlová v epizodní roli Berty a Igor Loškár jako Fiorello. Martin Novotný jako důstojník neměl moc příležitostí ukázat, co umí.

Publikum odcházelo nadšené, bylo šest děkovaček. A co mně potěšilo nejvíc – auditorium bylo plné mladých lidí. Asi by se měla podobná představení organizovat častěji. Pak bychom nemuseli brblat, že mladí na operu nechodí.

Foto: Janáčkova opera