„Dvořákovo trio patří mezi nejvýraznější na domácí hudební scéně.“

„Dramaturgie vystavěla koncert na jednoduché ukázce vývoje klavírního tria jako žánru od hudby pro pobavení po významnou formu v období vrcholného romantismu.“

„Vrchol večera se nacházel v druhé skladbě, Triu c moll, op. 2 Josefa Suka.“

Mezinárodní hudební festival v Českém Krumlově spěje pomalu do svého závěru. Jedním z interpretů, kteří před závěrem festivalu představili svoje hráčské kvality, bylo Dvořákovo trio. V parném středečním večeru představilo v zámeckém Maškarním sále hudbu Wolfganga Amadea Mozarta, Josefa Suka a Antonína Dvořáka.

Dvořákovo trio patří mezi nejvýraznější na domácí hudební scéně. Soubor od roku 2004 sdružuje houslistu Jana Fišera, violoncellistu Tomáše Jamníka a pianistu Iva Kahánka; tři renomované hudebníky, kteří vkládají do společně interpretované hudby svůj vlastní kus hráčského umu. Přes vynikající souhru je Dvořákovo trio postaveno především na třech silných osobnostech, což je bezpochyby v interpretované hudbě slyšet a činí ji to nadmíru zajímavou, jak bylo možné postřehnout i v Českém Krumlově. Tato přednost Dvořákova tria podle mě vynikne především v hudbě pozdější, ať už se jedná o pozdní díla Antonína Dvořáka, hudbu Josefa Suka, tak především o dílo Leoše Janáčka či hudbu soudobou.

Dramaturgie českokrumlovského festivalu vystavěla koncert na jednoduché ukázce vývoje klavírního tria jako žánru od hudby pro pobavení po významnou formu v období vrcholného romantismu. Program koncertu tak nabídl tři vedle sebe stojící skladby, které velmi umožňují hráčům, a v případě Dvořákova tria zvlášť, rozvinout hráčskou suverenitu a interpretační nápaditost. Jako první zaznělo Mozartovo Trio C dur, K 548. Hlubších hudebních myšlenek prostá skladba byla určena snad spíše pro amatérské hudebníky než pro virtuózní kreace, jak naznačuje i použitá tónina C dur. I přesto lze skladbu vystavět jako zajímavý kus, například na jisté „šumařině“ jako hudbu pro pobavení, bez přílišné estetizace. Dvořákovo trio se vydalo spíše opačným směrem a snažilo se kompozici podat jako vyzrálou a procítěnou skladbu, plnou dynamických proměn. Podle mě výsledek moc nevyšel a vše vyznělo tak trochu na truc, bez hravosti a energie i zásadnějších vkladů jednotlivých hudebníků. Dokonce snad v částečné nejistotě a s nepatrnými zvukovými kazy.

Vrchol večera se nacházel v druhé skladbě, Triu c moll, op. 2 Josefa Suka. Kompozice, kterou autor vytvořil už během mladých let (původně také pro amatérské hudební večery) a pak následně několikrát upravil do finální podoby, podalo Dvořákovo trio opravdu energicky. Hráči střídali expresivitu s poetikou a tuto romantickou skladbu jako by najednou posunuli někam o pár desítek let dopředu. Zaujala značná plasticita interpretace a důraz na vklady jednotlivých nástrojů. Ať už jiskřivě znějící klavír Iva Kahánka, který držel tempo skladby pevně v rukách, nebo zpěvné housle Jana Fišera, které skvěle rozehrály ty nejromantičtější pasáže, či violoncello Tomáše Jamníka, které v allegru vyznívalo tak vřele. Hráči rafinovaně kouzlili s dynamikou do těch nejsubtilnějších detailů a každou jednotlivou větu odstínovali jako specifický svět.

Po přestávce, při které měli návštěvníci možnost obdivovat prostor Maškarního sálu, kde se tradičně komorní koncerty českokrumlovského festivalu konají, zaznělo Trio č. 3 f moll, op. 65 Antonína Dvořáka. Mistrná práce s hudebním materiálem a hudebními myšlenkami dělá z této kompozice mimořádný kus, oblíbený mezi hráčkami a hráči po celém světě. Dvořákovo trio, s ohledem svůj název, nesmí zůstat pozadu, a naopak se musí pokusit dosáhnou té nejlepší interpretační kvality a snad i něčeho navíc. Slyšel jsem opravdu sehranou trojici, kontrolovanou hru i zvukovou čistotu. Hráči intenzivně pracovali se specifickou náladou skladby, ať už na rovině vět, nebo jednotlivých pasáží. První věta mi připadala až neuvěřitelně expresivní a teskná. Druhá ve své střední části nabídla tolik naděje a tajemnosti zároveň v podání houslí, a především Kahánkova jiskrného klavíru. Třetí část podali hráči na můj vkus moc stroze a podle mého nedokázali využít melancholickou náladu a půvab, který tato věta nabízí. Finále pak bylo vroucné a dramaticky vyvrcholilo jako oslava Dvořákova díla v podání tria, které se honosí jeho jménem.

Foto: Libor Sváček