Bennewitzovo kvarteto přeneslo Vídeň na sever Čech
„Byl to tak trochu koncert pro fajnšmekry.“
„Bennewitzovo kvarteto nabízí netypickou dramaturgii, silný příběh a hlavně promyšlený zvuk.“
„Allegro molto s pečlivě vypracovanou agogikou v zářivých barvách a jednom švihu uzavřelo zralého Mozarta, promyšleného po všech stránkách.“
Kostel sv. Barbory v Zahrádkách nedaleko České Lípy byl další letošní zastávkou festivalu Lípa Musica. Populární koncert při svíčkách nabídl v pátek 27. září večer renomované Bennewitzovo kvarteto. V neopakovatelné atmosféře zněl vídeňský klasicismus par excellence: Haydn, Beethoven a Mozart.
Byl to tak trochu koncert pro fajnšmekry, ostatně Bennewitzovo kvarteto neboli Jakub Fišer na první a Štěpán Ježek na druhé housle, Jiří Pinkas na violu a Štěpán Doležal na violoncello to ani jinak neumí. Připomeňme třeba nahrávku terezínských autorů nebo Dvořákovy Cypřiše. Jejich letošní novinka Večer ve Vídni 1784, která vyšla u Supraphonu teprve před pár dny, se nese ve stejném duchu. Nabízí netypickou dramaturgii, silný příběh a hlavně promyšlený zvuk, přestavující čtyři současníky Haydna, Dittersdorfa, Mozarta a Vaňhala, každého v jejich jedinečnosti. Koncert v Zahrádkách s podtitulem Musica alla viennese na novou desku navázal. Zazněl Smyčcový kvartet G Dur, op. 33: č. 5 Josepha Haydna a Smyčcový kvartet C Dur, KV 465 Wolfganga Amadea Mozarta „Disonantní“. Obě skladby hráči doplnili známou dlouhou větou Heiliger Dankgesang ze Smyčcového kvartetu č. 15 a moll, op. 132 Ludwiga van Beethovena.
Výlet do vídeňského klasicismu nezačal nikým jiným než „otcem smyčcového kvarteta“. Bennewitzovo kvarteto představilo Haydnův Pátý kvartet z opusového čísla 33 s odkazem na další hudební vývoj a Mozartův pozdější obdiv k Haydnově ryzí formě, prezentované právě těmito smyčcovými kvartety. Hráči zde našli především neokázalost a klid. Představili intimní polohu skladby, založenou na jemné dynamice a prodýchaných frázích. A to i v rychlých větách, kde si hráči dali dostatek času na vykreslení jednotlivých míst. Zaujala třeba půvabná poslední věta, plná jemného lesku a vynikající spolupráce jednotlivých nástrojů. Bennewitzové hráli skvěle, přesto v souhře a čistotě tónu umí dosahovat ještě vyšší úrovně, než tomu bylo nyní.
O vnitřním a vnějším světě Haydnovy, Mozartovy a Beethovenovy tvorby mluvil i Štěpán Ježek, který každou jednotlivou skladbu se zápalem a nadšením uvedl. Mozartův obdiv k Haydnovým smyčcovým kvartetům vyústil v roce 1785 ke tvorbě šesti kvartetů, které Mozart věnoval svému „drahému příteli Haydnovi“. Právě poslední z cyklu, C Dur s přídomkem „Disonantní“, zaznělo na závěr koncertu. Mozart nabízí mnohem zpěvnější styl a emocionalitu. Přesto úcta k Haydnovi a vnitřnímu světu pokračuje, což je vidět právě na Disonantním kvartetu, který začíná neobvykle pomalou částí. Bennewitzovo kvarteto vystihlo tento úvod pěkným sytým tónem, který přešel do zpěvného allegra s krásnými lyrickými plochami. Pomalé andante cantabile nabídlo opravdový posluchačský zážitek: hudba dýchala i v těch nejjemnějších odstínech a nabídla okouzlující svět. V celé skladbě, a zde právě nejhmatatelněji, převládala lehkost, odkazující na výbornou souhru a vnitřní propojení hráčů. Menuet třetí věty byl jednoduše radostný a hravý, trio zase překvapilo zvolenou náladou. Finální allegro molto s pečlivě vypracovanou agogikou v zářivých barvách a jednom švihu uzavřelo zralého Mozarta, promyšleného po všech stránkách.
Koncert by jistě nebyl kompletní, kdyby nedošlo na dalšího vídeňského mistra Ludwiga van Beethovena. Jeho Smyčcový kvartet č. 15 a moll, op. 132, respektive jeho slavná věta Heiliger Dankgesang. Molto adagio – Andante z této skladby, byla zajímavým pojítkem koncertu. Bennewitzové ji nápaditě zařadili mezi Haydna a Mozarta a neodkázali tím pouze na vývoj smyčcového kvarteta jako hudební formy, ale i na vývoj výrazových prostředků a vnitřní a vnější intimity. Jak poznamenal i Štěpán Ježek, pokud u Haydna je intimita k víře kdesi hluboko uvnitř a v hudbě se zrcadlí jen lehce, u Beethovena je to hmatatelný cit, který skrze hudbu sdílí s dalšími. Důkazem je právě Heiliger Dankgesang, kde autor veřejně děkuje Bohu za uzdravení. Jakub Fišer, Štěpán Ježek, Jiří Pinkas a Štěpán Doležal sdíleli tyto nádherné city s celým kostelem sv. Barbory, oděným do světla svíček. Větu provedli s vnitřním uvědoměním, jako modlitbu, romanticky vyklenutou do pevného oblouku, nadále však s jemností sobě vlastní, v křehkých, avšak jasných tónech. Publikum ocenilo všechny výkony dlouhými potleskem, než zamířilo do deštivé podzimní noci, přesto symbolicky prozářené.
Foto: Lípa Musica / Martin Špelda
Příspěvky od Jan Průša
- Zamilovaní mladí na Lípě Musice
- Elizabeth Jiřičková a Barbora Brabcová: Skvělých skladatelek, jako byla Vítězslava Kaprálová, snad muselo existovat více
- Jiří Habart: Koncert na Pražském jaru je nejhezčím dárkem
- Anne Akiko Meyers od minimalismu ke Dvořákově srdečnosti
- Skandování jak na rockovém koncertě. Závěr evropského turné České filharmonie