„Zjistily jsme, že se nám spolu hraje vlastně hrozně dobře, protože si rozumíme nejenom lidsky, ale i hudebně.“

„Snažily jsme se to nakombinovat tak, aby posluchačky a posluchači měli možnost vnímat rozdíl mezi expresivnějšími a zvukově modernějšími kusy a, řekněme, zvukově líbivějšími skladbami.“

„Elegie Vítězslavy Kaprálové vznikla snad rok její před smrtí. Je to v té skladbě slyšet…“

Českokrumlovský festival nabídne tento pátek 19. července v Jezuitském sále Hotelu Růže originální oslavu Roku české hudby. Houslistka Elizabeth Jiřičková a klavíristka Barbora Brabcová představí program složený z děl méně či více známých českých skladatelek. V rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz promluvily nejen o tom, jak rok pátraly po skladbách a osudech jednotlivých autorek, ale i o tom, co je vedlo k tomu položit si otázku: Kde ty ostatní ženy skladatelky jsou?

Co vás dvě dalo dohromady? 

Elizabeth Jiřičková (EJ): Obě pocházíme z jižních Čech, já z Českých Budějovic a Barbora z Tábora. A tady v Budějovicích jsme spolu studovaly konzervatoř, takže se známe snad patnáct let.

Barbora Brabcová (BB): A stejně dlouhou dobu se přátelíme, i když jsme spolu začaly hrát až po konzervatoři, když jsme každá šla na jinou školu. A vlastně i to bylo tak trochu náhodou. (smích) Navrhli nám tenkrát, ať v Táboře zahrajeme recitál. 

EJ: Zjistily jsme, že se nám spolu hraje vlastně hrozně dobře, protože si rozumíme nejenom lidsky, ale i hudebně. Dokonce až tak, že při zkouškách nemusíme jít do úplného detailu; naše hra vlastně přirozeně vyplyne. 

BB: Samozřejmě je hudba, kterou neznáme tak dobře a je hráčsky náročnější jako třeba repertoár našeho koncertu v Krumlově. Ale i zde je mezi námi souznění a věci jdou dobře.

Je nějaký repertoár či hudební epocha, kde se spolu cítíte nejlépe? Kde to souznění, o kterém mluvíte, je nejsilnější? 

BB: Snažíme se, aby muzikalita byla patrná všude, a bereme hudbu jako výzvu. Takže spíše je to vždy o tom, co přesně hrajeme. 

EJ: Ano, ale přece jenom bych řekla, že je to romantismus, kde se cítíme nejlépe a který jsme spolu hrály už několikrát. Třeba Beethovena jsme spolu ještě nedělaly…

BB: Ke klasicismu jsme se ještě nedostaly, ale třeba bude brzo nějaká další příležitost. 

Na festivalu v Českém Krumlově vás ale čeká docela jiný hudební svět, než je klasicismus. Bude to především hudba 20. století a autorky, které přece jenom neslyšíme tak často. Dokonce je neslýcháme vůbec! Jak vás to napadlo vystavět recitál z žen skladatelek, navíc z takových, o kterých toho víme opravdu málo? Ještě méně informací máme o skladbách, které zahrajete…

EJ: Při našem prvním společném hraní v Táboře – byl to rok 2018 – jsme zahrály Nedbalovu sonátu. A to je vlastně taky trochu neznámá, ale krásná hudba…

BB: Do té doby jsme ji neznaly, ale velmi nás zaujala. 

EJ: A já tento program zopakovala bez Báry v Londýně, kde bylo publikum stejně nadšené. No a tak nás obě napadlo, že to může být zajímavá cesta, pronikat do české hudby, která je někde ztracená, míněno doslova. 

BB: Když jsme později hrály v Londýně už spolu, zařadily jsme na program i tři kusy od Vítězslavy Kaprálové. Ty zahrajeme i nyní v Krumlově. 

EJ: Ty skladby jsme neznaly, i když jsme o jejich existenci, a samozřejmě o Vítězslavě Kaprálové jako skladatelce, věděly. Tenkrát jsme prohledaly jeden obchůdek vedle HAMU v Praze, objevily noty a pustily se do práce. A tady to celé vzniklo. Řekly jsme si: Kde ty ostatní ženy skladatelky jsou? V zemi, kde tvořil Dvořák, Janáček nebo Smetana, muselo přece existovat více skvělých skladatelek, jako byla Vítězslava! 

BB: Je to přesně rok, kdy jsme se do toho pustily a začaly hledat notové party a taky pátrat po osudech skladatelek.  

EJ: Setkala jsem se tehdy s organizátory českokrumlovského festivalu a ukázala jim, na čem teď pracujeme. V té době jsme ale zatím neměly skoro nic, vlastně jsme netušily, jak to celé dopadne. Dokonce jsme ani netušily, jak některé ty skladby znějí, pouze jsme dedukovaly z celkového díla té konkrétní skladatelky. 

BB: Tedy pokud jsme ho znaly! (smích)

To zní jako dobrodružství! 

BB: Ano, občas tomu tak bylo. Elizabeth měla v notesu poznamenáno asi sedmnáct autorek, pokud se nepletu. A to, co zazní na koncertě teď v pátek, bude vše, co se nám dodnes podařilo vypátrat a nashromáždit. 

Kde jste vůbec ty skladby našly? Z jakých pramenů jste čerpaly? 

EJ: Mně hodně pomohla Kapralova Society. Oni na webu shromažďují seznam ženských autorek; odtud jsem vycházela. Pak stačilo věnovat čas návštěvám různých archivů, trochu pátrat třeba i v pozůstalostech. Ne všechno se ale bohužel podařilo, dobrodružství ještě není zdaleka u konce. (úsměv)

Co se třeba nepodařilo? 

BB: Nedokázaly jsme najít informace o skladatelce Kateřině Emingerové (pozn. red.: česká skladatelka, pianistka, spisovatelka, novinářka a pedagožka z Prahy, zemřela v roce 1934). Prameny o ní by měly být k dispozici v knihovně Pražské konzervatoře. Byly jsme tam osobně, ale zjistilo se, že tam je snad jen malá část pozůstalosti a že sonátu, kterou jsme chtěly hrát, nemají. Takže teď bohužel nevíme, kudy dál. 

Tedy výzva pro čtenářky a čtenáře, aby s bádáním pomohli… Jak jste ty výsledné skladby, co se vám podařilo shromáždit, do koncertního programu poskládaly? 

EJ: Snažily jsme se je nakombinovat tak, aby posluchačky a posluchači měli možnost vnímat rozdíl mezi expresivnějšími a zvukově modernějšími kusy a, řekněme, zvukově líbivějšími skladbami. 

BB: Aby si každý přišel na své a našel si, co mu nejvíce sedí. 

EJ: Třeba vedle moderny jsme na závěr první části zařadily Annu Houdkovou-Kozánkovou a její skladbičku Lístek do památníku, což je taková drobná věc. 

BB: Takový romantický bonbónek! (smích)

EJ: S Lístkem do památníku to vlastně bylo trochu složité. Napřed jsem v Městské knihovně v Praze objevila noty. Ale byl měli jen houslový part; klavírní chyběl. Pak jsem zjistila, že noty pro klavír měly vyjít samostatně v časopise Hudební květy. Tam jsme ho tedy nakonec našly, díky čemuž skladbu můžeme hrát.

Koncert začínáte Vítězslavou Kaprálovou, která je pro posluchačstvo možná nejznámější českou skladatelkou, a jejími třemi kusy pro housle a klavír: Legendou, Burleskou a Elegií. To jsou opravdu vyzrálé skladby…

BB: Ano, všechny tři opravdu jsou! A dokonce je docela velký časový rozdíl mezi Elegií a těmi dvěma dalšími. Elegie vznikla snad rok před smrtí. Je to v té skladbě slyšet…

EJ: V Legendě a Burlesce slyším naději. Elegie je náladou rozdílná. Podle mě až takový epilog, jako by se v něm zrcadlila nečekaná smrt. A možná je skladba ovlivněna začátkem války a okupací Československa.

Kdo je Zdenka Kendíková? 

EJ: Původem Jihočeška, studovala u Zdeňka Fibicha, se kterým také spolupracovala na Velké teoreticko-praktické škole pro klavír, a působila i jako operní zpěvačka. Po svatbě ale své umělecké činnosti zanechala…

BB: My toho vlastně o osudu spousty skladatelek zase tolik nevíme. Informace jsou někdy nedohledatelné, pokud se nedostanete k příbuzným a dalším svědkům. Samozřejmě by to chtělo pečlivou badatelskou práci, na kterou jsme neměly čas ani prostředky. To je i případ Matyldy Chrudimské a Anny Houdkové-Kozánkové.

Co od Zdenky Kendíkové uslyšíme? 

EJ: Dvě mazurky, což je asi nejvíce romantický kus na programu. Velmi elegantní skladba a podle data vzniku nejstarší, co budeme hrát. Je z roku 1886.

BB: Hodně ve Dvou mazurkách slyším třeba Chopinovy mazurky. Je to velice odlehčená hudba.

Jak vnímáte to, že u velké části těch skladeb neexistuje žádná interpretační tradice, možná ani žádná nahrávka, natož vzorová. Berete to jako výhodu, nebo vám tyto indicie chybí?

EJ: Myslím, že to bereme jako výhodu. Způsob interpretace vždycky časem vyplyne, jak se ta či ona skladba hraje dokola. Pomalu ji „naciťujete“…

BB: Charakter skladby vám nakonec napoví. V jedné skladbě se nám stalo, že autorka napsala forte, ale my jsme ho tam vůbec necítily, tak na intenzitě spíše ubíráme. 

EJ: Je pro nás docela nové nebýt ovlivněné nějakou interpretační tradicí a nahrávkami. Hudbu máte vlastně často „v uchu“. A tady tomu tak není, což nám dává hodně svobody. 

BB: A bádání vlastně pokračuje při samotném hraní. Často přijdeme na něco nového a vyplyne nám třeba nějaký motiv, kterého jsme si dříve nevšimly. 

Co uslyšíme od Jany Obrovské? 

BB: Uslyšíme cyklus Podzimní preludia, což jsou celkem čtyři kusy. A každé to preludium je náladově jiné. 

EJ: Byly napsány v roce 1956 a můžeme v nich slyšet jak romantické, tak impresionistické a moderní prvky. 

Geraldine Mucha, česká skladatelka původem ze Skotska, je další na programu vašeho koncertu. Měla velmi zajímavý osud. Byla manželkou spisovatele Jiřího Muchy, syna malíře Alfonse Muchy. Život zasvětila jak péči o dílo Alfonse Muchy, tak péči o manžela Jiřího. Ačkoliv byla nepochybně talentovaná, spadla do tradiční genderové role a ustoupila svému muži. A když tvořila, tak maximálně sama pro sebe a takzvaně „do šuplíku“… 

EJ: Ano, to je jeden z těch osudů. Jako by byla ve stínu svého muže i tchána… Ale je tady zajímavý ještě jeden příběh, a to spojení Geraldine a Vítězslavy Kaprálové. Ta byla totiž první manželkou Jiřího Muchy – vzala si ho dva měsíce předtím, než zemřela, a byla to snad velká láska… Takže Geraldine se Jiřímu stala druhou manželkou až po smrti Vítězslavy. A dokonce snad Geraldine byla v publiku při velkém debutu Karpálové v Londýně, když dirigovala orchestr BBC. To jsme zjistily přímo od člověka, co po Geraldine spravuje pozůstalost.

BB: Od Geraldine Mucha uslyšíte Sonátu g moll. Ona není původem z Česka; jak říkáte, pochází ze Skotska (pozn. red.: po druhé světové válce se společně s manželem Jiřím Muchou, kterého poznala v Anglii, přestěhovali do Prahy, kde poté žili), nicméně my ji mezi české skladatelky zařadily, protože prožila většinu života v Praze. I tehdejší komunita ji nakonec brala jako českou skladatelku.

EJ: To jsme zjistily z pozůstalosti Slávy Vorlové, kdy Sláva se jí v jednom dopise zastává, že už je plně naturalizovaná a patří mezi české ženy skladatelky. 

Nejsou právě toto příběhy, kterými můžeme upozornit na roli ženy, a to nejen ženy-umělkyně a skladatelky; upozorňovat na genderové role a z nich plynoucí postavení žen ve společnosti?  

EJ: Určitě ano! Vyzdvihnout konkrétní osudy a stejně jako u Geraldine Mucha ukázat, proč se věci měly a mají tak, a ne jinak. 

BB: Je to možná mnohem lepší než se pouštět do velkých teoretických debat a snažit se vysvětlovat širší souvislosti postavení ženy-umělkyně a skladatelky. Takhle mluví historie. 

Skladatelka Sláva Vorlová, která se narodila před sto třiceti lety, je další letošní oslavenkyní Roku české hudby. I vy ji proto zařazujete do koncertního programu. Co uslyšíme a jak se vám hraje? 

EJ: Od Slávy Vorlové jsme vybraly Melancholickou ukolébavku a Tanec, op. 16. Zajímavostí je, že obě skladby hrajeme z rukopisu – jako jediné ze všech skladeb. Hudebně jsou nám ty skladby velmi blízké a jejich interpretace nás baví! 

Která z autorek se svým osudem vás nejvíce zaujala, Báro? 

BB: Mě samozřejmě fascinuje Vítězslava Kaprálová. Její neuvěřitelný příběh bohužel skončil moc brzy. Moc by mě zajímalo, co by složila dál a jak by ve svém díle pokračovala. 

A co vy, Elizabeth? 

EJ: Já miluji příběh Jiřího Muchy a jeho propojení s Vítězslavou a Geraldine. Nejvíce mě dostalo, když jsem se ptala, jestli Geraldine o Vítězslavě věděla a zajímala se o ni – dostala jsem zmiňovanou odpověď, že ano a že byla svědkem jejího debutu v Londýně. Nikdy netušíte, co se vám v životě přihodí…

Foto: archiv dua, Facebooková stránka Geraldine Mucha, Musicbase, archiv Klasiky+