„Veselá vdova se směje na účet jakéhosi malinkého balkánského státečku v kulisách rozmařilé Paříže. Ale podstatná je jiskřivá i melodická hudba a zápletka, která je docela vtipná.“

„Státní finance malé země jsou utraceny a hrozí bankrot a pomoci má mladá krajanka, Hana Glawari, která se po krátké době po svatbě s bohatým bankéřem, který byl štědrým sponzorem státní kasy, stala vdovou s dvaceti miliony.“

„Orchestr pod taktovkou Jakuba Kleckera neztrácel napětí a vídeňskou příchuť a v jeho podání se hudba třpytila jako šampaňské. Sólisté podávali skvělé pěvecké výkony a dokonce se povedla i próza.“

Operní soubor Janáčkova divadla přinesl s poslední premiérou klasický operetní titul, což činí asi tak jedenkrát za deset let. V pátek 3. února si na první premiéře členové opery s chutí zahráli a zazpívali sladkobolné melodie i svižné kuplety operety Veselá vdova, jedné z nejúspěšnějších operet Franze Lehára. U dirigentského pultu stál dirigent Jakub Klecker, na scéně Davida Janoška připravila režijně inscenaci Magdalena Švecová, spolu s choreografem Martinem Packem. V kostýmech Zuzany Přidalové zpívali Hanu Glawari Veronika Rovná, hraběte Danila Roman Hoza, hraběte Camilla de Rosillon si zazpíval Martin Šrejma, barona Mirko Zetu představoval Jan Šťáva a jeho ženu Valencienne Andrea Široká. Sbor Janáčkovy opery připravil Martin Buchta a byl doplněn o komparzisty, kteří obstarali i taneční složku.

Opereta koncem 19. a na začátku 20. století plnila funkci dobové pop music. Přinášela radost všem vrstvám obyvatel, od šlechty až po služebný a dělný lid, který se opájel představou luxusu a milostných vzplanutí vyšších společenských vrstev. Ve spojení s jiskřivou hudbou se dařilo vpašovat i něco satiry, která polechtá. Franz Lehár a jeho Veselá vdova se směje na účet jakéhosi malinkého balkánského státečku v kulisách rozmařilé Paříže. Ale podstatná je jiskřivá i melodická hudba a zápletka, která je docela vtipná. Nepřekvapí, že libreto zpracovali osvědčení spolupracovníci operetních skladatelů Victor Léon a Leo Stein na téma francouzské hry Henriho Meilhaca s názvem Atašé velvyslanectví. Tolik významných libretistů najednou je jistě zárukou úspěchu. A také to, že ti, ze kterých si děláme legraci, to je někdo jiný, hodně daleko.

Příběh je o velvyslanectví malinké země Pontevedro (vlastně Černá hora, ale nedá se to dokázat) v Paříži. Státní finance země jsou utraceny a hrozí bankrot a pomoci má mladá krajanka, Hana Glawari, která se po krátké době po svatbě s bohatým bankéřem, který byl štědrým sponzorem státní kasy, stala vdovou s dvaceti miliony. Ve státním zájmu, a jako oslava panovníkových narozenin, byla uspořádána velká společenská událost v pařížském hotelu, kde se měla Hana setkat s jediným potencionálním manželem, hrabětem Danilem, prvním tajemníkem velvyslanectví. Ty peníze nesmí získat Francouz! Co ale ani protřelý velvyslanec a intrikán baron Zeta netuší je, že se ti dva zamilovali již v raném mládí, ale otec hraběte Danila, svatbu zakázal. Syna poslal do Paříže. Ten se zatvrdil, stal se stálým návštěvníkem kabaretu U Maxima a miláčkem zdejších grizetek a Hana se z trucu vdala. Nemůže mu zradu zapomenout. Po mnoha zápletkách, které splétají jako vedlejší dějový plán manželka velvyslance barona Zety Valencienne, někdejší grizeta, její nápadník hrabě Camille de Rosillon a tři záletné manželky tří postarších vyslanců, které obstarávají komiku, jde děj dál. Spiritus agens zápletky je Něguš, sekretář ambasády, který je vždy tam, kde je potřeba a vše v závěru vyřeší ke spokojenosti jako deus ex machina. Zajímavé je, že tyto postavy, které mají zaručovat komiku, jsou činoherní.

Celý příběh je podkreslen chytlavou hudbou, v milostných scénách sladkobolnou, pokud jde o kabaret, tak jiskřivou. Ta patří líčení života U Maxima, což je stěžejní árie Danila a především grizetek. Ty osvěžují atmosféru bankrotujícího knížectví spolu s Valencienne v čele a jejich kankán je téměř pekelný. Hlavní role Hany Glawari se zhostila skvěle Veronika Rovná (alternuje Jana Šrejma Kačírková). Podmaňovala jak mohutným a šťavnatým tmavším sopránem a měkkými piány, tak i otevřenými výškami či okouzlujícím zjevem. Neměla potíže ani s prózou, ani s tancem a do operetní role vplula s grácií. To se nedá už říct o jejím partnerovi, hraběti Danilovi, kterého se zhostil Roman Hoza (alternuje Jiří Hájek). Tady mu poněkud uškodilo režijní pojetí role, začal jako hodně podroušený negativní flamendr a po celou inscenaci se z téhle šarže nedokázal vymanit, dokonce ani v situacích, kdy je doopravdy naštvaný a ani při vemlouvavém milostném valčíku, který zpívá a tančí s Hanou. Je to škoda, protože jinak je hlasově dobře disponovaný. Pevná tmavší barva hlasu se dobře hodí k partnerce a exteriérově je pro role milovníků také dobře vybaven. Druhá milenecká dvojice je na tom lépe. Příjemná a dobře hlasově disponovaná. Valentienne v podání Andrei Široké (alternuje Doubravka Součková) je křehká a vtipná, se zářivým hlasem a schopností ho využít i při tanci kankánu. Jejího milovníka barona Camille de Rosillona podal Martin Šrejma (alternuje Ondřej Koplík) s lehkou a milou nadsázkou, aniž by sklouzl do klišé a dařilo se mu v pěveckých pasážích velmi obtížného tenorového partu. Baron Mirko Zeta, velvyslanec a manžel chytré a záletné Valencienne, tak dlouho předstírá, že má vše pod kontrolou a že mu „….nikdy nic neunikne…“, až zůstane jako obelstěný paroháč. V podání Jana Šťávy (alternuje Jiří Sulženko) je to obdoba role diplomata Zaremby, jako by mu z oka vypadl a operní pěvec se činoherní role zhostil se samozřejmým nadhledem. Jeho protihráčem je tajemník velvyslanectví Něguš, kterého si s chutí zahrál člen činohry Národního divadla v Brně Pavel Čeněk Vaculík (alternuje Martin Veselý). Jeho komika působí záměrně vynuceně, neboť jeho úkolem je především zachránit situaci. Komiku obstarávají také velvyslanci, Raul de Saint-Brioche v podání Víta Noska (alternuje Petr Levíček), Vicomte Cascada, kterého představuje Tadeáš Hoza (alternuje Daniel Kfelíř), jsou nápadníky Hany Glawari a jejích milionů. Dále hrají Kornél Mikecz (alternuje Petr Karas) jako Kromov, Bogdanovič je v podání Roberta Musialeka (alternuje Martin Pavlíček) a Ivo Musil (alternuje Martin Novotný) jako Prištič a všichni dohromady si notují, že jejich problémem je především studium něžného pohlaví. Mají proč, jejich záletné manželky touží po dobrodružstvích s muži, Olga v podání Aleny Sobolové (alternuje Jitka Klečanská), Sylviane Hany Kopřivové (alternuje Jana Plachetková) a především Praskovja, ve které exceluje jako komička Jitka Zerhauová (alternuje Jana Hrochová). Jen škoda, že všechny tyto komické figury vyznívají ploše a prázdně jako klišé, v kontextu tak opereta ztrácí spád. V těchhle komických zápletkách vždy byl prostor využívat aktuální narážky a extempore. Nabízející se příležitosti dostávat diváka do varu zde ale režie nevyužila. Třeba to přijde v průběhu repríz? Kdo ví. Spolehlivým expresivním vyzněním jsou taneční a sborové scény, které dávají představení náboj. Zatímco komorní scény na jevišti ztrácely spád, zase ho rychle našly v ansámblech a tanečních kreacích, což byla především zásluha choreografa Martina Packa. Opereta, to má být tryskající šampaňské a neutuchající gejzír vtipu. Tohle se z brněnské inscenace ovšem poněkud vytratilo.

Vizuálně je představení barevné, na scéně Davida Janoška, která je nápaditá svojí jednoduchostí a přitom zajímavostí tvarového zpracování velkých kulis, které se otáčením doplňují jako leporelo, se vyjímají barevné a dobové kostýmy Zuzany Přidalové. Ta se nechala inspirovat dobou přelomu století a přinesla na jeviště krásné róby pro Hanu Glawari i pro Valencienne a její grizety. Pro tři komické dámy vytvořila fantaskní kreace, které zdůraznily jejich komičnost. Bylo opravdu na co se dívat a dokonce i se divit.

Naštěstí operetní esprit zůstal zachován v hudebním nastudování a provedení. Orchestr pod taktovkou Jakuba Kleckera neztrácel napětí a vídeňskou příchuť a v jeho podání se hudba třpytila jako šampaňské. Sólisté podávali skvělé pěvecké výkony a dokonce se povedla i próza, byla neafektovaná, snad proto, že zde citlivě pomohl zvukař, byl výsledek přirozený. Dramaturgie souboru opery sahá po operetním klasickém titulu sporadicky. Posledním titulem byla Polská krev, která měla derniéru na Silvestra a vydržela na repertoáru deset let. Přesto se s operetním žánrem dokázal operní soubor díky mladému obsazení a tvůrcům sžít a přinesl publiku titul, který se jistě bude líbit bez ohledu na věk, přičemž opět na repertoáru několik let vydrží. Opereta, jak je vidět, má stále své místo na našich jevištích a má stále i své fanoušky, kteří se na ni rádi přijdou podívat.

*******

Foto: NdB / Marek Olbrzymek, Fb Janáčkovy Opery Brno