„Hudebně jsme se rázem ocitli v atmosféře první poloviny 18. století.“

„Poslech efektní, avšak nikoli samoúčelně vyumělkované melodiky, byl skutečným požitkem.“

„Interpretačním a dramaturgickým vrcholem večera se stalo uvedení proslulého hymnu Stabat Mater.“

Collegium Marianum, jeden z našich předních souborů soustavně se věnujících stylově autentické interpretaci hudby 17. a 18. století, přichystal pro pražské milovníky hudby milé a opravdu vzácné překvapení. Uprostřed velikonočního týdne v nádherné barokní lodi kostela sv. Šimona a Judy uspořádal 4. dubna koncert z děl skladatelů přináležejících k tzv. neapolskému stylu. Hudebně jsme se rázem ocitli v atmosféře první poloviny 18. století. Neapolský styl jako další vývojový článek hlavního proudu dějin evropské hudby doplnil a posléze i vystřídal hudbu vrcholného baroka. Zároveň položil základy galantního stylu, někdy též nazývaného hudebním rokokem. Znamenal určité prosvětlení a hlavně nové pojetí melodického výraziva v charakteristickém sepětí melodické linie a jejího rytmického formování, včetně nových výrazových afektů.

Program po dramaturgické stránce pamatoval na přední představitele tohoto stylového směru. Nejdříve na Johanna Adolfa Hasseho (1699-1783), poté na Leonarda Vinciho (1690 nebo 1696-1730). J. A. Hasse, ač rodem Němec, se plně ztotožnil s neapolským stylem, přičemž v tomto směru jeho umělecký vliv nabyl rozměrů celoevropských, zvláště poté, co se roku 1730 stal kapelníkem proslulé dvorní kapely v Drážďanech. Jeho generační druh L. Vinci (jehož jméno oprávněně vyvolává paralelu s renesančním géniem, rodově ovšem nikterak spřízněným) už ve své době proslul jako mistr vokálního hudebního umění, zejména hlavně počtem tří desítek oper.

Po Hasseho krátké Sinfonii k oratoriu Sanctus Petrus et Sancta Maria Magdalena, vhodně otevírající celý večer, se akusticky skvěle disponovanou chrámovou lodí rozezněla Árie Tortorella sconsolata z Vinciho oratoria Maria Dolorata z roku 1725. Sólový part specifickou vokální technikou, hlasovou polohou odpovídající ženskému altu, bravurně přednesl španělský kontratenorista Gabriel Díaz. Poslech efektní, avšak nikoli samoúčelně vyumělkované melodiky, byl skutečným požitkem. Vyrovnaný výkon po celém hlasovém rozsahu přímo hýřil spektrem barevných valérů, s výrazově lehce dramatizující tendencí, v intenci lyricky založeného, náladou doslova lítostivého textu.

Odkaz J. A. Hasseho, autora vokálně jistě zdatného, jak kromě jiného prozrazuje počet více než šedesáti oper, před přestávkou přiblížilo dílo instrumentální. Koncert pro flétnu, smyčcové nástroje a basso continuo h moll, op. 3, č. 10. Skladba je součástí sbírky dvanácti flétnových koncertů publikovaných 1741 v Londýně a spolu s dalšími kompozicemi stejného určení, vesměs psanými pro krále Friedricha II. Velikého (je jich celkem 80), prozrazuje vysokou úroveň panovníkovy hráčské dovednosti. Sólový part přednesla Jana Semerádová, umělecká vedoucí souboru.

Úvod zaujal temperamentním vstupem sólového nástroje, brzy se dočkal působivého zklidnění, přičemž v takto traktovaných vlnách, prostoupených až vivaldiovsky znějícím tutti, se včetně nápaditého dialogu flétny a dvojice prvních houslí odehrával děj první věty. Nejenom ona, ale i následující pomalá věta probíhala ve znamení ústrojného zapojení sóla do kolektivního spektra. I po interpretační stránce rozmanitá faktura melodického plánu sólového partu upoutala právě vzhledem k plénu smyčců, a to nejedním momentem výrazového překvapení. Celkový obraz závěrečné věty spočíval na spolehlivém zvládnutí virtuózních interpretačních nároků kladených na sólistku, navíc ve vkusně komorním odstínění škál, figurací a přebohaté zdobnosti na pozadí vhodně exponovaných dynamických vzmachů kolektivního pléna.

Interpretačním a dramaturgickým vrcholem večera se stalo uvedení proslulého hymnu Stabat Mater, jehož autorem je Giovanni Battista Pergolesi (1710-1736), další z čelných zjevů okruhu neapolské školy. Ač i on proslul jako autor oper (notoricky je připomínána jeho komická opera La serva padrona – Služka paní), zanechal nezanedbatelný odkaz na poli hudby sakrální. V této oblasti hraje nezpochybnitelný prim zase jeho Stabat Mater, snad nejproslulejší zhudebnění středověkého latinského textu. Dílo vznikalo už v očekávání skladatelovy smrti, neboť Pergolesi zemřel v pouhých „máchovských“ 26 letech. V autorství textu jsme odkazováni do 13. století a nejčastěji jako autor bývá uváděn tehdy žijící mnich Jacopone da Todi. Nicméně stejně, jako některá z dalších předpokládaných autorství, ani toto prokazatelné není. Pergolesiho zhudebnění tohoto hymnu či sekvence, určeného sopránu, altu a instrumentálnímu ansámblu s bassem continuem, patří k nejčastěji uváděným skladbám u příležitosti Velikonoc. Liturgicky pak přísluší svátku Panny Marie Sedmibolestné v polovině září. Velikonoční tématika tu je obsahově konkretizována hlubokou emocionalitou matky, která sdílí utrpení svého syna na kříži.

Protagonistkou Pergolesiho Stabat Mater se tentokrát stala sopranistka Simona Šaturová, společně s již zmíněným Gabrielem Díazem, a to ve sledu dvanácti úseků koncipovaných jako sólové árie nebo duety. Samostatně vynikla hned v kontrastní rychlé druhé árii, zatímco kontemplativní šestou umocnila výrazovým napětím. Duety, jichž je tu plná polovina, poskytly jedinečný kaleidoskop náladově výrazových odstínů daných pěveckou technikou každého z obou sólistů, včetně vzájemného souznění ale i vyhraňování témbrových individualit či kombinací. Zatímco S. Šaturová stavěla na přímočaré, byť pečlivě vyvážené rozmanitosti svého bytostného zakotvení charakteru spíše mozartovského, G. Díaz nabídl probarvenější vokální profil. Ocenit nutno též podíl instrumentální složky souboru Collegium Marianum s jeho bezpečně vedeným a přesvědčivým projevem, který je opřený o důkladnou znalost zásad stylově poučené interpretace.

Foto: Petr Dyrc