„Koncert měl nevšední podobu, vystřídala se na něm dvě symfonická tělesa.“

„Ten nejmarkantnější rozdíl se překvapivě nachází v kompaktnosti zvukového obrazu, v jeho dokonalé jednotě, což mladým hudebníkům pochopitelně ještě chybí.“

„Sukův Epilog je dílem hluboké myšlenkové závažnosti a tvůrčího mistrovství, tlumočí naléhavá poselství světla, lásky a smrti.“

Šestý orchestrální koncert abonentní řady „B“ Česká filharmonie naplánovala do tří po sobě jdoucích večerů 30. dubna a 1. a 2. května. Dramaturgicky měl program nevšední podobu, na pódiu Rudolfina se vystřídala dvě symfonická tělesa. Česká studentská filharmonie nejprve přednesla symfonickou suitu Šeherezáda Nikolaje Rimského-Korsakova, ve druhé části večera pak orchestr České filharmonie spolu s Pražským filharmonickým sborem (sbormistr Lukáš Vasilek) a sólisty přednesl symfonický Epilog Josefa Suka. Obě díla zazněla v nastudování a pod taktovkou hlavního hostujícího dirigenta České filharmonie Jakuba Hrůši. Sólové vokální party v Sukově skladbě přednesli Alžběta Poláčková (soprán), Jiří Brückler (baryton) a Jan Šťáva (bas).

Počátky České studentské filharmonie sahají až do roku 2006, kdy byl ředitelem České filharmonie Václav Riedlbauch. Vznikla z Pražského studentského orchestru, systematicky s tímto tělesem pracovala celá řada dirigentů, počínaje Mirkem Škampou, přes Marka Ivanoviče až po takové veličiny jako Simon Rattle nebo Semjon Byčkov. 

Tím, že byl orchestr mladých tento večer zařazen do jednoho programu spolu s Českou filharmonií, se ocitl ve velmi choulostivé situaci bezprostředního srovnání své umělecké vyspělosti s tělesem špičkových kvalit. Není třeba zastírat, že rozdíl zde je, a to značný. Není ovšem třeba sahat ihned po odsudku, neboť je zcela přirozené, že mládí je doba, kdy mají umělci své vysoké cíle teprve před sebou, a existuje naději, že jich jednoho dne dosáhnou.

Intonačně bylo vše v pořádku, až na malá selhání v nástupech horen, v dílčích nepřesnostech souhry, zejména při nasazování souzvuků v dechových nástrojích. Hráčům jinak nelze nic závažného vytknout. Svoje party mladí hudebníci nastudovali svědomitě, takže hlavní rozdíl ve výkonu obou těles je třeba hledat jinde. Ten nejmarkantnější rozdíl se překvapivě nachází v kompaktnosti zvukového obrazu, v jeho dokonalé jednotě, což mladým hudebníkům pochopitelně ještě chybí. Nelze jim to zazlívat, neboť ta vysoce oceňovaná jednota je vždy plodem až dlouholeté systematické práce tělesa a společného vnitřního prožitku všech jeho členů. 

Významný podíl na dobrém dojmu z provedení Šeherezády studentským orchestrem má nepochybně obsazení sólového houslového partu. Rimskij-Korsakov tomuto postu ve své skladbě přidělil mimořádně náročnou roli jakéhosi průvodce či vypravěče. Byl proto obsazen nikoliv studentem, ale špičkovým profesionálem, významnou osobností současného českého houslového umění Josefem Špačkem. Ten svůj úkol dle očekávání splnil naprosto perfektně, s technickou dokonalostí, lehkostí, barvitě a s citem. 

Po kompoziční stránce zde nelze neocenit skladatelovo dokonalé, přímo ukázkové mistrovství motivické či tematické práce, kdy celá čtyřicetiminutová skladba je vystavěna z jediného, přímo geniálního melodicko-harmonického nápadu. Zatímco sólové housle jej předvádějí převážně v celistvé podobě, popřípadě mistrně variovaný, v orchestrální rovině je podrobován různým dělením, krácením, augmentacím, diminucím či transpozičním krokům, to vše ovšem s citem pro přímo úchvatnou dramatičnost přehledné hudební formy. 

Sukův Epilog je dílem hluboké myšlenkové závažnosti a tvůrčího mistrovství, tlumočí naléhavá poselství světla, lásky a smrti. Napsal je autor svrchovaně kvalifikovaný, s mimořádným intelektuálním rozhledem, bohatou životní zkušeností a hlubokým citovým zázemím. Epilog je čtyřicetiminutovou větou meditativního charakteru. Autor vládne bohatou instrumentační dovedností, v níž se orchestrální barvy mistrně proměňují, a to i v průběhu krátkých frází. Skladba je plná emocí a dramatických zvratů se zřetelnou obsahovou náplní. Na dokreslenou názvy jednotlivých částí: Kroky, Píseň matek, Od věčnosti do věčnosti, Tajemný úžas a neklid, Poutník-těšitel. Vokální party, jak sólové, tak i ty sborové, předestírají jen velice stručné, nicméně obsahově závažné sentence z Písma a z literárního odkazu Julia Zeyera. Je dobře, že je posluchači mají během interpretace promítané na plátno nad pódiem stále na očích. Ve sborových partech skladatel zdůrazňuje především až symfonickou zvukovost, časté jsou pasáže bez textu, diferencované do různě obsazených skupin, převážně zvlášť pro mužské a ženské hlasy. U sólistů pak skladatel klade důraz na obsahovou zkratku.

Všechny tři sólové party byly přiděleny kvalitním umělcům. Nejen barytonista Jiří Brückler, ale i basista Jan Šťáva se svých partů chopili důstojně, s rozvahou a s nadhledem. Sopránový part v podání Alžběty Poláčkové vyzněl sice neméně dramaticky, barvitě a přesvědčivě, vyznačoval se však mnohdy až přemírou vibrata.

Pro práci s orchestrem mladých hudebníků zvolil dirigent Hrůša zřetelné, přímo rozevláté gesto, které s dostatečným předstihem naznačuje nezbytné výrazové a tempové změny, sólovým houslím pak v obou skladbách ponechal téměř absolutní volnost. Pro práci s Českou filharmonií však pochopitelně zvolil poněkud odlišný přístup. Již nemusel být vždy tak názorný, v mnohém se totiž mohl spolehnout na kvalitu a intuici svých orchestrálních hráčů. O to bedlivěji ale musel formovat zvukovou architekturu Sukovy partitury, která je velmi diferencovaná nejen tempově, témbrově, ale i dynamicky.

……………

Tento text reflektuje koncert 30. dubna.

Foto: Petra Hajská / Česká filharmonie