„Možnost pohybovat se v průběhu vystoupení je něco neobvyklého, pro pravidelného posluchače klasických koncertů snad až nepatřičného či zvláštního.“

„Nejspíš od Johna Greavese nikdo nečekal jeho extrémní výrazové polohy.“

„Byl to velký zážitek s naprosto špičkovými interpretačními výkony.“

Soubor Klang Systematiek sídlící v Praze a sdružující hudebníky z evropských zemí specializuje na interpretaci hudby na pomezí současné klasické, experimentální, elektronické tvorby a improvizace. Jeho vystoupení jsou v mnohém netradiční, diváci mohou například poslouchat vleže nebo se v prostoru volně pohybovat. Na koncertě v pátek 12. prosince zazněly dvě skladby – nejdříve kompozice The Disintegration Loops od amerického skladatele Williama Basinského a poté světová premiéra skladby Paranoia II od rakouského skladatele Bernharda Langa. Ta vznikla na objednávku nizozemské nadace Stichting Mousai pro Klang Systematiek. Vystoupení mělo neopakovatelnou atmosféru.

Vlastně nevím, jestli je slovo „koncert“ pro takové vystoupení dostatečně přiléhavé. Možná by bylo přesnější slovo „produkce“, protože vystoupení se konalo v divadelním prostoru, jehož součástí byly světelné efekty, reproduktory rozestavěné kolem dokola celého sálu a specifická úprava prostoru pro diváky. Ta zahrnovala kromě klasického sezení na židlích nebo nahoře u stolků poblíž otevřeného baru také prostor s pěnovými podložkami a polštáři, kde si každý návštěvník mohl udělat pohodlí podle svého. Ani dresscode nebyl nijak formální, lidé přišli oblečení různě, většinou pohodlně. Obecně řečeno jsem měla dojem, že je tento druh produkce přístupnější lidem, kteří na koncerty klasické hudby běžně nechodí.

Možnost pohybovat se v průběhu vystoupení je něco neobvyklého, pro pravidelného posluchače klasických koncertů snad až nepatřičného či zvláštního. V praxi mi ale přesouvání některých posluchačů zážitek z vystoupení nijak nenarušovalo. Všechny tyto věci naopak možná umocnily přirozený kontakt posluchače s hudbou, publiku nestály v cestě žádné formality, a lidé si tak mohli hudbu vychutnat svobodněji, dle svého aktuálního rozpoložení. Koneckonců, v období baroka lidé přistupovali ke koncertům na podobné bázi. Při vystoupeních mnohdy konzumovali jídlo a pití, občas se hlasitě bavili nebo domlouvali obchodní záležitosti, jak si můžeme přečíst v knize The End of Early Music: A Period Performer’s History of Music for the Twenty-First Century z roku 2007 od Bruce Haynese. Souvislost mohla mít také nižší pozice na společenském žebříčku v případě některých hudebníků ve srovnání s jejich posluchači, což byla často šlechta. Obecně ale byly koncerty pro většinu posluchačů běžnou denní rutinou, srovnatelnou s návštěvou kina nebo baseballového zápasu v dnešní době.

The Disintegration Loops, skladba, která měla být původně až na druhém místě v programu, vznikla na základě zkušenosti, když se skladatel Basinski pokoušel převést smyčky magnetických pásků do digitálního formátu. Při tomto procesu si všiml, že se pásky postupně rozpadají a zvukový materiál se při opakovaném přehrávání noří více a více do šumu. Klang Systematiek pracuje v rámci této skladby nejen s elektronikou, ale propojuje se s reprodukovanou hudbou i svými živými hudebními vstupy. Využívá hudební motivy, které opakují, a s každým opakováním tyto motivy slábnou a degradují.

Skladba jako celek je meditativní a převážně ve stylu minimalismu. Neustále se opakující smyčka majestátně a klidně znějícího motivu s lehkou rytmickou disbalancí začíná jako reprodukovaná hudba. Postupně na scénu přišel basklarinetista Gareth Davis, kontrabasista Dario Calderone, zpěvačka Anna Linardou, bicista Tomas Järmyr a perkusionista Martin Švec a jeden po druhém se přidávali svými party k elektronické hudbě, se kterou pracoval Mikuláš Mrva. Jejich vstupy byly subtilní, celá skladba zněla převážně v nízké dynamice. Zpěvačka pracovala s hlasem různými způsoby, využila alikvotní zpěv, pískání, vzdechy, zpěv zvukem připomínající malé dítě a další hlasové efekty. Citlivě pracovala se vzdáleností od mikrofonu a s polohou hlavy. I ostatní hudebníci hráli velmi koncentrovaně a citlivě a užívali různých nástrojových technik, v případě kontrabasisty to byla například hra dřevěnou stranou smyčce (col legno) nebo hra blízko u kobylky (sul ponticello). Pracovali s intonací a mikrointervaly, navzájem se doplňovali, byli si rovnocennými partnery. Úvodní, majestátní, klidný motiv se postupně i v důsledku těchto nástrojových vstupů měnil a rozpadal, až do úplného utichnutí. Změna se děla velmi nepozorovaně, v detailech, všechno bylo organicky propojené a decentní.

Druhá polovina koncertu přinesla velký kontrast. Skladba Paranoia II od Bernharda Langa byla daleko dynamičtější a ačkoliv byla také částečně založena na smyčkách a minimalistických postupech, ukázala daleko pestřejší škálu extrémů. Kromě výše uvedených interpretů na pódium nastoupil ještě John Greaves, který pracoval s hlasem. 

Jak bylo uvedeno v programu, Klang Systematiek propojuje umělce různých generací a disciplín a tím se snaží rozpouštět hranice mezi notací a intuicí, kompozicí a improvizací, koncertem a instalací. John Greaves byl zástupcem starší generace než zbytek interpretů toho večera a ve svém obleku působil velmi seriózně, až konzervativně. Nejspíš od něj nikdo nečekal jeho obrovskou energii a extrémní výrazové polohy, s jakými se ujal svého řečnického partu. Jeho projev byl přesvědčivý a burcující a nikoho v sále už nenechal klidně odpočívat, ani lidi na pěnové podložce.

Skladba začala recitovanými fragmenty z textů o paranoie shromážděných z internetu a John Greaves pracoval se slovem skutečně mistrně. Kromě silných emocí v jeho projevu si neuvěřitelným způsobem poradil s technickou stránkou řeči, se zřetelností výslovnosti, s tempem a komplikovaností některých frází. Pozvolna se k recitátorovi přidaly bicí nástroje a umocňovaly emocionální náboj, až se kompozice přetavila do silně rytmické hudby založené na bicích nástrojích, kontrabasu a perkusích.

Anna Linardou svým hlasem záhy sekundovala Johnu Greavesovi, když spolu s ním křičela fragmenty z textů o paranoie, ale bohužel se mu, co se týče energie a přesvědčivosti projevu, nedokázala vyrovnat. Byla nepřekonatelná, kdykoliv pracovala se subtilní polohou svého hlasu. Tak jako v The Disintegration Loops dokázala i ve skladbě Paranoia II vytvářet napětí v klidných částech jemnými hlasovými technikami, zahrnujícími například imitaci ptačích hlasů. Ve vypjatých a „šílených“, „smyslů zbavených“ částech skladby výrazně sugestivněji působil John Greaves. Při jeho slovech „tuhla krev v žilách“, bylo to silné, jako by se každé slovo nesmazatelně otiskovalo do paměti přítomných diváků.

Klidně plynoucí a strašidelně, až hororově znějící zvukové plochy se po různě dlouhé době střídaly s výraznými rytmickými groovy a s recitací / rapem. Text se v průběhu skladby dále posunul k pasážím pojednávajících o státním převratu v Guatemale v roce 1954 a k útržkům z amerického časopisu Paranoia. Výkon Tomase Järmyra na bicí nástroje byl také naprosto špičkový. Jeho part byl extrémně obtížný, kvůli komplikovanému rytmu i velmi rychlému tempu, místy byl jeho part tak exponovaný, až mi to připomínalo hru hlavní postavy ve filmu Whiplash. Tomas Järmyr si se všemi obtížemi poradil bez jediného zaváhání.

Musím samozřejmě zmínit i klarinetistu Garetha Davise, doplňoval kompoziční mozaiku svými vstupy s naprostou technickou samozřejmostí i v rámci emocionálně hraničních poloh. Kontrabasista Dario Calderone zas hrál pizzicato tak rychle, že se svým nasazením směle vyrovnal Tomasi Järmyrovi za bicí soupravou. Martin Švec na perkuse mimo jiné v interpretaci využil i zvuků řinčení řetězů a dalších zajímavých efektů. A konečně Mikuláš Mrva spolupracoval na elektronice a s dalšími členy týmu spoluutvářel tento jedinečný zážitek.

Celkově šli umělci do provedení skladby Paranoia II od skladatele Bernharda Langa naplno a bylo to znát. Ze skladby sršela velká energie a bylo to interpretačně zajímavé od začátku do konce. Pozoruhodné, extrémně náročné dílo, velmi přesvědčivě provedené – tak bych to shrnula.

Přestože produkce byla svou povahou naprosto odlišná od běžného koncertu klasické hudby, vřele bych návštěvu takového koncertu doporučila každému posluchači, kdo chce hudbu poznávat a nebojí se experimentů. Byl to velký zážitek s naprosto špičkovými interpretačními výkony.

Foto: ilustrační / archiv Klang Systematiek

Facebook X E-mail WhatsApp