„Národnostně rozmanitá sestava díky vysoké hráčské uvědomělosti, zodpovědnosti a technické připravenosti okořenila slavnostní večerní setkání chytlavě vygradovaným hudebním programem.“

„První věta posluchače zasáhla bezprostředně působícími a formálně nekomplikovanými horizontálními tvary, pro něž komorní soubor našel správnou kombinaci agogické modelace a dynamické rozvahy.“

„Veškeré interpretační klady Beethovenovy skladby šlo vystopovat již během první věty.“

Španělský sál na Pražském hradě přivítal během nedělního předávání Ceny Antonína Dvořáka dva klenoty současného hudebního umění: mezzosopranistku Magdalenu Koženou a dirigenta Sira Simona Rattla. Slavnostní večer, jehož se zúčastnil prezident České republiky Petr Pavel, byl ohraničen dvěma komorními kusy od Antonína Dvořáka a Ludwiga van Beethovena, jejichž provedení se zhostili významní čeští i zahraniční instrumentalisté. Z hlediska tuzemské hudební produkce se tak nejednalo pouze o rutinní předání ceny, ale o svátek hudby, kultury a všech ctitelů klasické hudby. 

Magdalena Kožená se do dějin vokálního umění zapsala nejen jako veleúspěšná pěvkyně, jejíž hlas propůjčil svůj nezaměnitelný charakter mnoha koncertním událostem, ale také jako prvotřídní interpretka rozmanitého repertoáru, do jehož opulentního rozpětí se vtěsná hudební baroko, klasicismus, romantismus či moderna dvacátého i jednadvacátého století. Připomeňme jen skvostná nastudování oper Georga Philipa Händela a Christopha Wilibalda Glucka nebo výtečné zpracování výběru z Bachových kantát pod vedením Johna Eliota Gardinera! Nutno připomenout, že o mnoho studiových a koncertních výkonů Magdaleny Kožené se aktivně přičinil i její manžel, Sir Simon Rattle, s nímž česká pěvkyně v nedávné době natočila populární album Czech Songs čítající skladby Antonína Dvořáka, Bohuslava Martinů nebo Hanse Krásy. Nemělo by rovněž zapadnout, že představitelka světové mezzosopránové scény je také zakladatelkou Nadačního fondu Magdaleny Kožené, podporující unikátní síť českých základních uměleckých škol. 

Pro milovníky a znalce symfonické hudby devatenáctého a dvacátého století je Sir Simone Rattle nepřehlédnutelnou figurou, jež posunula provádění vrcholných děl romantismu a moderny o několik hodnotových příček výš. Připomeneme-li si jeho nezměrné zásluhy o tvorbu Gustava Mahlera, Igora Stravinského, Bély Bartóka nebo Antona Weberna, nevyčerpáme tím ani zlomek toho, co Sir Simon stihl pro hudební a posluchačskou obec vykonat. Rattle dokáže díky své unikátní dirigentské gestice, vysílající hráčům vždy jen to nejnutnější a nejpodstatnější, vytáhnout z jednotlivých skladeb všechny esenciální aspekty, ať už se jedná o citlivou práci s dynamikou, vynášení drobných melodických obratů nebo zvýrazňování titěrných posunů v harmonického terénu. Právě vhledy do hudební struktury, výrazu a témbru jsou vysokou hodnotou většiny Rattlových nahrávek, které právoplatně náleží do pokladnice orchestrální interpretace. 

Hudební složku akce, jejímž dramaturgickým středobodem bylo přirozeně dílo Antonína Dvořáka, vyplnil sedmičlenný soubor zdatných interpretů majících dlouholetou a mezinárodními úspěchy opentlenou praxi v orchestrální a komorní hře. K povaze akce dobře pasující a posluchačsky neobyčejně vstřícné kompozice z pera Dvořáka a Beethovena vyzněly v provedení houslistky Veroniky Eberle, violisty Bretta Deana, violoncellisty Clemense Hagena, klarinetisty Sachi Rattla, fagotisty Marca Postinghela, hornisty Carstena Carey Duffina a kontrabasisty Adama Honzírka nanejvýš profesionálně, propracovaně a co do celkového interpretačního uchopení neskonale svěže a přirozeně. Národnostně rozmanitá sestava tak díky vysoké hráčské uvědomělosti, zodpovědnosti a technické připravenosti okořenila slavnostní večerní setkání chytlavě vygradovaným hudebním programem, zajišťujícím nejen kontinuitu celé dramaturgie, ale také její estetickou působnost a kulturní závažnost. 

Slavnostní událost byla večer 14. prosince zahájena melodicky jiskřivou, harmonicky vzdušnou a rytmicky hravou kompozicí Antonína Dvořáka Maličkosti pro dvoje housle, violoncello a harmonium, op. 47, jejíž podařenou transkripci pro zmíněné obsazení zajistil Trish Dean. Skladba se vyznačovala značně invenčními melodicko-motivickými konstrukcemi a pohybově podmanivými rytmickými vzorci, s jejichž jemným folklorním nádechem a pravidelnou rytmickou pulzací si hráči poradili se vší zodpovědností, muzikálností a úctyhodným porozuměním pro typicky dvořákovské melodické kličky a výrazové kontrasty. Již první věta posluchače zasáhla bezprostředně působícími a formálně nekomplikovanými horizontálními tvary, pro něž komorní soubor našel správnou kombinaci agogické modelace a dynamické rozvahy. A pokud druhá a třetí věta, s podporou dobrého instrumentálního nastudování, skloubily mírně baladický a lyricky zasněný tón s dvořákovsky hybným a rytmicky svěže tepajícím melodickým tvaroslovím, tak závěrečné dvě věty nechaly vstoupit do koncertního prostoru virtuózně koncipované pasáže, v nichž excelovaly individuální schopnosti každého z muzikantů. Výsledkem byl velice podařený příspěvek do dějin interpretačních snah, jenž připravil půdu pro nadcházející vrchol večera.

Po krátkých proslovech Jana Simona a prezidenta republiky Petra Pavla se ke slovu dostal Sir Simon Rattle, který s požehnáním Magdaleny Kožené s laskavým humorem a kvalitní rétorickou výbavou krátce za oba promluvil o svých aktuálních dojmech, lásce k české klasické hudbě a vděku za obdržení ceny. Vedle Josefa Suka, Jiřího Bělohlávka či Andráse Schiffa se tím Rattle s Koženou stali dalšími držiteli prestižní Ceny Antonína Dvořáka, čímž ozdobili svou kariérní stezku nejen esteticky hodnotným předmětem z dílny akademického architekta Jiřího Pelcla, ale také pomyslným symbolem rozkvětu českého hudebního dědictví ve světové kultuře.  

Závěrečnou položkou programu byl šestivětý Septet Es dur pro housle, violu, violoncello, kontrabas, klarinet, fagot a lesní roh op. 20 Ludwiga van Beethovena. Skladbu spadající do mistrova ranějšího období, během něhož kořeny Beethovenovy tvůrčí síly byly ještě pevně zapuštěny do slohových konvencí vídeňského klasicismu, ansámbl rozezněl s plným respektem pro její sofistikovanou stylistiku motivických a tematických okruhů, jakož i pro její výrazovou lehkost a umírněnost. Veškeré interpretační klady Beethovenova díla šlo vystopovat již během první věty, s jejíž symetrickou melodičností a výraznou harmonickou pohyblivostí se septeto popasovalo svědomitě a koncepčně, s důrazem na pečlivě diferencovanou dynamiku okrášlenou posluchačsky působivými crescendy. A třebaže se celé provedení Beethovenova díla neobešlo bez občasných intonačních přešlapů, projevujících se především ve druhé větě, byly všechny následné větné č ásti odehrány s velkým osobním a emočním zaujetím, profesionálním nadhledem a v neposlední řadě i značnou technickou připraveností. Efektní závěr finální věty, zhušťující v pár okamžicích Beethovenovu působivou syntézu klasicistní formálnosti a zkrocené expresivity, následně uzavřel celý slavnostní večer ve Španělském sále, z něhož publikum odcházelo obohaceno nejen o výtečný hudební prožitek, ale také o pocit nezištné pýchy na kvalitu české a evropské hudební kultury. 

Duo Magdaleny Kožené a Simona Rattla má ve světě velký zvuk. Jejich schopnost „nakouknout pod pokličku“ kompozicím napříč hudebními dějinami z nich činí neodmyslitelné osobnosti současné hudební scény. Doufejme proto, že maximálně zasloužená Cena Antonína Dvořáka povede k jejich dalším společným projektům. Myslím, že mluvím za všechny, když prohlásím, že na ně budeme všichni dychtivě čekat.  

Foto: archiv festivalu Dvořákova Praha

Facebook X E-mail WhatsApp