„Řekl, že jako nepřítel rutiny bude i tak známé dílo dirigovat, jako by to bylo poprvé.“

„Sólo v kantátě Carmina Burana se stalo erbovním číslem Ivana Kusnjera, absolvoval s ním stovky koncertů po celé Evropě i v Americe.“

„Elementární melodie a rytmy, žesťová a tympánová extempore, úderná sborová unisona i emotivní lyrické plochy svádějí posluchače zapojit se osobně, fyzicky.“

Nahrávek kantáty Carmina Burana Carla Orffa je nespočet. Výjimečná česká vznikla před třiceti lety, v roce 1995, jako snímek z koncertu Kühnova smíšeného sboru, dětského sboru Bambini di Praga a Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK s jeho tehdejším italským šéfdirigentem Gaetanem Delogu. Připomenout ji lze dnes jako cenný historický dokument nejen pro umělecký náboj živého záznamu nebo pro nepřekonatelnou kvalitu sólového výkonu barytonisty Ivana Kusnjera, ale také proto, že dílo mělo premiéru přesně před 88 lety, 8. června 1937.

Gaetano Delogu (1934-2019) byl prvním zahraničním šéfdirigentem Pražských symfoniků, orchestru FOK. Narodil se v Messině na Sicílii. Hrál na housle, studoval hudbu a práva. Dirigentskou dráhu mu otevřela vítězství v dirigentských soutěžích ve Florencii v roce 1964 a v New Yorku – v proslulé Mezinárodní soutěži Dimitrise Mitropulose – v roce 1968. Působil jako asistent dirigentů Leonarda Bernsteina a George Szella, byl hudebním ředitelem Teatro Massimo v Palermu a Symfonického orchestru v americkém Denveru, stal se symfonickým i operním dirigentem vyhledávaným v Londýně, Clevelandu, Vídni, Berlíně, v Itálii i ve Skandinávii. V Praze působil v polovině devadesátých let, mezi lety 1995 a 1998, ale s FOKem měl umělecké kontakty už od roku 1969, kdy se setkali na festivalu ve švýcarském Sionu. Vzpomínky potvrzují, že lidské i umělecké kvality nového šéfa hráči ctili.

V roce 1997 zahájil se Symfonickým orchestrem hl. m. Prahy FOK Smetanovou Mou vlastí Pražské jaro. Existuje jejich nahrávka díla. Natáčel však nejen s nimi, ale i s Českou filharmonií, se kterou spolupracoval od roku 1975.

Když se schylovalo v roce 1995 ke koncertům, při kterých 12. a 13. prosince 1995 měly zaznít Carmina Burana Carla Orffa, řekl Delogu novinářům, že se jako nepřítel rutiny nechce pouštět nejjednoduššími cestami, a slíbil, že i tak známé dílo bude dirigovat, jako by to bylo poprvé, že v něm bude hledat nové momenty. Připustil zároveň, že jeho pojetí rytmicky vypjaté skladby bude patrně o něco lyričtější.

Dílo nastudoval s pěvci Zdenou Kloubovou, Vladimírem Doležalem a Ivanem Kusnjerem, který v hlavním barytonovém sóle, jak to zachycuje i nahrávka, exceloval nejen výrazově, ale také ryze vokálně, naplno a otevřeně zpívanými tóny v nejvyšší možné poloze svého oboru. Sólo v kantátě Carmina Burana se stalo jeho erbovním číslem, absolvoval s ním koncerty po celé Evropě i v Americe. Jubilejní dvousté vystoupení v tomto pěvecky náročném díle slavil v Madridu v roce 2005. A další následovala. Charakteristický je však v díle mimo jiné také hudebně bizarní, plačtivý výstup „opékající se labutě“, svěřený mimořádně vysoko posazenému tenoru.

Carmina Burana velkolepě a virtuózně zhudebňují básně a písně dochované ve vzácné středověké památce, nalezené v jednom benediktinském klášteře. Elementární melodie a rytmy, žesťová a tympánová extempore, úderná sborová unisona i emotivní lyrické plochy, jimiž Carl Orff na pomezí archaičnosti a moderny zachytil ducha středověké světské poezie, milostné i hospodské, svádí posluchače zapojit se osobně, fyzicky. Nahrávka Gaetana Delogu v tom není jiná.

Mnichovský skladatel, dirigent a pedagog Carl Orff (1895–1982) prosazoval spojení hudební výchovy s výchovou pohybovou a zasloužil se o vytvoření a užívání specifického instrumentáře pro výuku hudební výchovy, takzvaných Orffových nástrojů – rytmických, melodických i basových, rozvíjejících u těch nejmenších hudební cítění, smysl pro rytmus i koordinaci jemných pohybů. Jde převážně o bicí, jako zvonkohry, xylofony, metalofony a mnohé další malé nástroje, které společně se zobcovými flétnami a případně se smyčci doprovázejí dětský zpěv a tanec. V duchu jeho metody dodnes pracuje salcburské centrum pro vzdělávání pedagogů, International Orff-Schulwerk Forum Salzburg, které založil v roce 1961.

Zajímal se o starou hudbu a divadlo. Psal vokální skladby, při jejichž provedení se nerozpakoval sám přednášet texty, zpívat a bubnovat. A psal scénické kompozice, které nebyly operami, ale v jeho terminologii hrami, tragédiemi, komediemi či divadlem světa. Vrcholem jeho tvorby je trojice hudebních děl se zastřešujícím názvem Trionfi, choreograficky inscenujících evropskou poezii minulosti: Carmina Burana z druhé poloviny třicátých let se středověkými texty, Catulli carmina z roku 1943 s texty z doby římské říše a Trionfo di Afrodite z roku 1951 jako znázornění starověkého svatebního obřadu s oslavou bohyně lásky, kdy autory latinských a řeckých textů jsou Catullus, Sapfo a Euripides.

Kantáta Carmina Burana má i scénickou podobu, ale dává se většinou už jen koncertně. Je plná stylizované středověké syrovosti, působivých rytmů a s nimi spojených jednoduchých melodií, zadírajících se do paměti, a je tak jednou z nejpozoruhodnějších skladeb dvacátého století.

K záměrnému zjednodušení použitých prostředků, k jakoby primitivnímu spojení melodie a rytmu a k masivnímu užití bicích nástrojů, přivedly Orffa nejen jeho paralelní pedagogické snahy a cíle, ale také texty – jejich zdrojem je středověký rukopis s více než dvěma stovkami latinských a německých básní, světských a pijáckých písní, sepsaný kolem roku 1230 a nalezený v devatenáctém století v benediktinském klášteře v Benediktbeuern, ve vesnici na úpatí bavorských Alp jižně od Mnichova.

Pramen, vydaný roku 1847, objevil Carl Orff, jak s vděčností vzpomínal, v antikvariátu ve Würzburgu. Největší počet básní je psán ve středověké latině, další jsou v takzvané horní němčině či v dialektech francouzštiny a některé v takzvané makarónštině, kombinaci několika jazyků v jednom textu. Latinský název sbírky Carmina Burana pochází od editora, lingvisty Johanna Andrease Schmellera, autora slovníku bavorského dialektu, zakladatele vědecké dialektologie. Odkazuje ke staroněmeckému označení regionu, jde tedy vlastně o Písně z Bavorska.

Premiéra 8. června 1937 ve Frankfurtu byla mimořádným Orffovým úspěchem a monumentální, okázalá, podmanivá i oslnivá hudba se od té doby těší nejen velké popularitě u koncertního publika, ale díky užití ve filmech či dokonce v reklamách i u mnohem širší veřejnosti. Však také skladatel v nadsázce, ale jasnozřivě napsal svému nakladateli: „Všechno, co jsem dosud napsal a Vy také bohužel vytiskl, můžete nyní hodit do stoupy. Od Carmina Burana začíná mé souborné dílo“.

Carl Orff je jedním z nemnoha skladatelů 20. století, jejichž odkaz se vzpírá zařazení do kteréhokoli z hnutí a módních směrů. Jako skladatel samouk, za kterého se sám považoval, se vyhnul tíživým tvůrčím krizím a neřídil se učebnicovými pravidly, nýbrž vlastní vizí daného díla. Vycházel z premisy, a jeho díla to plně dokládají, že základním prvkem hudby a jejím původním kořenem je rytmus. A v tom také tkví příčina nečekané a trvalé obliby jeho nejznámější skladby.

———– 

Carl Orff: Carmina Burana
Zpívají Zdena Kloubová, Vladimír Doležal a Ivan Kusnjer
Účinkují Bambini di Praga, Kühnův smíšený sbor a Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK
Sbormistr Bohumil Kulínský
Dirigent Gaetano Delogu
CD Supraphon 1996, katalogové číslo SU 3576-2

Foto: Archiv FOK, Wikipedia - volné dílo, Carl Orff Museum