„Honeggerův Král David, jeho klíčové dílo, je strhujícím hudebním dramatem o moci, vášni, vině a smíření.“

„Monumentální sborové scény se střídají s lyrickými pasážemi a s hluboce spirituálními žalmy.“

„V historii Pražského filharmonického sboru patří k těm kompozicím, v nichž se umění tělesa zaskvělo na výjimečných koncertech a na stejně ojedinělých nahrávkách.“

Vznešené a sváteční, strohé, přesto plné emocí a hudebních krás a posluchačsky mimořádně sdělné – takové je oratorium Král David švýcarsko-francouzského skladatele Arthura Honeggera, od jehož úmrtí letos uplyne sedmdesát let. Dílo, zkomponované před stoletím, existuje ve dvou verzích – ve starší, komornější a úspornější, a v novější symfonické. A právě ta zazní v neděli 15. června za řízení Lukáše Vasilka na festivalu Smetanova Litomyšl.  

Symfonický žalm. Tak se dnes nazývá Král David, meziválečné vokálně-instrumentální dílo člena avantgardní Pařížské šestky Arthura Honeggera. Posuzováno hudebně – krásný příklad neoklasicismu. V amfiteátru na zámeckém nádvoří se k jeho vzácnému provedení na festivalu Smetanova Litomyšl sejdou Pražský filharmonický sbor, orchestr Prague Philharmonia, pěvci Kateřina Kněžíková, Helen Charlston a Dovlet Nurgeldiyev a jako recitátor Vladimír Polívka. Diriguje hlavní sbormistr filharmonického sboru Lukáš Vasilek, který před několika lety už nadchl pražské a ostravské publikum provedením první verze oratoria z roku 1921. Nyní chystá tu „velkou“, známější, datovanou rokem 1923.

Honeggerův Král David (Le Roi David) je strhujícím hudebním dramatem o moci, vášni, vině a smíření. Zhudebňuje starozákonní příběh druhého krále sjednoceného Izraele, původem pastýře, nakonec spravedlivého panovníka a uznávaného válečníka, vítěze nad pelištejským obrem Goliášem, ale také básníka a hudebníka. David vládl – kolem roku 1000 před naším letopočtem – po Saulovi, který dlouho usiloval o jeho život. Ani král David se nakonec nevyhnul skutkům, které se protivily Hospodinu… Davidovým nástupcem se stal jeho nemanželský syn Šalomoun.

Oratorium tvoří řada žalmů a v dramatické rovině nejrůznější obrazy: pastýřský chvalozpěv, žalozpěvy i vítězné zpěvy, písně proroků, zaříkávání, pochody, tance, scéna korunovace Šalamouna a Davidova smrt… Hudba, a to s ohromující silou, vytváří dramatický prostor, ve kterém se biblický příběh – nesoucí vzkazy týkající se dějinného směřování a morálky – stává pro současného posluchače živým a intenzivním zážitkem. Dílo, držící se předlohy, tedy výjevů z dějin Božího lidu, nabízí v epickém sledu řadu dramatických a dějových míst. Monumentální sborové scény se střídají s lyrickými pasážemi, s překvapivě moderními momenty a s hluboce spirituálními žalmy s texty ze Starého zákona, s hudbou až kostelní vážnosti, blízkou protestantským písním.

Arthur Honegger byl jiný než Francis Poulenc, dnes vnímaný jako nejvýraznější člen pařížské Šestky – umělecké skupiny Les Six. Tvořili ji skladatelé Georges Auric, Louis Durey, Arthur Honegger, Darius Milhaud, Francis Poulenc a Germaine Tailleferre. I když se jejich temperamenty a osobnosti lišily, měli mnoho společného – znali se navzájem, byli kamarádi, objevovali se ve stejných programech. Šestka, to je avantgardní, provokativní, ale i neoklasická, elegantní a melodická hudba, která nás zavádí do meziválečných let.

Také Honegger, mající rodinné kořeny v protestantském Švýcarsku, patřil na poválečné scéně ve francouzské metropoli k avantgardě, ostatně značnou popularitu získal v roce 1923 symfonickou skladbou Pacific 231, ztvárňující hudebními prostředky dynamiku jízdy moderní parní lokomotivy. Avšak Honeggerova hudba obecně má v porovnání s díly ostatních členů Pařížské šestky vážnější charakter. Byl silnou individualitou a čím dál víc oceňoval a zdůrazňoval důstojnost, prostotu a vážnost. Je pozoruhodné, jak soustředěnou a střízlivou partituru v Králi Davidovi vytvořil, ačkoli mohl být ovlivněn pozdními romantiky, impresionisty, expresionisty nebo folkloristy, bezstarostností meziválečné zábavné hudby, jazzem, hravým neoklasicismem i novou věcností…

Nic z toho v Králi Davidovi pichlavě nevyčnívá. Je to jen a jen hudba pasující ke starozákonnímu tématu; hudba trochu archaizující a současně dostatečně moderní, hudba úsporná ve výrazu, ale ne konstruktivistická a studeně neosobní. A je pozoruhodné, kolik je v ní latentně skryto cudné krásy, zakomponované mimochodem o tři desetiletí později příbuzným způsobem do jeho Vánoční kantáty.

Nejprve Honegger komponoval scénickou hudbu k rozsáhlé hře Reného Moraxe uvedené pod názvem Le roi David v červnu 1921 v Le Théâtre du Jorat, ve venkovské dřevěné budově v Mézières nedaleko Lausanne, kde se programově hrálo divadlo „lidové“, s účastí vyspělého amatérského sboru. Morax vybudoval tamní letní scénu, inspirovanou řeckými reáliemi, v roce 1908, a to z popudu spisovatele Romaina Rollanda, svého přítele… Když se rozhodl napsat a inscenovat s hudebním doprovodem hru Král David, dva skladatelé jeho výzvu odmítli. Po doporučení dirigenta Ernesta Ansermenta se obrátil na devětadvacetiletého Honeggera.

Zbývající dvouměsíční termín byl šibeniční a omezení na pouhých sedmnáct doprovodných nástrojů, stojících proti stovce sborových zpěváků, nebylo pohodlné; mladý autor se dokonce radil s Igorem Stravinským, který tehdy zrovna žil poblíž, na břehu Ženevského jezera… Co mu mohl o deset let starší kolega poradit jiného, než aby se choval tak, jako kdyby si takové zadání dal sám…?! Ale tvůrčí stres stál za to: představení, při kterém skladatel svou hudbu dirigoval, mu přineslo mezinárodní pozornost.

Koncertní verze, na které pracoval v létě o dva roky později a pro kterou text do němčiny přeložil a pro vypravěče upravil švýcarský básník a mecenáš Hans Reinhart, měla premiéru ve Winterthuru v prosinci 1923. V Paříži zazněla v roce 1924, v dalších letech následoval Řím, Curych, roku 1929 Třísborový festival v anglickém Gloucesteru…

Oratorium Král David, vpravdě epochální skladba, se stalo Honeggerovým klíčovým a vlastně i osudovým dílem. Je v něm založena celá jeho další kariéra a umělecká orientace. Monumentalitu a vznešenost vyvažují úmyslně jednoduché vyjadřovací prostředky a harmonická a melodická přístupnost. Jistě částečně i díky biblickému tématu ztělesňuje inovativní a odvážný hudební návrat k tradici, jak racionální, tak mystický, podniknutý s velkým respektem. Styl Krále Davida je věcný, nesmlouvavý a neromantický, skladba zní starobyle vznešené.

V historii Pražského filharmonického sboru má významné místo, patří k těm kompozicím, v nichž se umění tělesa zaskvělo v minulosti na výjimečných koncertech a současně i na stejně ojedinělých nahrávkách. S francouzským dirigentem Sergem Baudem a Českou filharmonií vyšel snímek Krále Davida v roce 1987 u Supraphonu poté, co o deset let dříve ve stejném obsazení vznikl už v Praze záznam Honeggerova oratoria Jana z Arku.

Foto: Touring Club Italiano, CC BY-SA 4.0, theatredujorat.ch, Petra Hajská, Petr Veber