„Bystrouška se obejde bez patosu, hymničnosti a impresionismu.“

„Příběhu vévodil Svatopluk Sem jako Revírník.“

„V Heřmanově poetice se věci často dějí současně, symbolicky… a řada jich zůstává nedořečena.“

Soubor Janáčkovy opery Národního divadla Brno byl na pražském festivalu hudebního divadla Opera 2020 hostem největší velikosti. Ani pódium Státní opery plně nestačilo tomu, aby vše bylo převedeno jedna ku jedné. O některých detailech inscenátoři hovořili po festivalovém představení s krčením ramen: „…tak tohle jste také neviděli…“. Ale nebyla to žádná velká újma. Janáčkovy Příhody lišky Bystroušky i přes některá technologická omezení vyzněly tak, jak si tvůrci inscenace přáli: jako neokázale nádherná hudební freska o koloběhu života, jako pohádka pro dospělé, ale mládeži přístupná.

Pondělní večer potvrdil, že Janáčkovu partituru je možné oživit i jinak než jako báseň o lese nebo jako bajku. Jde o silné, krásné, netradiční uchopení operní klasiky, promyšlené do posledního detailu, o příběh víc o lidech než o zvířatech, o hudební divadlo, které se obejde bez patosu, hymničnosti a impresionismu. Režisér Jiří Heřman ve shodě se scénografem Draganem Stojčevskim zalidnil jeviště dětmi a hračkami, aniž by přišel o gram poetiky počítající s přírodou. Jen je ale vyjádřena jinak… Scéna upomíná na brněnský dětský domov Dagmar, vzešlý z iniciativy Rudolfa Těsnohlídka, autora předlohy k opeře.

Inscenace měla v Janáčkově divadle v Brně premiéru v listopadu 2018. Působí civilně a přitom nesmírně poeticky, je bez lesa, ale přesto plná lesní havěti. Je vizuálně neotřelá, hudebně docela jemná a neuspěchaná. Propojuje interiér s krajinou, všední den se sváteční literaturou, reálný svět s podobenstvím o něm, den s nocí, skutečnost se snem.  Jako kdyby do opravdové otázky zhmotnila Revírníkovu repliku „…je to pohádka, či pravda…?“

Jako při premiéře a při uvedení na loňském festivalu Smetanova Litomyšl, i tentokrát nenápadně, ale jednoznačně vévodil příběhu Svatopluk Sem jako Revírník. Zpívá klidně a ušlechtile a působí vyrovnaně. A je mu rozumět, protože nádherně deklamuje. V brněnském pojetí tato postava vzpomíná a sní, občas si nerozumí s manželkou, která stárne jiným tempem… V závěru odchází kamsi pryč. Možná do věčnosti. V Heřmanově hluboké, nejednoznačné poetice se věci často dějí současně, symbolicky… a řada jich zůstává nedořečena.

Liščí pár vytvořily pro festivalový večer šťavnatě, hravě, rozverně a uvolněně Jana Šrejma Kačírková a Václava Krejčí Housková, pěvecky jedna lepší než druhá. Petr Levíček a David Nykl dali svým dvojrolím Rechtora a Faráře, respektive Komára a Jezevce, nostalgický půvab věrohodně vypracovaných figurek. A Roman Hoza jako pytlák Harašta zazářil v charakterizaci drzého chlápka nejen pěvecky, ale také pěknou porcí autentického nářečí. Hrálo se před plným divadlem a je skvělé, že Brno přivezlo do Prahy právě tuto inscenaci. Je hodně „brněnská“, i když ani režisér, ani dirigent rodilí Brňáci nejsou.

Marko Ivanović nastudoval se souborem Janáčkovy opery už několik mistrových děl. Je si vědom víceznačnosti jeho partitur. „Dělat Janáčka je dobrodružství, záleží hodně na dirigentovi, jak ho pojme,“ vysvětloval na besedě s publikem. Mezi řečí dal najevo, že velký interpretační patos jemu osobně u Janáčka nesedí. Zajímají ho dramatické situace. Nedomnívá se, že by všechno muselo mít vnitřně provázanou logiku. Sám má více intuitivní přístup. Úvahy o tom, jestli je vůbec možné hovořit v případě této hudby o nějaké typicky brněnské interpretační tradici, nerozsoudil. Stejně tak moudře uznal, že svůj názor na Janáčka patrně ještě přehodnotí.

„V Janáčkově hudbě je obsažena dokonalá výpověď, není co přidávat,“ poznamenal po pražském představení Jiří Heřman. Neznamená to však, že by jen obyčejně vyprávěl – svou vlastní vrstvu (zde realistickou, humornou i filozofující) dílu vždy přidává. Současně totiž připustil, že někdy možná má momentů a podnětů k přemýšlení ve svých režiích „až moc“. Ale jedním dechem dodal, že ho baví, když lidé na představení chodí opakovaně a pokaždé objeví něco dalšího nebo jiného. Což je něco, co se divákům opravdu děje.

Jeviště Janáčkova divadla je velké, ani Státní opera tak velká není. Některé detaily se nepodařilo v Praze zrealizovat. „Musíte přijet do Brna,“ opakovali lidé z tamního Národního divadla. Ano, rozhodně, v Brně se dělá skvělé hudební divadlo, skvělá opera. Ale i bez zmíněných některých detailů bylo pondělní představení – divadelnicky smělé a sebevědomé, hudebně přívětivé a poselstvím pokorné – ozdobou festivalu.      

O brněnské inscenaci jsme už dříve referovali mimo jiné v článku Aby lidé o mně a o tobě nepsali v novinách  a pak v článku Totok nésu já, totok beli dědóšek – oni mně o vás vekládali.

Foto: Festival Opera – Daniel Jäger