„Špatným ohlasem na předpremiéru se Mahler nenechal odradit. Dělal vše, aby prosadil úplné provedení obřího díla.“

„Novátorstvím a jedinečností ideových záměrů i svou trpitelskou rozpolceností, ironií a bolestnými grimasami směřuje Mahlerova hudba plně k dvacátému století.“

„Symfonie končí očistně – současně v extázi i ve spočinutí.“

Berlínská premiéra Druhé symfonie, rozměrného díla působícího úžasným dojmem, jako z jiného světa, byla rozhodujícím okamžikem pro uznání kapelníka Gustava Mahlera, tehdy sotva pětatřicetiletého, jako symfonika, jako skladatele. V sále Alte Philharmonie na Bernburger Straße hráli Berlínští filharmonikové, dirigoval autor. Stalo se tak před sto třiceti lety, v prosinci 1895. V pátek třináctého.

Premiéře Symfonie c moll, v pořadí druhé symfonie Gustava Mahlera, předcházela značná nejistota a důkladná příprava. V roce 1894 měla ve Výmaru pod autorovou taktovkou další uvedení jeho První, která ve světové premiéře zazněla v roce 1889 v Budapešti a jejíž první německé provedení se konalo roku 1893 v Hamburku. Vždy za autorova řízení. Výmar byl v Německu v té době – i díky tamnímu dirigentskému působení Richarda Strausse – v centru pozornosti. Mahlerova prvotina vzbudila nadšení i zuřivé odmítnutí, ale také Straussův zájem. A tak se rozhodl v Berlíně, kde začal působit při pořádání abonentních koncertů, představit jeho již hotovou, ale dosud nezahranou Druhou symfonii, respektive její instrumentální části. To se stalo v březnu 1895, dirigoval sám Mahler.

Ještě předtím se ovšem Gustav Mahler rozhodl ověřit, zda a jak bude jeho zápis novátorské skladby znít. V Hamburku, kde tehdy působil, uspořádal proto nejprve přehrávku na dva klavíry a posléze i orchestrální zkoušku. Byl na ní tehdy přítomen spolu s několika málo dalšími přáteli nejen mladý dirigent Bruno Walter, ale také český skladatel Josef Bohuslav Foerster, jehož manželka zpívala v Mahlerově operním souboru. Podle Foersterova svědectví „…Mahler dirigoval, poctivý orchestr Městského divadla hrál a za Mahlerovým pultem stál věrný starý Weidlich s nepostradatelným zápisníkem a každou poznámku, každý pokyn pečlivě zaznamenal: malé nuance v tempu, značky pro přednes, změny v instrumentaci…“ Byla to skutečná tvůrčí dílna, laboratorní zkoumání instrumentace a jednoznačnosti zápisu i pokynů snažících se dirigenty budoucích provedení upozornit na možné nepřesnosti, které si skladatel nepřeje. Šlo o detailní pravidla provedení jemně diferencované partitury.

Vztah mezi Richardem Straussem a Berlínskými filharmoniky začal v polovině osmdesátých let. Už tehdy si devatenáctiletý mladík v metropoli dokázal vytvořit síť kontaktů, základ pozdější skvělé kariéry. Do programů začal pronikat jako autor i jako dirigent poté, co se dirigent a klavírista Hans von Bülow, jeho dosavadní mentor, stal hudebním ředitelem berlínských abonentních koncertů pořádaných koncertním agentem Hermannem Wolffem. A první příležitost dirigovat kompletní orchestrální program se Straussovi naskytla, když se Bülow kvůli špatnému zdraví funkce vzdal. V lednu 1894 pak Strauss dostal od Wolffa nabídku, aby se v nadcházející sezóně ujal funkce uměleckého ředitele abonentních koncertů… U Berlínských filharmoniků nakonec sice vždy jen hostoval, ale v roce 1898 se naopak na dvě desetiletí stal hudebním ředitelem berlínské Královské opery Unter den Linden.

Richard Strauss, kolega, přítel i rival, otevřel Mahlerovi cestu nejen umožněním berlínského „předpremiérového“ uvedení tří instrumentálních vět Druhé symfonie, ale zcela určitě mu pomohl také svými vlastními skladatelskými činy. V některých zásadních aspektech totiž existuje mezi Mahlerem a Straussem nepopiratelná umělecká shoda.

Berlínští filharmonikové se s Mahlerovou hudbou poprvé setkali 12. prosince 1892, když altistka Amalie Joachim, bývalá manželka houslisty Josepha Joachima, uznávaná koncertní pěvkyně, zazpívala dvě písně z cyklu Chlapcův kouzelný roh. V té době mělo za sebou těleso prvních deset let a stoupala jeho pověst jako významného souboru. Mahler byl oslavován za práci hlavního kapelníka v Městském divadle v Hamburku. Jako skladatel však sotva vzbuzoval pozornost. A když zazněly v březnu 1895 první tři věty jeho nové symfonie, kritici dílo nemilosrdně odmítli jako „z hudebního hlediska naprosto nemožné“.

Text nebývá u Mahlera v symfoniích určujícím pro obsah a formu skladby, ale je podnětem proměněným ve vnitřní program. Druhá z jeho devíti dokončených symfonií, symfonie vokální, rozměrná, zhudebňuje v závěru ódu Friedricha Gottlieba Klopctocka „Vstát z mrtvých, ano vstát z mrtvých“, která dala symfonii neoficiální, ale běžně užívaný název Auferstehungssinfonie – Vzkříšení nebo Zmrtvýchvstání.

Špatným ohlasem na předpremiéru se Mahler nenechal odradit. Ukázka, kterou Berlíňanům na jaře předvedl, mu totiž pochopitelně nestačila. Dělal proto vše, aby prosadil úplné provedení obřího díla. Stalo se tak 13. prosince 1895. Uspořádání premiérového koncertu měla na starost agentura Wolff. Orchestr Berlínských filharmoniků si Mahler najal na vlastní náklady. Peníze potřeboval i na nájem sálu a na zaplacení sboru – a musel snad dokonce vykoupit zbývající neprodané lístky a zdarma je rozdat studentům. Na vše si musel půjčit. Byla to ovšem nepochybně investice, která se vyplatila… Jeho asistent Bruno Walter vzpomínal: „I tehdy samozřejmě panovalo nepřátelství, nedorozumění, ponižování a opovržení. Dojem z velkého a originálního díla a ze síly Mahlerovy osobnosti však byl tak velký, že od tohoto provedení lze datovat jeho vzestup jako skladatele.“

V roce 1895 se stal šéfdirigentem Berlínských filharmoniků Arthur Nikisch, vedle Bruna Waltera další obdivovatel Mahlerovy hudby. Znali se z dob společné práce v Městském divadle v Lipsku, kde Mahler zastával pod Nikischem post druhého kapelníka… A tak už následujícího roku s Nikisch s filharmoniky uvedl v Berlíně na jednom ze svých abonentních koncertů druhou větu jeho Třetí symfonie. Koncert se ukázal být překvapivě úspěšným. Mahler byl, nepoznán, přítomen v sále. Když na něj Nikisch ukázal, sklidil hlasitý potlesk. A mahleriánem byl i Nikischův nástupce ve funkci šéfdirigenta Wilhelm Furtwängler. Po provedení Třetí symfonie v březnu 1924 jeden kritik napsal, že má „potřebnou hudební inteligenci, aby dostál uměleckým kontrastům obsaženým v Mahlerově partituře“.

Koncerty Berlínských filharmoniků se konaly v sáleAlte Philharmonie v ulici Bernburger Straße, vlastně nepříliš daleko od nynější Filharmonie, moderního sídla Berlínských filharmoniků otevřeného v roce 1963. Stará Filharmonie byla v 19. století původně postavena pro kolečkové bruslení, ale o několik let později ji přestavěli na koncertní sál. Měla kapacitu přes 2500 míst, včetně 900 míst k stání. Budova sloužila i pro karnevalové plesy, přednášky, pašijové hry a firemní akce. Za druhé světové války byla zničena při spojeneckém náletu.

Gustav Mahler v roce 1911 definitivně nezemřel. Je mu třeba rozumět jako současníku budoucnosti, napsal na samém konci 20. století rakouský muzikolog Kurt Blaukopf… Tvrdit, že rakouský skladatel Mahler patří tak trochu i k českým zemím, není přehnaně smělé, vždyť jeho jazykový okruh byl plně německý a kulturní původ židovský, ale narodil se v Kalištích u Humpolce a dětství prožil v Jihlavě. A v mládí, než putoval postupně od Lipska, Budapešti a Hamburku do Vídně a pak až do New Yorku, působil jako dirigent i v Olomouci a v pražském německém divadle. Je jasné, že by byl někým jiným, kdyby se nenarodil na Vysočině.

Mahlerova velkolepá a myšlenkově závažná symfonická hudba, skvěle využívající všech možností velkého interpretačního aparátu, vyrůstá z romantismu – z Wagnera i z Brucknera. Příroda, pokora a snění o ideálním světě ovšem v jeho hudbě podnítily také nalezení nádherných lyrických tónů. A svým novátorstvím a jedinečností ideových záměrů i svou trpitelskou rozpolceností, ironií a bolestnými grimasami směřuje především již plně k dvacátému století.

Vedle Mahlerova tehdy skladatelsky úspěšnějšího vrstevníka Richarda Strausse je spojen s Druhou symfonií ještě jeden umělec: již zmíněný klavírista a dirigent Hans von Bülow. Hrál premiéru Čajkovského Klavírního koncertu b moll, dirigoval premiéry Wagnerových oper Tristan a Isolda a Mistři pěvci norimberští a jeho žena, Lisztova dcera, se nakonec stala Wagnerovou manželkou… V kapelníku Mahlerovi rozpoznal geniální rysy a složil mu hold. Jako o skladateli však o něm nechtěl ani slyšet a skladateli, ani agentuře Wolff, se nepodařilo získat ho pro provedení První symfonie, ani žádné jiné skladby. „Jestli je tohle ještě muzika, pak muzice už vůbec nerozumím,“ zacpával si prý uši.

S Hansem von Bülow se ovšem historie vzniku Druhé symfonie váže ještě mnohem víc než jen touto historkou. Teprve když v Káhiře, kam se jel léčit, v únoru 1894 zemřel, pominuly vnitřní zábrany, které měl Mahler při komponování nového díla. A zcela zásadně vzápětí Mahlerovi pomohla i smuteční slavnost na paměť velkého dirigenta v evangelickém kostele sv. Michala v Hamburku. „Už dlouho jsem se zabýval myšlenkou použít v poslední větě sbor,“ vzpomínal později Mahler, „a stále znovu jsem váhal jenom z obavy, aby to lidé nevnímali jako vnější nápodobu Beethovena, jeho Deváté symfonie. Nálada, jakou jsem měl na smuteční slavnosti, když zemřel Bülow, nálada, s jakou jsem tam seděl a přemýšlel o zesnulém, zcela odpovídala duchu díla, které jsem v sobě tenkrát nosil. A v tu chvíli sbor začal zpívat Klopstockův chorál Vzkříšení… Zasáhlo mě to jako blesk a všechno vyvstalo jasně a zřetelně před očima mé duše!“

Dílo vznikalo od února 1888 až do prosince 1894. První větu pod názvem Totenfeier dokončil zřejmě ještě v Praze, druhou a třetí – plně zaměstnán od října 1888 v Budapešti – však finalizoval až o pět let později. Stejně jako potom Třetí symfonii, psal i Druhou především ve Steinbachu u jezera Attersee v Solnohradsku, kam jezdil od roku 1893 na letní pobyt – do hotýlku, který se dnes jmenuje Gasthof Föttinger. První prázdniny komponoval ještě v hostinském pokoji, ale pro příští léto, kdy Druhou symfonii dokončoval, už nechal postavit na louce o pár desítek metrů dál, na břehu nádherně modrého jezera, nevelký hudební pavilonek. Dnes je to bíle omítnutá chatka v areálu kempu…

Klopostockova óda ovšem skladatele inspirovala k napsání obšírnějšího textu, k vyjádření pocitů a myšlenek nejen hudbou, ale i slovy. Mahler byl přesvědčen o vlastním poslání. A tak zde ve finále lidstvo ujišťuje, že vzkříšení – podle užitého textu, zčásti jeho vlastního – je jisté a že utrpení pozemského života má smysl… Pro Mahlera není text předlohou ke zhudebnění. Měl hudebně-filozofickou představu, k níž hledal vhodný text. Pro finále své Druhé symfonie podle svých slov prohledal mnoho, od světové literatury až po Bibli. Až u Klopstocka našel, co potřeboval.

Symfonie není v pravém slova smyslu programní. Dokonce ani její název nepochází od Mahlera. Sleduje nicméně hlavní filozoficko-metafyzickou myšlenku – a k tomu nemohla stačit čistá hudba ani tradiční formová řešení. První větou více než osmdesátiminutové Druhé navazuje skladatel na První symfonii, jejíhož „hrdinu“ zde při smutečním pochodu pochovávají. Je to monumentalismus brucknerovského ražení. Druhá lehoučká věta je v rytmu ländleru jakousi šťastnou vzpomínkou. Třetí část – užívající motivy skladatelovy vlastní písně Antonín Paduánský káže rybám ze sbírky Chlapcův kouzelný roh – vyjadřuje ducha nevíry, přízračný chaos, výbuch zoufalství. Také další věta – Urlicht, Prasvětlo – vychází ze stejného písňového cyklu: „Člověka bolest tak souží, že už jen po nebi touží,“ zpívá altové sólo o návratu k Bohu. A pak vpadá ohromující finále. Ohlašuje se poslední soud, hroby se otvírají a mrtví kráčejí v nekonečném průvodu, znějí trubky apokalypsy… Ale pak se tiše rozezní sbor světců a nebešťanů: „Vzkříšen bude, vzkříšen zas tvůj prach…“ Tu se zjeví nádhera Boží, světlo, blaženost… Symfonie končí očistně – současně v extázi i ve spočinutí. Člověk umírá, aby žil.

Premiéra, po níž se Mahler v šatně zhroutil, zapůsobila úžasným dojmem, jako kdyby skladba zněla z jiného světa: posluchač si zde opravdu projde hudební cestu svým vlastním nitrem. Málokterá skladba má dosud takové účinky jako tato.

Mahlerův čas přišel, reagoval v roce 1967 ve svém proslulém novinovém článku Leonard Bernstein na skladatelovu známou vizionářskou větu, že jeho čas teprve přijde. Když si vypůjčíme z Bernsteinových úvah o odrazu židovství v Mahlerově hudbě jeden z jeho postřeh, pak nelze zamlčet, že židovské náboženství je spíše etickým systémem, než nadějí do budoucna – a právě proto snad mohla Mahlera přitahovat na křesťanství vize života po životě. Zároveň je ale známo, že jako chlapec Mahler údajně chodil v Jihlavě raději do katolického kostela než do synagogy, a to proto, že „křesťané měli lepší hudbu“. Když přestoupil jako dospělý ke katolicismu, tak ovšem proto, aby ve Vídni dostal místo operního ředitele.

Odkaz Gustava Mahlera, zásadní položku evropské koncertní hudby, tvoří devět symfonií a jedna věta z uvažované desáté, Píseň o zemi a sólové písňové cykly a písně. Kupodivu nenapsal žádnou operu. Komponoval převážně v létě, jinak působil jako dirigent a v letech 1897 až 1907 současně i jako ředitel Vídeňské dvorní opery. Někdy se o něm hovoří jako o „prázdninovém skladateli“, protože přes rok úřadoval a dirigoval a na jeho vlastní hudbu, v kombinaci s aktivním odpočinkem a s přípravou na další operní sezónu, zbýval čas skutečně jen v létě, během divadelních prázdnin. Bohatý výraz, obraznost a závažnost jeho partitur nenechává na pochybách, že o prázdninách své představy zaznamenával kolem roku 1900 v Alpách výjimečný umělec. Jeho hudba však ani v nejmenším není plodem odpočinku, ale naopak grandiózním příkladem koncepčního i zvukového vizionářství.

———

Věděli jste, že…

…Johannes Brahms nazval Mahlera kvůli Druhé symfonii králem revolucionářů?

… Mahler oslovil Brahmse svým dirigentským uměním, a to v roce 1890 v Budapešti na představení Dona Giovanniho, a že v Brahmsovi získal mocného zastánce?

…snímek Mahlerovy Druhé symfonie, kterou pořídil v roce 1987 amatérský americký dirigent Gilbert Kaplan, dirigující výhradně jen toto dílo, se s více než 175.000 kopiemi stala nejprodávanější mahlerovskou nahrávkou všech dob?

…rukopisná partitura Druhé symfonie byla v roce 2016 vydražena v aukční síni Sotheby’s za 5,3 milionu eur, což z ní činí dosud nejdražší notový autograf?

…měsíc před premiérou Mahlerovy Druhé se narodil skladatel Paul Hindemith?

…22. března 1895 Auguste a Louis Lumièrovi promítali pozvanému publiku svůj první film?

…v tomto roce 1895 měli ve francouzském Sceaux svatbu chemici Maria Skłodowska a Pierre Curie?

…27. listopadu toho roku švédský chemik Alfred Nobel ustanovil Nobelovu cenu?

—————

foto: Wikipedia,. Wikimedia, Petr Veber, archiv KlasikaPlus.cz