„Ženský element se v průběhu večera prosadil ve dvou oborech, kompozičním a interpretačním.“

„Dvě stě let starou partituru Louise Farrenc dirigentka Gemma New uchopila s jasným interpretačním záměrem, svěžestí a optimismem.“

„V pomalé větě jsme byli svědky subtilního dialogu Špačkových houslí s hobojem orchestrálního hráče Jana Součka, instrumentalisty nemenších kvalit.“

Na program pátého koncertu orchestrálního cyklu Prague Philharmonia, konaného ve Dvořákově síni Rudolfina 16. února byly zařazeny tři skladby, Předehra č. 2 Es dur Louise Farrenc, Koncert pro housle a orchestr D dur Johannesa Brahmse a Symfonie č. 5 Jeana Sibelia. Před pražské filharmoniky se s taktovkou postavila mladá novozélandská dirigentka, sympatická Gemma New, sólistou večera byl neméně přívětivý Josef Špaček.

Louise Farrenc je francouzská skladatelka komponující ve druhé čtvrtině 19. století. Pařížskou konzervatoř absolvovala jako pianistka, kompozici studovala u našeho Antonína Rejchy. Je velká škoda, že se její dílo dosud nepodařilo náležitě docenit. Ve své tvorbě navazuje na skladatele první vídeňské školy a významnou měrou dotváří evropskou hudbu pozdního klasicismu. Na její Předehře č. 2 jsou patrné inspirace uměním Mozartovým, zejména jeho operními předehrami. Po pomalém úvodu tohoto svěžího díla následuje rychlá, energická hudba, v níž zřetelně rozeznáváme partie expozičního a evolučního typu. Dílo Johannesa Brahmse zaujímá významnou pozici v romantickém dědictví. Brahmsovy instrumentální koncerty lze zařadit mezi vrcholné výtvory 19. století. Koncert pro housle a orchestr D dur byl proveden poprvé v roce 1879, sólistou byla tehdejší hvězda Joseph Joachim, umělec, který zde byl Brahmsovým konzultantem. V očích špičkových houslistů tedy dílo mimořádného významu. Svoji Pátou symfonii napsal Jean Sibelius na počátku dvacátého století. Evropskou hudbu tento finský skladatel obohatil o hluboké meditace, rozprostřené na rozlehlé tektonické plochy. 

Ženský element se v průběhu večera prosadil ve dvou oborech, kompozičním a interpretačním. Dvě stě let starou partituru Louise Farrenc dirigentka Gemma New uchopila s jasným interpretačním záměrem, svěžestí a optimismem. Její zřetelné, strhující gesto již od počátku orchestr inspirovalo ke skvělému, čistému, až průzračnému výkonu, vyznačujícímu se dokonalou souhrou a jemně rozvrženou škálou dynamických úrovní. V podstatě obdobnými slovy lze charakterizovat výkon dirigentky a orchestru v Sibeliově Páté symfonii, díle o celé století mladším. Rozsáhlé tenutové, citlivě dechovými nástroji instrumentované akordy jsou účinnou devízou Sibeliova hudebního světa. Je obdivuhodné, jak dobře souznějí s hudebním cítěním dirigentky, která do Evropy přicestovala až z daleké, doslova protilehlé strany zeměkoule. 

Brahmsův sólový part Josef Špaček přednesl zpaměti. K rozsáhlému orchestrálnímu vstupu se sólista přidal posléze s citem a současně i s náležitou razancí. Má velmi dobře znělý nástroj, který mu umožňuje vést s orchestrem skutečně rovnocenný dialog. V arpeggiovaných akordech se nejednou dostal na dynamickou úroveň srovnatelnou s orchestrálním forte. Špačkovy pasážové běhy jsou sice precizně artikulovány, dynamicky se však nacházejí na poněkud nižší úrovni, než by odpovídalo skladatelovu záměru. Kadence před závěrem první věty, byla přednesena suverénně, avšak bez zbytečných okázalých efektů. U publika naprosto spontánně vyvolala nadšené ovace, které nicméně narušily celkový dojem ze závažného díla až symfonických parametrů. Ve střední, pomalé větě jsme byli svědky subtilního dialogu Špačkových houslí s hobojem orchestrálního hráče Jana Součka, instrumentalisty nemenších kvalit. Energické téma závěrečné věty Špaček přednášel rázně, s procítěným ritardandem v závěru této fráze. Je obdivuhodné, jak dokonale byl při jejím modelování ve shodě s orchestrem. Dík za to patří samozřejmě vstřícnému koordinujícímu přístupu dirigentky. Josef Špaček se i tento večer svému publiku představil jako mimořádně technicky disponovaný instrumentalista, nadto jako skromný, věcný, neokázalý umělec, dalo by se říci nového typu. Při technicky mimořádně náročném přídavku, plném pizzicat levou rukou, souznějících se současnými tahy smyčce, se mnohým v publiku až tajil dech. 

Prague Philharmonia je těleso nesporně vysokých kvalit. Díky sebejistému vstupu na uměleckou scénu pod vedením svého zakladatele Jiřího Bělohlávka v polovině devadesátých let minulého století si brzy vydobyla dobrou pověst nejen na domácích pódiích, ale i v cizině. V současné době si přízeň publika a mimořádné postavení udržuje nejen svými stále kvalitními výkony, ale i díky dobře fungujícímu, modernímu, dynamickému managementu. I péče sponzorů o umělce je příkladná. Ti si naopak svých příznivců velmi považují a jejich honosná loga rozmísťují kde se dá. Nápadné to bylo například na tomto koncertě hned při vstupu do rudolfinského foyer, kde svoje hudbymilovné Pražany obvykle s úsměvem vítá busta Antonína Dvořáka. Nyní však náš mistr jen nejistě, s rozpaky a poněkud posmutněle vykukoval spoza úderného, velkorozměrného reklamního sponzorského panelu.

Foto: Petr Chodura