„Slavnostním zahajovacím večerem odstartoval 27. května bezmála šestitýdenní maraton patnácti koncertů MHF Leoše Janáčka před publikem.“

„Violistu, ale také houslistu a dirigenta Josého Adolfa Aleja Solise doporučil festivalu jeho končící čestný prezident Ivan Ženatý.“

„Do sálu s kapacitou 800 diváků jich směla přijít polovina; dostavilo se kolem tří stovek oddaných, které neodradila ani povinnost testu a roušek.“

Ve čtvrtek 27. května Filharmonie Brno v čele s Dennisem Russellem Daviesem zahájila ostravský Mezinárodní hudební festival Leoše Janáčka. Koncert se uskutečnil za účasti diváků v Domě kultury města Ostravy a orchestr, ke kterému se připojil mexický violista José Adolfo Alejo Solis, předvedl Berliozovo symfonické dílo Harold v Itálii a Janáčkovu Sinfoniettu.

Možná si to běžně neuvědomujeme, ale Ostrava je od Prahy vzdálena ještě o pár kilometrů víc než Berlín či Vídeň. Jistě i proto nebývají koncerty tamního Mezinárodního hudebního festivalu Leoše Janáčka v hledáčku pražských recenzentů či hudebních publicistů. Přitom stačí nasednout do Pendolina a za pár příjemně strávených hodin vystoupit v cílové stanici. (Bohužel pozdně večerní spoj zpět nemají dráhy v itineráři, takže je třeba si zajistit – a zaplatit – ubytování, což nevyhovuje každému…) Druhým důvodem absence bývá časový souběh s druhou polovinou Pražského jara.

Ten ovšem lze – v opačném směru – vnímat nejen jako termínovou tradici z dob někdejšího Janáčkova máje, ale i hrdě hozenou rukavici do hlavního města republiky: my jsme ta měnící se Ostrava se třemi vykřičníky v propagačním názvu! Město sice kdysi jen hornické a zaprášené, ale nyní s nabídkou vlastní kultury pro kultivovanou část místních obyvatel. Že je na tom mnoho pravdy, dosvědčují nejen ceny, které pravidelně sklízí zdejší divadelní scéna, anebo nápaditá dramaturgie tří souborů Národního divadla moravskoslezského. Ve městě se konají také tři odlišně vyprofilované projekty klasické hudby – kromě Janáčkova festivalu ještě Svatováclavský, zaměřený duchovně, a Ostravské dny nové hudby resp. NODO / Dny nové opery.

MHF Leoše Janáčka urazil za poslední tři čtyři roky kus cesty. Lemují ji zřetelné milníky. Prvním byla záchrana skomírajícího festivalového „bratříčka“ z Hukvald, jehož přičleněním – a následným vylepšením koncertních podmínek v tamní oboře – vznikla vítaná možnost pořádat koncertní podvečery či rodinné hudební dny pod širým nebem. S tím, že když se počasí rozhněvá, existuje „suchá“ varianta v podobě koncertního sálu v Domě kultury města Ostravy. Druhým předělem, souvisejícím se změnou názvu, je příjemné „omlazení“ festivalového vizuálu. Logem počínaje a třeba videoklipem, na kterém sedí Ivo Kahánek u sněhobílého křídla, za nímž se kontrastně rýsuje syrově industriální horizont, konče. Letos je právě tento virtuóz s kořeny v nedalekých Palkovicích rezidenčním umělcem MHF Leoše Janáčka, při němž pod jeho dohledem probíhají mistrovské kurzy. Obojí je novinkou, zatímco rezidenčním orchestrem festivalu se nedávno stal pražský SOČR. A když se ke všem zmíněným předělům čerstvě připojily kompoziční workshopy vedené skladatelem a pedagogem Slavomírem Hořínkou, je zřejmé, že tým vedený dlouholetým ředitelem Jaromírem Javůrkem nezahálí.

Loni si přitom užil jako všichni, kteří organizačně působí v kultuře. Jarní termín byl zrušen, zářijové poděkování věrným divákům v podobě několika koncertů provázela smůla. Pěvecky kvalitně obsazenou Carminu Buranu (Veronika Rovná Holbová, Richard Samek a Roman Hoza) vyhnal liják z Hukvald do sterilnějšího „kulturáku“ v Ostravě; pečlivě promyšlený večer operních árií v podání místního patriota Jana Martiníka a jeho manželky, sopranistky Nicoly Proksch, zničila na poslední chvíli basistova karanténa, ačkoli jemu osobně vůbec nic nebylo… Plně se vydařil až pozdně listopadový recitál Adama Plachetky, pojatý jako přátelský souboj Mozartových a Salieriho árií. Ten už byl ovšem bez publika, pouze na streamu.

Letos se zato, zdá se, stal zázrak. Slavnostním zahajovacím večerem odstartoval 27. května v ostravském Domě kultury bezmála šestitýdenní maraton patnácti koncertů MHF Leoše Janáčka před publikem. Jak v úvodu zdůraznil primátor Ostravy Tomáš Macura, který je mimochodem zásadní hnací silou příprav na výstavbu tamního koncertního sálu, jedná se – v porovnání s výjimkami udělenými Pražskému jaru či České filharmonii – o první regulérně povolený projekt z oblasti klasické hudby v celé jeho délce a šíři. Význam této skutečnosti měla podtrhnout osobní účast ministra kultury, proti byl ovšem řidič bulharského kamionu, s nímž se cestou z Prahy dostal Zaorálkův vůz na D1 do střetu…

Co se oficiálních hostů týká, vše bohatě vynahradila temperamentní velvyslankyně Mexika, paní Rosaura Leonora Rueda Gutiérrez. Přítomná proto, že sólistou koncertu byl její krajan, violista José Adolfo Alejo Solis. Vhodně připomněla stoletou tradici vzájemných kontaktů dvou vzdálených zemí: přátelství prezidentů Tomáše Garrigua Masaryka a Lázara Cárdenase, návštěvu Václava Havla v Mexico City i povinnou četbu románů Milana Kundery na mexických školách. Poprávu sklidila ovace publika, srovnatelné s následným potleskem hudebníkům.

Violistu, ale také houslistu a dirigenta Solise doporučil festivalu jeho končící čestný prezident Ivan Ženatý. Jak mi sdělil, poznali se před dvěma lety na společném vystoupení v Barceloně, kde „mexický Paganini“, jak se prý doma Solisovi přezdívá, udělal na českého virtuóza dobrý dojem. Ani v Ostravě jako sólista Berliozovy symfonie Harold v Itálii pro orchestr a sólovou violu nezklamal, i když do čarodějného Niccoly má zjevně velmi daleko.

Doprovázela jej Filharmonie Brno pod taktovkou svého amerického šéfdirigenta Dennise Russella Daviese. Hovořit s ním v šatně před koncertem byl pro mě zážitek. Sedmasedmdesátiletý drobný muž se zkoumavým pohledem za kulatými brýlemi mluví tiše, chová se zdrženlivě, ale přesto z něj prýští vnitřní síla, nenásilné charisma. A velký hudební rozhled. Ostatně, proslulou Juilliard School vystudoval leckdo, ale ne každý na ní následně obhájil doktorát o Monteverdim jako on. Jak známo, Dennis Russell Davies je specialistou na soudobou tvorbu svých amerických přátel Philipa Glasse či Johna Adamse, zná se dobře také s Keithem Jarrettem. Jeho výklad Janáčkovy Sinfonietty, kterou ostravský festival pravidelně začíná už od roku 1976, ale mnohým v publiku připadal nečekaně mdlý, pomalý. V orchestru to přitom rozhodně nebylo – vždyť kdo jiný než Brněnští mají Janáčka v genech…

Přesto si nadšené publikum koncert užilo. Do sálu s kapacitou 800 diváků jich směla přijít polovina; dostavilo se kolem tří stovek oddaných, které neodradila ani povinnost testu a roušek.

MHF Leoše Janáčka pokračuje například vřele očekávaným romantickým recitálem Iva Kahánka v pondělí, 31. května. Opět v Domě kultury, tomto Fragnerově díle, které mělo být původně – ve větším rozměru – poválečným sídlem parlamentu v Praze, ale pak začalo jako „bílá loď v černé Ostravě“ sloužit kultuře. Právě letos od této chvíle uplynulo šedesát let.

Foto: Martin Straka