„Roman Hoza na dvě stě procent splnil všechna očekávání.“

„Výrazná a podmanivá gesta Ondřeje vrabce ani na chvíli neztrácela energičnost a preciznost.“

„Jaroslav Mihule převzal nejen listinu čestného občanství města Polička, ale také speciální ´klíč od domova´.

Koncertem ostravských filharmoniků začal v neděli 22. ročník festivalu Martinů fest. Ve skladatelově rodišti Poličce zazněly jeho Symfonické fantazie, Fantastické scherzo Josefa Suka a Dvořákovy Biblické písně s Romanem Hozou jako sólistou. Čestným občanstvím města byl v ten den za také vyznamenán muzikolog Jaroslav Mihule.

Janáčkovu filharmonii Ostrava řídil při zahajovacím koncertu dirigent Ondřej Vrabec. Úvodem zaznělo Fantastické scherzo Josefa Suka, půvabné, melodicky vytříbené dílko z roku 1903. Jeho hravost stála v přímém kontrastu s dalším uvedeným dílem, Biblickými písněmi. Antonín Dvořák cyklus komponoval v březnu 1894. Tehdy už druhým rokem bydlel v New Yorku a doléhala na něj tíseň z pocitu osamění a stesku po vlasti. Z toho se ostatně hudebně „zpovídá“ i v dřívější kompozici, světoznámé symfonii „Z Nového světa“. Tíseň byla navíc umocněna faktem nadcházejících Velikonoc, největších svátků křesťanské církve. Dvořák jako hluboce věřící člověk tento fakt cítil dvojnásob palčivě. Své niterné pocity tak svěřil hudbě. Vznikl mimořádně oduševnělý cyklus deseti písní, jejichž hlavním emocionálním nábojem je hluboká víra, pokora a prostota. Cyklus je vystavěn bez jakéhokoliv patosu či vnějškové efektnosti. Takto je nutno dílo také interpretovat, opačný přístup by mu škodil.

Sólistou Biblických písní byl v Poličce mladý barytonista Roman Hoza a s nesmírnou radostí konstatuji, že na dvě stě procent splnil všechna očekávání. Jeho projev byl vysoce kultivovaný a oduševnělý, korunovaný navíc překrásným znělým témbrem hlasu. Osobnost Romana Hozy stále zraje, jeho vystoupení dávají tušit, že v budoucnu nebude „jen“ vynikajícím operním pěvcem, ale též skvělým interpretem písní či vokálně-instrumentálních děl, která kladou z hlediska niterné výpovědi na interprety ještě vyšší nároky.

Druhá půlka večera patřila Šesté symfonii Bohuslava Martinů nazvané Symfonické fantazie. Sám skladatel k dílu uvedl, že se nedrží přesné kompoziční formy, od symetrie se odklání směrem k fantazii: „Jednou z mých malých fantazií je, že jsem použil několikataktový citát z jiné své skladby, z opery Julietta, který se sem podle mého názoru dokonale hodí. Má to povahu fantazie.“ Šestá symfonie vznikla v roce 1953 a poprvé zazněla o dva roky později v podání Bostonského symfonického orchestru v čele s dirigentem Charlesem Munchem. Přibližně půlhodinové dílo má v sobě silný náboj a jakousi naléhavost, která může být srovnatelná s autorovým mistrovským Dvojkoncertem pro dva smyčcové orchestry, klavír a tympány z roku 1938. Symfonických fantazií se na zahajovacím koncertě Martinů festu ujal, stejně jako i předchozích skladeb, dirigent Ondřej Vrabec. Jeho výrazná a podmanivá gesta ani na chvíli neztrácela energičnost a preciznost. Orchestr s ním zcela souzněl, takže výsledný dojem byl téměř bezchybný; do naprosté dokonalosti chybělo jen preciznější ladění žesťové sekce v několika krátkých okamžicích, což však naštěstí celku neuškodilo. Však se také ihned po doznění díla z hlediště ozvalo výrazné „bravo“ – z úst oceněného Jaroslava Mihuleho.

Festival je od počátku koncipovaný jako slavnost akcentující zejména skladby Bohuslava Martinů. Proto i zahájení úzce souvisí s osobností nejslavnějšího poličského rodáka: stalo se již tradicí festival začínat pietním aktem u hrobu Martinů – a nejinak tomu bylo i tentokrát. Po krátkém úvodu položili starosta města Polička Jaroslav Martinů (shoda jména se skladatelem je náhodná, ale pro Poličku příznačná) a ředitelka Tylova domu, v němž se Martinů fest koná, na skladatelův hrob kytice.

Společnost jim dělal významný host festivalu, muzikolog Jaroslav Mihule, autor tří zásadních martinůovských monografií. Má k Poličce (a Polička k němu též) vřelý a dlouhými léty prověřený vztah. Jeho první cesta do rodiště Martinů vedla v 50. letech 20. století, ještě v době, kdy žila skladatelova sestra Marie. Ta mu také byla při prvních krocích v Poličce nápomocna. Město opakovaně navštívil také po smrti skladatele, když sem doprovázel vdovu, paní Charlotte Martinů. A do Poličky se pak vracel ještě mnohokrát, nejčastěji jako badatel do Městského muzea, v němž je uložen bohatý archív, včetně martinůovských autografů. Oboustranně vřelé vztahy vyústily před rovnými deseti lety do plodné spolupráce: Jaroslav Mihule pro nově vybudované Centrum Bohuslava Martinů vytvořil stálou výstavní expozici o životě a díle skladatele nazvanou Barevný svět Bohuslava Martinů.

Zásluhy profesora Mihuleho na poli martinůovského muzikologického bádání jsou nepopiratelné, a tak se zastupitelé města na svém únorovém zasedání rozhodli udělit mu čestné občanství „jako projev úcty a díků za jeho celoživotní mimořádné zásluhy o odborné propagování osobnosti a díla poličského rodáka Bohuslava Martinů doma i v zahraničí.“ Slavnostní ceremoniál se konal v rámci zahajovacího koncertu Martinů fest. Z rukou starosty města převzal Jaroslav Mihule nejen listinu čestného občanství města Polička, ale také speciální „klíč od domova“ – řečeno slovy básníka Miloslava Bureše z proslulé kantáty Otvírání studánek – s přáním, aby se „domů“ do Poličky profesor Mihule vracel často a rád i v budoucnu.

„Přijímám občanství města Poličky s pokorou a jen si v duchu připomínám své první cesty do Poličky, mířící v padesátých letech k paní Marii Martinů, skladatelově sestře, a k její přítelkyni a opatrovnici, paní Marušce Pražanové, které za mého přihlížení na singrovce obšívaly jednotlivé dopisy skladatele do průsvitného pouzdra na ochranu před nekulturními muzikology. Loučil jsem se s Bohuslavem Martinů při jeho odchodu v srpnu 1959 u rozhlasového mikrofonu na Vinohradech a hlas se mi třásl dojetím. Teď tedy přichází tečka za tímto osobním příběhem. Děkuji za vše moc, nemusím snad říkat, jak Poličku miluji a jak jsem během posledních sedmdesáti let (!) do ní vrostl“, uvedl ke svému jmenování Jaroslav Mihule.

A na závěr ještě jedna zajímavost: ve spojení Centra Bohuslava Martinů a Gymnázia Polička vznikla před časem idea vydávání festivalového zpravodaje, který by v době konání akce referoval o všech zajímavých aktivitách. V tomto případě je iniciativa o to zajímavější, že na realizaci se podílejí výhradně studenti gymnázia: pod názvem Studentské noviny Martinů fest vychází již třetím rokem zpravodaj, v němž pod pedagogickou garancí realizují rozhovory s interprety, informují o zajímavostech festivalu, prezentují zajímavé fotografie na martinůovská temata, konají pouliční ankety a také tvoří křížovky s hudebními tajenkami. Studentské noviny vycházejí v tištěné podobě, částečně ale také v elektronické podobě na Facebooku, kde je navíc možné prezentovat i reportážní studentská videa ze zákulisí festivalu

Foto: Petr Klein, Centrum Bohuslava Martinů