„Přišlo mi s podivem, že Pražský filharmonický sbor sáhl po takto simplexním díle.“

„Od prvních tónů Dřízalovy kompozice bylo patrné, že máme tu čest s daleko modernějším a propracovanějším hudebním pojetím.“

„Sbor se rozhodl každoročně oslovit jednoho českého skladatele a objednat u něj novou skladbu. Na příštím Adventním koncertu se posluchači mohou těšit na premiéru zcela nového díla.“

Jedno z našich předních hudebních těles, Pražský filharmonický sbor uvedl v sobotu 13. prosince ve Dvořákově síni Rudolfina tradiční Adventní koncert. Během něho se sbormistrem a dirigentem Lukášem Vasilkem přednesl vánoční díla dvou českých hudebních skladatelů. Koncert, jehož slavnostní charakter stvrzovali hvězdní sólisté i přítomnost prezidentského páru, měl tradičně vysokou interpretační úroveň, tato reflexe nicméně přináší i kritické zamyšlení nad jeho dramaturgií.

Koncert přenášel živě kanál ČT art a pevně věřím, že přispěl k hezkému adventnímu večeru mnoha našich domácností. Náš přední sbor nenechal nic náhodě, mimo skvěle interpretované hudby obohatil koncert i vizuálně: režijní koncepcí Tomáše Ondřeje Pilaře, která vynikala především působivým, slavnostním, ale nijak přehnaným světelným designem; slavnostní ráz koncertu umocnily rovněž stovky noblesních anturií v krásných květinových aranžmá a za zmínku stojí i precizně a luxusně vyvedená koncertní brožura, která se navíc rozdávala zdarma.

Adventní koncert je ale především o hudbě, a tak se pojďme věnovat jí. Po úvodním slovu Marka Ebena přišla na řadu skladba s titulem Vánoční Luboše Fišera. V té se k Pražskému filharmonickému sboru přidalo trio sólistů: sopranistka Veronika Rovná, tenorista Pavel Černoch a barytonista Jiří Brückler. Hostujícím vokálním tělesem byl liberecký dětský sbor Severáček (sbormistryně Silvie Langrová), k varhanám usedla Daniela Valtová Kosinová a úlohy recitátora se zhostil charismatický Ivan Trojan.

Luboš Fišer (1935–1999) patří k nejvýraznějším osobnostem české hudby druhé poloviny 20. století. Jeho tvorba se vyznačuje temnější barevností a smyslem pro dramatický tah, který uplatnil jak v koncertních skladbách, tak v hudbě filmové – díky této části své tvorby je známý i širšímu publiku, napsal hudbu k neuvěřitelným třem stovkám filmů a inscenací. Ve svých vokálně-instrumentálních kompozicích spojuje archaické a lidové inspirační zdroje s moderním, osobitým jazykem se silně duchovně laděným podtextem, jenž otevírá i kontemplativní a meditativní polohu jeho díla. Vokálně-instrumentální dílo Vánoční, které vzniklo roku 1969, představuje originální úpravu výběru českých a moravských vánočních koled pro sólisty, smíšený sbor a orchestr. Fišer v této skladbě citlivě pracuje s melodií lidových koled, vytváří i instrumentální plochy a graduje k výraznému závěru s koledou Narodil se Kristus Pán.

Skladba bohužel nedává příliš mnoho prostoru sólistům, aby bylo možné je objektivně posoudit, nicméně všichni se svých partů zhostili velmi profesionálně a oba sbory – Pražský filharmonický i Severáček – přednesly dílo s hezkým kompaktním zvukem. Přesto jsem se nemohl ubránit pocitu, že ani sboristům, ani sólistům nedává příliš mnoho prostoru vyniknout. Fišerova Vánoční je – řečeno s jistou nadsázkou – „pouhým“ pásmem prostých vánočních koled, notoricky známých melodií, které v adventním čase zaznívají takřka na každém kroku. Nejde přitom o zásadnější vokální či instrumentální transformace ani o výraznější projevy skladatelské invence; celek naopak zřetelně nese rukopis autora formovaného filmovou hudbou. Dílo je poněkud zvláštní i v kontextu doby: jednak nastupující normalizace dílům s křesťanskou tématikou nebyla právě nakloněna a jednak Fišer, který se hlásil k moderně a byl obdivovatelem Stravinského a Šostakoviče, složil své dílo v době, kdy v Evropě svá vrcholná díla psal György Ligeti a v Anglii Peter Maxwell Davies dokončil svůj Worldes Blis – dílo, které je považováno za vrchol britské moderny. Přišlo mi tedy s podivem, že Pražský filharmonický sbor, který má za sebou v tomto roce interpretaci natolik komplexních a obtížných děl, jako je Honeggerova Jana z Arku, Mahlerovo Vzkříšení, Stravinského Svatba, Brittenovo Válečné requiem, Dallapicollův Vězeň a mnoho dalších, sáhl po takto simplexním díle, byť provedeném s mistrovskou precizností. Snad za dramaturgickým záměrem stála myšlenka vyzdvihnout jednoduchost a půvab původních vánočních svátků, což je zcela legitimní úmysl. I tak se vkrádá myšlenka, zda uvádění pásem českých a následně i zahraničních vánočních koled během jednoho večera není tak trochu moc explicitně vánoční hudby najednou.

Ve druhé části večera zazněla Vánoční kantáta Jana Ryanta Dřízala, kterou skladatel vytvořil před dvěma lety na objednávku sboru. Ten ji uvedl hned ve stejném roce a následně i o rok později na Žofíně; šlo tedy nyní již o třetí provedení na adventním koncertu; další uvedení těleso prozatím neplánuje. Sbor se nicméně rozhodl iniciovat novou tradici: každoročně osloví jednoho českého autora a objedná u něj novinku právě pro Adventní koncert. V příští sezoně se tak posluchači mohou těšit na premiéru zcela nového díla. Jde o záslužný počin; každá podpora současných autorů je vítaná, nota bene v zemi, kde téměř neexistuje žádný hlubší moderní vánoční repertoár a kde se, následkem toho, na koncertech opakují téměř stále stejné skladby.

Od prvních tónů Dřízalovy kompozice bylo patrné, že máme tu čest s daleko modernějším a propracovanějším hudebním pojetím nežli v první části koncertu. Hned v první písni Veni, Veni, Emmanuel skladatel citlivě pracuje s tématem staré latinské písně, jejíž kořeny vedou do středověké Francie, rozepisuje ji pro sbor, který melodie spojuje, následně tříští a jednotlivé hlasové skupiny si vzájemně odpovídají v propracovaných zvukových vlnách – takto se ostatně dá popsat skvělý výkon sboru během celého díla až do meditativní a jímavé tečky v písni na text Jana Amose Komenského „žádnému nádhernost jeho nepomůže, byť měl slávu světa všeho“. Rozebírat toto neobyčejně vyzrálé dílo ani ne čtyřicetiletého skladatele není mým záměrem, ostatně výborně a velmi výstižně ho popsal v loňské reflexi na adventní koncert Petr Veber a dopisovat něco dalšího by působilo zbytečně.

Sopránové sólo zpívala Karolína Levková. Předvedla svůj mladistvý, jiskrný soprán a v náročných, téměř osudově laděných sólech okouzlila hezkými běhy i kantilénami. Její jasné a čisté tóny, nepochybně vybudované pečlivě trénovanou koloraturou, zároveň naznačují potenciál pro dramatičtější zabarvení. Dílo, které poprvé interpretovala již při premiéře v roce 2023, přednesla s vysokou mírou interpretační jistoty. Další ozdobou večera byl hlas tenoristy Pavla Černocha, jenž před pár dny zpíval roli Alberta Gregora ve Věci Makropulos ve Vídeňské státní opeře. (Reflexe ZDE.) Skladatel Dřízal má zjevně tenory rád, protože mu v této skladbě předepsal nejdelší, ale i nejnáročnější party; takovým byl hned ten první a poměrně dramatický v již zmiňované písní o příchodu Emmanuela. Hlas Pavla Černocha s jeho nezaměnitelnou barvou, táhlými kantilénami a jakousi aristokratickou noblesou je prostě radost poslouchat. Snad jen deklamace zpívané angličtiny mohla být trochu přesnější. Také barytonista Jiří Brückler předvedl moc hezký světlejší baryton, který interpretaci díla slušel. Nicméně místy se mi zdál poněkud zastřený a ke konci se potýkal a občasnou intonační nejistotou.

Lukáš Vasilek naprosto spolehlivě a s jasným záměrem vedl celým večerem svůj sbor i skvěle hrající orchestr Prague Philharmonia a nesmírně empatický byl k sólistům jak ve Fišerově Vánoční, tak v Dřízalově Vánoční kantátě, která dokazuje, jak posluchačsky přístupná může soudobá hudba být a jak tradičně a zároveň i moderně a invenčně může adventní hudba působit.

archiv pořadatele, foto Petra Hajská