KlasikaPlus.cz© – portál o klasické hudbě

PORTÁL O KLASICKÉ HUDBĚ

...váš vyladěný partner

english

Jan Ryant Dřízal: Advent je očekáváním Vánoc, příchodu světla english

„Nejhlubší lidskost a opravdovost cítím v ukolébavkách.“

„Pokud se týká hudebního jazyka, snažil jsem se zachovat podstatu koled, ale často jsem si je harmonizoval po svém.“

„Nesnažil jsem se být ve Vánoční kantátě samoúčelně avantgardní. V takovémto případě rozhodně nemá skladatelské ego z hudby vyčnívat.“

Druhým rokem zazní v adventním programu Pražského filharmonického sboru a orchestru Prague Philharmonia Vánoční kantáta Jana Ryanta Dřízala. Stejně jako při loňské premiéře, i letos se koncerty konají dva, a to 19. a 20. prosince v Praze na Žofíně. Autor v rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz přibližuje dílo i své prožívání vánočních svátků, které se dá krásně vtělit do hudby. Zas tak moc se o tom nemluví, říká, ale za celým vánočním poselstvím je skryto zobrazení vývoje od tmy a očekávání k rozbřesku, k příchodu světla.

Je obvyklé, že se kompozice současného autora hraje dva roky po sobě?

Já si toho hodně vážím, není. Pokud vím, tak ředitel sboru David Mareček a hlavní sbormistr Lukáš Vasilek uvažovali o založení vánoční tradice – že by se nějaká skladba uváděla v tuto dobu pravidelně. Zvolili dílo s názvem Vánoční od Luboše Fišera. Slavné pásmo koled s recitátorem, orchestrem a sbory z konce šedesátých let, vygradované do písně Narodil se Kristus Pán. Minulý rok pojali nápad, že by tuto skladbu spárovali s nějakou další, v současnějším pojetí. Los tehdy padl na mě. Napsal jsem tedy Vánoční kantátu, a to tak, aby byla protějškem Fišerových vánočních koled, aby se s nimi v jednom večeru propojila. Pro tento rok se rozhodli – a já jsem u toho nebyl, podrobnosti nevím – ponechat moji kantátu a spárovat ji s jiným dílem, a sice s duchovní skladbou Gloria, kterou v roce 1960 napsal Francis Poulenc. Jsem potěšen.

Komponoval jste hodně odlišně od stylu zvoleného Lubošem Fišerem?

Od jeho opusu nás dělí už mnoho desítek let. Takže určitě ano.

Vědomě? A nebo, když citujete či upravujete koledy, musí být přístup více méně stejně obdobný? 

K tématu jsem přistupoval s velkým respektem, protože jsem pracoval nejen s méně známými, ale i s velmi známými zpěvy. Zadání znělo, aby to nebyly jen české vánoční zpěvy a aby to nebyly jen koledy. Zužitkoval jsem proto i adventní písně a pastýřské zpěvy. A v mezinárodním mixu. I to je rozdíl oproti Luboši Fišerovi, který použil jen české písně. Pracoval jsem tedy také s mnoha jazyky, asi s patnácti. Obnášelo to důkladné rešerše, první čtvrtrok jsem se jen probíral zpěvníky a přijímal tipy od přátel, i z ciziny. Nakonec jsem vymyslel dramaturgický oblouk tak, aby byl vánoční příběh sestaven chronologicky. Ve Vánoční kantátě začínám tedy adventem, očekáváním, zvěstováním, pokračuju přes Svatou noc, kdy se narodí Ježíšek, a třetí věta, to jsou pastýřské zpěvy a veselice; je vlastně už trochu profánnější… 

Fišerovou kompozicí jste se nechal ovlivnit? 

Samozřejmě jsem si ji důkladně prostudoval, mimo jiné i proto, abych se přiblížil danému nástrojovému obsazení orchestru. Ale v zadání bylo i to, aby se skladby nebo písně nedublovaly. Některé koledy jsem měl tedy opravdu zapovězeny. Jednu jsem si ale nemohl odpustit zdvojit. Píseň V půlnoční hodinu. Krásná pomalá koleda. Dovolil jsem si ji udělat po svém, vůči Luboši Fišerovi jsem se vymezil. Mimochodem, on skládal své pásmo, když byl stejně starý jako já, a tak mě to samozřejmě trochu vedlo ke snaze poměřit síly s klasikem… 

Použil jste zásadně jiný hudební jazyk, sazbu, zvuk, postupy…? 

Chtělo se po mně, aby nešlo o kantátu s hudebními čísly nebo o pásmo či suitu, ale aby moje Vánoční kantáta byla prokomponovaná. Měl jsem těžší úkol, protože písní je v ní kolem třiceti. Bylo potřeba je seřadit tak, aby tvořily dramaturgický a obsahový oblouk, aby spolu korespondovaly tonálně pro nastavení hudebního vývoje. Aby celek byl udržitelný, protože kantáta má skoro hodinovou stopáž. Rozdělil jsem ji proto do tří vět, které významové vymezují tři oblasti. Pokud se týká hudebního jazyka, snažil jsem se zachovat podstatu koled, ale často jsem si je harmonizoval po svém. Zpěváci se zpočátku při zkouškách usmívali, že to poznávají i nepoznávají, ale snad se mi je nakonec podařilo přesvědčit, že i takto můžou vánoční písně znít…

A použité techniky? 

Nesnažil jsem se být samoúčelně avantgardní, v takovémto případě rozhodně nemá skladatelské ego z hudby vyčnívat. Vzal jsem úkol jako příležitost posloužit, podpořit vánoční atmosféru a to, o čem Vánoce jsou.

A o čem tedy jsou? 

Zas tak moc se o tom nemluví, ale za celým vánočním poselstvím je přece skryto zobrazení vývoje od tmy a očekávání k rozbřesku, k příchodu světla!

Nelze se nevzpomenout na Vánoční kantátu Arthura Honeggera… 

Jednoznačně! V ní je také zachycen vývoj od tmy ke světlu. Nepsal ji až tak dlouho po skončení druhé světové války, a tak skladbu, myslím, pojal na začátku trochu jako jakési Requiem. Hudba je tam temná a teprve postupně se prosvětluje, právě tím nádherným mixem koled, který vytvořil. Skladba tvoří v jedné jediné větě krásný oblouk. A jelikož Honegger používá i německou koledu Es ist ein Ros entsprungen, tak bych řekl, že můžeme Vánoční kantátu v kontextu doby vnímat i jako usmíření s německým národem… 

Vy jste komponoval o více než půlstoletí později, už v jiné době.

Ano, ale když jsem kantátu psal, tak vypukl konflikt na Ukrajině. Chtěl jsem původně zařadit i ruské koledy, a tak jsem dlouho uvažoval, jestli je to vůbec vhodné, zvláště třeba v sousedství koledy ukrajinské… Radil jsem se s přáteli Ukrajinci – a ukázalo se, že ta uvažovaná koleda není vlastně ruská, že ji zpívají spíše oni. Asi jsem byl přehnaně ostražitý… Ale i jinde se mi, myslím, podařilo na několika místech vytvořit zajímavé a nečekané kontexty, přinášející nové významy. Například jsem dokázal zkřížit dvě docela slavné koledy tak, že vypadají jako jedna. Nebo jsem v některých případech vzal text a zhudebnil ho po svém – a v jiném případě jsem vzal melodii a dal jí jiný text. Vznikly tak nové obsahy a myslím, že ve skladbě jsou tím pádem i určité skryté významy. Každý si ji může prožít po svém, každý si do ní může vložit něco svého. Já jen věřím, že hudba vánoční atmosféru neruší a že snad zároveň nabízí i určitou hloubku a prostor k zamyšlení. 

Naznačujete vyšší umělecký nárok, než jen zaranžování známých melodií…

Snažil jsem se o to.

A o čem všem ještě jsou Vánoce, když už jste to téma otevřel?

Snažil jsem se to naznačit už ve formě skladby: první věta je očekávání, hudebně vyjádřené určitou strohostí a archaičnosti. Zaznívají tam ty nejstarší písně. Ale na konci už se začínají všichni těšit na přicházející slávu, je tam použita malá fuga… Druhá věta začíná světlem: najednou se rozbřeskne a přicházejí různé pohledy národů na Ježíška. Tahle věta je ale zároveň rozdělena na dvě části: nejprve klanění, druhá polovina je však náhle existenciální. Hosté jsou pryč a zůstávají jenom Josef a Marie s Ježíškem. Hudebně tady přicházejí na řadu ukolébavky. V nich mimochodem cítím nejhlubší lidskost a opravdovost. Každý, kdo je rodičem, si umí představit, jak je někdy těžké o děťátko pečovat. Viděl jsem zde hlubokou symboliku a dokonce i tragiku. V jedné z písní rodiče nevědí, do čeho miminko zavinou, jak ho nakrmí – protože jsou chudí. Hodně to mnou pohnulo. A navíc, zrovna když jsem tuhle část komponoval, tak se nám narodilo druhé dítě. Prožívali jsme téma opravdu osobně a hmatatelně… Třetí věta je pak zvěstí o světlu, která se nese světem. Zaznívají pastýřské zpěvy, tance, pranostiky… skoro až na hranici pohanských zvyků. Vždyť dobře víme, že to spolu souvisí, protože navěšenými křesťanskými legendami Vánoce překryly původně pohanské obřady a zvyky. Zimní slunovrat… 

Jsou pro vás Vánoce spojeny spíše s pojmy jako jesličky, betlém, Ježíšek… nebo se jménem Spasitel?

Pokud si mám vybrat z těchto dvou variant, tak určitě tu druhou. Vnímám naději jako fyzicky prožívanou, ani ne jako nějaké obrovské mystérium. Tmu prožíváme velmi tísnivě. A minulý rok navíc byla tma umocněna střelbou na filozofické fakultě, při které zemřela řada lidí. Tato událost zasáhla i reprízu našeho koncertu. Ale byl nakonec silnější, protože dostal hlubší a dramatičtější výraz. Skutečně jsme si prožili hrůzu a tmu, ale večer jsme napnuli síly a snažili jsme se vytvořit něco jako naději, světlo do budoucna. V cykličnosti lidského života jsou tohle všechno pro nás strašně důležité věci. Nejsou to jenom nějaké fráze. 

Co jste vedle Vánoční kantáty v poslední době napsal? Pohybujete se převážně v jiných tématech než v takto duchovních? 

Považuji se za versatilního skladatele a za skladatele středu. Vnímám, že jsem pro modernisty tradicionalistou a pro tradicionalisty modernistou. Nezříkám se tedy ničeho, ani třeba úprav skladeb, kompozičních služeb. Ale samozřejmě si vybírám. Mám poměrně plný kalendář, za což jsem ale na druhou stranu rád… A je to tak, že mě jedna skladba vede ke druhé, že vytvářejí příběh, který nemám ovšem pod kontrolou. Vytváří se sám a já to pozoruju jen zpětně. A tak vidím, že jsem před Vánoční kantátou psal pro zlínskou filharmonii skladbu s názvem Slunovrat, která byla zpodobněním červnové Svatojánské noci. A Vánoční kantáta se naopak dotýká zimního slunovratu. Jde tedy o dvě kontrastní skladby vytvořené různými technikami, které se ale vzájemně doplňují. 

A na čem pracujete? 

Něco je ještě tajné, ale mohu už říci, že na Pražském jaru budu mít menší kompozici v provedení Ensemble Modern v programu Prague Offspring. A něco se také rýsuje ve spolupráci s Akademií komorní hudby. Mám rozpracováno víc projektů. Ale také se těším, že si odpočinu: prací na drobnostech, které si zatím píšu jen do šuplíku.

Foto: Tomáš Bartoň, PFS / Petr Kadlec, archiv Jana Ryanta Dřízala

Petr Veber

Novinář, hudební kritik

Nepochází z uměleckého prostředí, ale k hudbě má jako posluchač i jako neprofesionální klavírista a varhaník blízko od dětství. Po gymnáziu vystudoval hudební vědu na Karlově univerzitě. Od poloviny 80. let působí jako novinář, hudební a operní kritik a autor textů o hudbě a hudebnících. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 pak deset let v Českém rozhlase vedl hudební redakci stanice Vltava, pro kterou nadále pracuje jako publicista. Současně je jedním z dlouholetých průvodců vysíláním Českého rozhlasu D-dur, digitální stanice klasické hudby. Od 80. let vedle zaměstnání nepřetržitě přispíval do odborných českých hudebních měsíčníků i do deníků a dalších časopisů. Připravoval rozhovory a psal hudební reflexe například do Lidových a Hospodářských novin a do Týdeníku Rozhlas, publikoval na internetu. Píše texty k programům koncertů i obalům CD. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života a snaží se o tom nenásilně přesvědčovat ostatní. Za hudbou cestuje stejně nadšeně, jako rád chodí po horách a fotografuje. Vážnou hudbu všech období, forem a žánrů ještě stále vyhledává, s potěšením poslouchá a dál poznává. V červnu 2018 se proto stal spoluzakladatelem a spolumajitelem hudebního portálu KlasikaPlus.cz...



Příspěvky od Petr Veber



Více z této rubriky