„Scintilace vyjadřuje třpyt či ještě přiléhavěji mžikání a autorka toto těkání, nestálost či rozostřenou pozornost vtělila do své kompozice.“

„Princip aleatoriky ve mně osobně budí nedůvěru – prvek náhody mi do určité míry jde proti konkrétní zvukové představě skladatele.“

„Mikrotón je ve své podstatě detail, který je nutno obnažit, aby mluvil; lidskému sluchu je potřeba jít vstříc, aby výsledek nepůsobil jako pouze falešné hraní.“

Pódium žižkovského Atria 21. října patřilo experimentálnímu souboru Ensemble Terrible, tvořenému studenty pražské HAMU, který slavil deset let existence. Koncert s názvem Mikrokosmos přilákal snad výlučně publikum mladší generace a tématem večera byla v souladu s jeho názvem mikrotonální hudba. Nové skladby představili Marie Nečasová, Adam Štefunko, Klára Pudláková, Matej Sloboda a John Franek. Stručná produkce na rozcestí interpretace, improvizace a performance zanechala příznivý dojem.

Mikrotón. Ne, dnes už nejde o nic nového. Průkopník hudby, jež zlomky tónů využívá, Alois Hába se narodil v roce 1893 (!), přesto si nějakým způsobem tato hudební myšlenka uchovává značku čehosi neotřelého (to je samo o sobě zajímavé). Autoři jsou věcí dodnes fascinováni, jeden z nejvýznamnějších skladatelů dneška Georg Friedrich Haas zaujal na loňském Pražském jaru produkčně extrémně náročnou skladbou 11000 strun, která pracuje s padesáti pianiny na pódiu, kdy každé další je naladěno o padesátinu půltónu jinak. Ano, i toto je dnes možné. Mikrotóny nás dnes rád – zdaleka není sám – zásobuje Haštal Hapka, další s Pražským jarem spojený autor, mikrotón, či nyní spíše čtvrttón, už má i vlastní notační značku – když chcete tón o čtvrtinu tónu výš než c, napíšete před ně „hashtag“, kterému chybí jedna svislá čárka. Mikrotón, čtvrttón zejména, je tedy etablovaný – známe i čtvrttónové akordeony. A z tohoto pohledu je vůbec otázkou, zda se jedná o něco, co by mělo být nápadnou součástí soudobých kompozic – snad prohlasme, že jde spíše o standardní součást arzenálu dnešního komponisty; místy je čtvrttón už vyžadovaný i po zpěvácích, nenávratně pryč jsou doby, kdy nejmenší jednotkou byl půltón… Tedy shrňme, že samotné použití mikrotónu revoluční není – originalita už dnes spočívá daleko spíše ve způsobu práce s ním.

Studenti pražské HAMU v Atriu Žižkov připravili program s názvem Mikrokosmos, při kterém představili svou kompoziční ideu v rámci popisovaného tématu. Dostalo se nám tak poslechu pětice nových kompozic a získali jsme lepší pojem o autorské práci nastupující generace.

Marie Nečasová (rozhovor s umělkyní čtěte ZDE), která byla v nedávné době už podruhé rezidentkou Ostravských dní nové hudby a také má na kontě objednávku Janáčkovy filharmonie Ostrava, představila úvodem svou skladbu Scintilace. Termín vyjadřuje třpyt či ještě přiléhavěji mžikání a autorka toto těkání, nestálost či rozostřenou pozornost vtělila do své kompozice. Skladba – zvukově jakási neprůbojná améba – až překvapivě dobře drží pohromadě. Práci s mikrotonalitou jsem sice výrazněji neregistroval, pokud nepočítáme ladění elektrické kytary (dokonce pomocí připnuté ladičky) v reálném čase, k slyšení však byly efekty vábničky, tekoucí vody či hrany vinné sklínky. Šestičlenný soubor řízený Janem Rybářem podal zasvěcený, poutavý výkon, ale bylo mi líto nadměrného ruchu ze vstupní haly, který nedůstojně snížil dojem osobitého díla tvůrkyně.

Ansámbl, jehož základ tvořily housle, violoncello, kontrabas, elektrická kytara, trombon a vibrafon, se ihned poté pustil do přesně šestiminutové kompozice Adama Štefunka. „Přesně šestiminutové“ proto, že obecenstvo mělo možnost „koukat přes rameno“ dirigentovi na displej ukazující jednak číslo taktu a doby, ale také uplynulý čas od „startu“ interpretace. Štefunkova skladba chce být „zvukovou přehlídkou intervalů v Pythagorejském ladění“ a zejména je tematizovaná tzv. „vlčí kvinta“, která je o pythagorejské kóma (necelý osminotón) nižší než kvinta čistá. Koncept bezesporu zajímavý a nosný, nicméně naznačovaná mikrointervalová práce z mého pohledu není servírovaná dostatečně „polopaticky“; v závěru navíc samotný zvukový obraz postrádá výraznější specifikum. Dílo se zároveň pohybuje na hranici „aleatoriky a přesně vypsaného zápisu“. Princip aleatoriky ve mně osobně dosti obecně budí nedůvěru – prvek náhody mi do určité míry jde proti konkrétní zvukové představě skladatele. Tento princip však v obecnosti nelze zatracovat; práce s náhodou je dalším z dlouho zavedených postupů… Celkově mě skladba nezaujala, ale uznávám, že u soudobých kompozic je aspekt nutnosti slyšet je více než jednou akcentován.

Kontrabasistka a skladatelka Klára Pudláková poté spolu s kolegy představila svůj opus Každý má svůj úděl. „Kytara je Pánem času, trombon ztělesňuje Krále myšlenky, Violoncello z pozice Dělníka krásy aktivně formuje svět, Kontrabas je Králem samoty a Housle se snaží položit otázku, která by všechno vysvětlila,“ píše (zkráceno) autorka v anotaci. Vskutku, když se divák zasnažil, jednotlivé popisy s pomocí trochy své fantazie ke znějícímu dosadil. Každý nástroj si tak trochu „jel svou“, ale výslednice přesto vznikala homogenní. Kompozice tektonicky pojatá ve smyslu kontinuální gradace místy velmi potěšila půvabnými a osvěžujícími konsonancemi, k nimž se mnohdy dospívalo pomocí glissand, ve finální fázi jsem si však kladl proporční otázku o přetažení oblouku. Skladba dynamicky, výrazově i co do šíře tónového pásma neustále a efektivně roste, ale jakmile dozní vzrušená pasáž kontrabasových hloubek, skladba už tak trochu nemá kam dál – konec, v závěru „utržený“, mi do určité míry stagnuje. Ale celkově mi zde konvenovala práce s mikrotóny. Mikrotón je ve své podstatě detail, který je nutno obnažit, aby mluvil; lidskému sluchu je potřeba jít vstříc, aby výsledek nepůsobil jako pouze falešné hraní. Zdá se, že autorka s právě zmíněným souhlasí a pracuje. Zvlášť kytara byla krásně ošklivě „rozladěná“.

Matej Sloboda, možná nejetablovanější tvůrce večera, který má na kontě už i objednávku Pražského jara, prezentoval svou kompozici s názvem For Michael, Adam, Mads, Peter, Ivan, Alessandro, Nelle, Grace, Dasol and Dongchen. Dlouhý název odkazuje na Slobodovy kalifornské kolegy z Institute of the Arts. Tamní školitel všem zadal úkol zkomponovat cca sedmiminutovou skladbu, a to takovou, kterou by bylo možné nazkoušet za frekvenci jedné „dvouhodinovky“, přičemž interprety měli být právě zmínění studenti, hlavním oborem patrně skladatelé. Vznikl kus vzpomínající na minimalistický počin La Monte Younga, kdy základním stavebním kamenem je interval čisté kvinty h–fis. Sloboda dílo dokonce charakterizuje jako concerto grosso a snadno lze sledovat „jakýsi velmi zpomalený kánon“, o kterém mluví. Skladba ale v podstatě rezignuje na melodii a samotný koncept hraní spolužáky a omezené možnosti zkoušet považuju za příliš omezující – absence požadavku alespoň náznaku virtuozity sváděla k myšlenkám o příliš defenzivním výkonu vystupujícího souboru.

Zvukově asi nejpestřejší se ukázal příspěvek Johna Franeka, někdo by však možná hovořil o „neukázněném přeinstrumentování“. Výrazným prvkem bylo hraní paličkami na „zvony“ ve formě bytelných misek, do kterých účinkující v průběhu produkce lili připravenou vodu za účelem přeladění. V některých místech se mi – v kontrastu s předchozí skladbou zdálo –, že interpreti stěží zvládají vyhovět požadavkům. Ostatně kontrabasistka v jednu chvíli držela v jedné ruce smyčce i paličku a téměř najednou nejen bila do misky, ale také hrála smyčcem o struny, přičemž tady věc nekončí, protože musela ještě navíc nástroj přelaďovat. Tuhý multitasking… Skladba však skutečně potěšila bohatstvím barev i koncepční odvahou (za účelem obohacení zvukového součtu snad přispěl i místy pouštěný holicí strojek?).

Deset let trvání tělesa Ensemble Terrible je tedy oslaveno. Pěkně navštívený koncert začínající už v devatenáct hodin skončil po necelé hodině čistého času, tedy už lehce po osmé. Měl jsem nepříjemný pocit, že odcházím o přestávce. Kompenzoval jej však pozitivní zážitek v mladistvé společnosti.

Foto/zdroj: Daniel Pinc, ilustrační - Facebook souboru, Facebook K. Pudlákové, archiv KlasikyPlus.cz