„Ženské role jsou svěřeny, tak jako v době Händelově, jedné sopranistce, která zpívá jak part Královny ze Sáby, tak Královny i První ženy.“

„Podkladem pro libreto, které je dílem anonyma, nebo snad i Händela samotného, jsou starozákonní texty.“

„Ústřední postavu zvládala Nardus Williams sopránem s tmavou barvou, nad kterou se třpytily zářivé koloratury jako kapky zářící rosy.“

Letošní ročník festivalu Moravský podzim se odehrává ve znamení koprodukce se špičkovými britskými soubory. Jedním z nich je Orchestra and Choir of the Age of Enlightenment řízený dirigentem Johnem Buttem a se sólisty Nardus Williams, Helen Charlston, Hugem Hymasem a Florianem Störzem. V neděli 19. října v Janáčkově divadle provedli koncertně oratorium Šalomoun, HWV 67 skladatele Georga Friedricha Händela.

Oratorium Salomon o třech dějstvích patří ke kmenovým repertoárovým dílům, které soubor nastudoval ještě pod vedením sira Charlese Mackerrase. Snaha o historicky poučenou interpretaci se projevuje nejen využíváním autentických nástrojů, ale i způsobem obsazení jednotlivých pěveckých partů. Ženské role jsou svěřeny, tak jako v době Händelově, jedné sopranistce, která zpívá jak part Královny ze Sáby, tak Královny i První ženy, a postava Šalomouna je svěřena mezzosopranistce. Nástroje v orchestru jsou historické a také tak znějí. Housle jsou méně zvonivé a mají o něco nižší ladění, stejně jako ostatní smyčce. Flétny jsou dřevěné a velikostně rozlišené, stejně jako hoboje a fagoty. Lesní rohy ani trubky nemají takovou razanci a zvučnost jako dnešní nástroje, jsou měkčí a obdiv patří hráčům, kteří na ně dokázali hrát bez jediného kazu. Prosazovaly se tympány a varhany, stejně jako byla bezchybná dvě cembala na scéně. Na jedno občas zdvojoval hru vedle cembalisty i dirigent John Butt, který dokázal ještě řídit sbor, stojící na obou stranách orchestru. 

Na velkém jevišti Janáčkova divadla působil orchestr křehce a po zaznění prvních tónů se zdálo, že se ve velkém prostoru ztrácí. Postupně ale nabýval jeho zvuk na objemu, aby naplnil prostor přesně znějící intonací i pregnantním rytmem. Děj samo oratorium v podstatě nemá, jde o oslavné árie, velebící krále Šalomouna, jeho moudrost, ctnosti i bohatství. Stejně tak je opěvovaná královna ze Sáby jako krásná, moudrá žena, vládnoucí království plnému zlata a drahokamů. Podkladem pro libreto, které je dílem anonyma, nebo snad i Händela samotného, jsou starozákonní texty, první Kniha královská a kniha letopisů Paralipomenon, doplněné o texty Josepha Flavia. Mezi chvalozpěvy se dostal známý příběh o dvou ženách, vedoucí spor o malého synka. Líčeno je zde „šalomounské“ rozhodnutí rozetnout dítě na dvě poloviny, které objeví skutečnou matku…

Díky zajímavé instrumentaci a exponovaným sborovým partům je oratorium sdělné a strhující. Zejména se to podařilo v prvním finále May No Rash Intruder, kdy je líčen průběh bitvy a orchestr překvapuje zvukomalebností a energičností hudby. Obsah je rozdělen do tří aktů, přestávka byla po prvních dvou, přesto se první část nezdála být dlouhá. Program byl velmi dobře připraven, takže posluchači měli možnost se orientovat i v anglickém textu. 

Sólových rolí se zhostili vynikající pěvci, jejichž hlasy neměly plný operní volumen, přesto se v prostoru Janáčkova divadla dobře nesly. Barevné a kulaté hlasy, pohyblivé, zvládající krkolomné koloratury jako ty nejpřirozenější a nejlehčí úkoly na světě, ohromovaly svou samozřejmostí. Ústřední postavu zvládala Nardus Williams, sopránem s tmavou barvou, nad kterou se třpytily zářivé koloratury jako kapky zářící rosy. Běhaly nad hutným hlasem jako lehounké světlušky a jasný témbr hlasu oslňoval. Hlas byl stejně tmavý jako krásná sošná žena, která královnu ze Sáby ztělesňovala ideálně pravdivě. Zpívala ovšem také part Královny a part První ženy, dovolávající se práva na své dítě. Byla dominantou a hvězdou celého večera.

Part krále Šalomouna je psán pro mezzosoprán, který mu propůjčila Helen Charlston. (Rozhovor s umělkyní čtěte ZDE.) Pevný a zvonivý hlas ve střední poloze se do výšek ještě víc leskl a společně se sopránem tvořily krásný barevný souzvuk. Tenorista Hugo Hymas v roli Sádoka a Velekněze měl o něco menší zvukovou nosnost a občas se mu nedařila precizní intonace, zato basbarytonista Florian Störz uchopil pozornost publika již prvním vstupem, kdy představil svůj hutný a sonorní hlas. Čtveřici sólistů doplnila ještě Druhá žena, sopranistka Angharad Rowlands, která podala part pevně a zvučně a hned poté se vrátila ukázněně na své místo ve sboru, stejně jako tenorista Ilja Aksionov, zpívající part Sluhy.

Sbor čítal jen čtyřiadvacet členů, přesto byl plný a zvukově kompaktní a vyvážený, hlasy zněly jednotně a spolehlivě a dokázaly vytvořit jak lehká vzdušná piana, tak i mohutné scény ve forte. Dirigent John Butt všechny složky na scéně motivoval k vrcholným výkonům, což festivalové obecenstvo dokázalo nadšeně ocenit. Potlesk nebral konce a děkování také ne. Britský soubor si z Brna odvážel obrovské ovace i skvělé renomé.

Foto: Marek Olbrzymek / Moravský podzim