„Mimořádné setkání tří mistrů.“

„Chéreau našel přesný, zdařilý a kongeniální výklad. Zběsilé panoptikum pekla a beznaděje. Naštěstí se vyhnul plakátové aktualizaci.“

„Janáčka diriguje na tomto záznamu dvaaosmdesátiletý Boulez vysoce dramaticky a vyhroceně.“

Nahrávka Janáčkovy opery Z mrtvého domu pořízená v létě 2007 na festivalu v Aix-en-Provence zachycuje vídeňskou inscenaci, která jako koprodukční putovala po celém světě, včetně La Scaly a Metropolitní opery. Stáli za ní režisér Patrice Chéreau a dirigent Pierre Boulez, jehož sté výročí narození se připomíná letos v březnu. Jejich komplexní audiovizuální podoba divácky a posluchačsky náročného díla se v divadelním provozu i na DVD záhy stala legendou. Po téměř dvou desetiletích čím dál zřejmější.

Francouzský operní a divadelní i filmový režisér Patrice Chéreau (1944–2013) a jeho krajan, skladatel a čím dál víc i dirigent Pierre Boulez (1925–2016) v sedmdesátých letech, přesněji v roce 1976, přepsali operní dějiny svou inscenací Wagnerova čtyřdílného Prstenu Nibelungova. Stalo se tak na festivalu v Bayreuthu, který tehdy slavil sté jubileum a kam Boulez jedenatřicetiletého Chéreaua doporučil. Hovořilo se o Prstenu století… V roce 2007 se po letech znovu setkali. A opět vstoupili do historie. Pro scénu Theater an der Wien v rakouské metropoli totiž vytvořili senzační inscenaci Janáčkovy opery Z mrtvého domu.

Projekt zařazený do festivalu Wiener Festwochen se stal událostí. V podstatě hned bylo jasné, že vstoupí do historie interpretačního umění. Šlo o mimořádné setkání tří mistrů. Nesmí se totiž zapomenout, že si Chéreau a Boulez vzali do práce strhující operní epilog dvaasedmdesátiletého Janáčka, vycházející ve skladatelově vlastním libretu z Dostojevského předlohy. Učinili z něj bezprecedentně komplexní, pravdivé a působivé hudební divadlo. Audiovizuální záznam představení, které se potom ve stejném roce uskutečnilo na festivalu v Aix-en-Provence na jihu Francie, uchovává vzpomínku na jejich ideální pochopení a vyložení originálního, trochu bizarního a strohého díla.

K inscenačním úskalím patří v případě opery Z mrtvého domu faktická absence děje. Režisér Chéreau našel klíč k dostatečně reálnému a zároveň i dostatečně stylizovanému evokování drsnosti a hrůznosti života v internačním táboře. Nevadí, že neumístil děj do času carské krutovlády, ale do sovětského gulagu. Zkušenosti a pocity politických vyhnanců na Sibiři byly v devatenáctém i ve dvacátém století určitě obdobné. Našel přesný, zdařilý a kongeniální výklad. Naštěstí – a v tom je zřejmá jeho umělecká velikost – se vyhnul plakátové aktualizaci. Psalo se tehdy, že dokázal na scéně vytvořené ze systému posuvných betonových stěn rozpoutat se dvěma desítkami sólistů a navíc ještě čtrnácti činoherci dramatickou smršť, jakési zběsilé panoptikum pekla a beznaděje. V mozaice vyprávění, která perzonifikovaně vystupují z davové anonymity, z masy trestanců, má každý z chvilkových hrdinů svůj hrůzný, a přitom lidský, často milostný příběh. Horečnatá intenzita inscenace vychází právě z jednotlivých precizně individualizovaných pološílených postav.

V druhém dějství se na jeviště snese příval odpadků. Morbidní groteskou je pak pantomimická scéna, kdy vězni smějí zahrát, pro jiné přihlížející nebožáky, představení o Donu Juanovi. Divadlo na divadle, choreograficky přesné, je mimořádně zdařilé a věrné.. Záchvěvem lidskosti v pekle je přátelství muže a mladíka – politického vězně Gorjančikova v podání zkušeného barytonisty Olafa Bära a Aljeji (dříve typické kalhotové role pro pěvkyně) zazpívaného a zahraného v tomto případě mladičkým Ericem Stoklossou, mimochodem později a v jiných kontextech proslulého rolí Evangelisty v Bachových pašijích. Lidské trosky, zločince exaltovaně sdělující svá přiznání, neméně strhujícím způsobem vyvolávajícím soucit, ztvárňují Štefan Margita jako Filka Morozov, Gerd Grochowski jako Šiškov a britský tenorista John Mark Ainsley; právě vklad tohoto sólisty do realistického pojetí role nemocného Skuratova je hvězdným okamžikem inscenace.

Dirigentské umění Pierra Bouleze bylo často oceňováno s poukazem na průzračnost, transparentnost a zřetelnost všech parametrů, kterých při charakteristicky věcném, až analytickém nastudování hudby dosahoval. On sám ovšem dobře věděl, že perfekce není vše, že by mohla přinášet nudu. Na druhou stranu nicméně upozorňoval, že když slyší v hudbě velké city, ale s falešnými notami a dalšími nepřesnostmi, tak těm emocím přestává věřit… Janáčka diriguje na tomto záznamu dvaaosmdesátiletý umělec vysoce dramaticky a vyhroceně. Skvěle hrající Mahler Chamber Orchestra spoluvytváří jedinečný celek. 

Stominutové civilní drama, režijně podrobné a nekonečně nápadité a hudebně zdrcující, přináší strhující obrazy, ve kterých se snoubí lyrika s příkrostí, osobitá avantgardnost a exprese se stručností i vznosností. Úžasná Janáčkova partitura má ohromující vizuální podobu. A symbolické významy toho, co se děje, jsou ozřejmovány a ozřejměny, aniž by si divák uvědomoval, jak se to stalo. 

Jedinečným vhledem do režisérovy práce jsou pak bonusy zachycující některé momenty z přípravy inscenace, včetně záznamu na obou stranách promyšlené práce s tenoristou Johnem Markem Ainsleyem. 

…………….

Leoš Janáček: Z mrtvého domu

Zpívají Olaf Bär, Eric Stoklossa, Štefan Margita, Peter Straka, Vladimír Chmelo, Jiří Sulženko, Heinz Zednik, John Mark Ainsley, Ján Galla, Gerd Grochowski a další; hraje Mahler Chamber Orchestra. Dirigent Pierre Boulez. Režie Patrice Chéreau, režie záznamu Stéphane Metge. Nahráno live, 7/2007, Grand Theatre, Aix-en-Provance. Vydáno 2008, Deutsche Grammophon 073 4426 (Universal Music).

Foto/zdroj: archiv KlasikyPlus.cz, Marion Kalter, Wikipedia / Nicolas Genin / CC BY-SA 2.0 (https://creativecommons.org/licenses/by-sa/2.0/deed.en), Philip Gontier