„Objevovat v hudbě totiž neznamená vždy jen jít vývojově stále kupředu. Mnohé poklady lze nalézat i při pohledu proti směru času.“

„Režisérka nastudování vykládá námět prostřednictvím svého přidaného scénického ztvárnění z pohledu dneška.“

„Z manýry orchestrálních hráčů, zejména ve smyčcové skupině, dirigent vyloučil hru vibrato a důsledně požadoval barokní frázování.“

Myslivečkovo oratorium Adam a Eva je z roku 1771, dnes je to však dílo prakticky neznámé. Do hledáčku dramaturgie operního souboru libereckého Divadla F. X. Šaldy se dostalo vlastně náhodou, jako náhradní titul za připravovanou, ještě nedopsanou operní novinku. Lze ale dodat, že to byla volba neobyčejně přínosná. Možná, svým způsobem, i přínosnější než to dílo nové, o kterém zatím nevíme, jak dopadne. Objevovat v hudbě totiž neznamená vždy jen jít vývojově stále kupředu. Mnohé vzácné poklady lze nalézat i při pohledu proti směru času. Adama a Evu vidělo 18. února v rámci Festivalu Opera publikum ve Stavovském divadle.

Nelze zde nevzpomenout na jiné, mnohem slavnější oratorní zpracování námětu z počátku dějin spásy, na Stvoření Josepha Haydna. Mělo premiéru ve Vídni v roce 1798, je napsáno pro velký provozovací aparát na libreto Gottfrieda van Swietena v duchu klasicismu. Provozně méně náročné, v podstatě ještě barokní, oratorium Adam a Eva Josefa Myslivečka na libreto Giovanniho Granelliho mělo premiéru ve Florencii o dvaadvacet let dříve. Obě tato díla v sobě spojují oslavu zbožnosti se světským pohledem, s obdivem k přírodě. Mají toho tedy mnoho společného, hlavně však to, že i v Myslivečkově případě se jedná o dílo geniální, kompozičně vyzrálé, uchvacující svojí podmanivou melodičností a vroucností ve výrazu. 

Uvádění libreta v programových brožurkách často považujeme za zbytečnost, zejména tehdy, když jde o tituly známé. Tentokrát však Granelliho text v programové brožurce rozhodně chyběl. Rádi bychom se k němu vrátili i zpětně. Jeho orientační, značně zkracovaná simultánní projekce nestačí, a nejen to, nebylo dosti dobře možné sledovat a porovnat původní tvůrčí autorskou intenci z poloviny 18. století se soudobým režijním uchopením díla, které námět ze Starého zákona dovádí daleko za hranice věroučného textu a onoho poetického obdivu k přírodě.   

Režisérka nastudování, ředitelka Divadla F. X. Šaldy Linda Hejlová Keprtová, vykládá námět prostřednictvím svého přidaného scénického ztvárnění z pohledu dneška. Zdůrazňuje v něm lidské osudy se všemi jejich peripetiemi a zvraty a přidává další soudobé otázky, symboly, vizualizace a aktuální témata. A není toho opravdu málo, co všechno tím chce naznačit (složitost partnerských vztahů, sexualita, genderová problematika, mateřství, alkoholismus, nikotinismus, pračka, lednička, kulečník…).

Titulní role představení ve Stavovském divadle, které se uskutečnilo v rámci šestnáctého ročníku Festivalu Hudebního divadla Opera 18. února 2025 ztvárnili polský tenorista Krystian Adam a mezzosopranistka Jolana Slavíková. Myslivečkova partitura obsahuje ještě dvě náročné koloraturní sopránové role: Anděla spravedlnosti, přednesla ji Veronika Kaiserová, a Anděla milosrdenství, přednesla Věra Poláchová Kavanová. 

Pěvecký sbor opery, pracující pod vedením Tadeáše Tulacha, se na scéně ukázal jen krátce, zato velmi významnou roli v představení sehrál baletní soubor. Vzdor tomu, že jeho úloha je jen přínosem režijního záměru, tedy nikoliv partitury, byl na scéně téměř celou dobu představení. Děj významně dokresluje, hýří spoustou svěžích, mnohdy až úsměvných nápadů. Scénickému ztvárnění oratoria dodává dynamiku, která by ve strohé, čisté oratorní podobě na divadelní scéně chyběla. Nepochybně právě díky tomu si dosud toto představení získalo u domácího publika velké sympatie.  

Zatímco vizuální složky představení byly plné efektů, hudební nastudování si šlo svojí vlastní cestou. Je na něm patrná snaha po tak zvané autentické interpretaci. Jako prvořadý cíl si ji stanovil italský dirigent Paolo Gatto. Z manýry orchestrálních hráčů, zejména ve smyčcové skupině, proto vyloučil hru vibrato a důsledně požadoval barokní frázování. To se mu povedlo, adekvátní dynamické úrovně bassa continua se mu však docílit nepodařilo. Nepomohlo ani zvýšené umístění cembala v orchestřišti, ani jeho amplifikace. Rovněž basová linka violoncella citelně chyběla. Možná že v domácím prostředí je tomu jinak… Na celkovém vyznění orchestrální složky bylo patrné, že na interpretaci staré hudby nejsou všichni hudebníci zvyklí. Srovnávat je s instrumentalisty specializujícími se na tento obor by bylo předčasné.

Podobný dojem bylo možné získat z vokálních výkonů. U nich u všech byla sice patrná dostatečná výrazová flexibilita, na druhé straně však chyběla technická brilance. Svoji nepříznivou roli zde nepochybně mohlo sehrát enormní herecké vytížení. Všichni čtyři, ač zkušení operní pěvci, totiž museli zvládat i fyzicky náročné, dramatické role. Rádi jim to proto odpustíme, neboť každý z nich, svým specifickým osobním vkladem, zásadním způsobem přispěl k strhujícímu, dynamickému průběhu celého představení. Díky. 

A ještě drobná poznámka na závěr. Možná by stálo za úvahu zaznamenat v souvislosti s inscenací hudební nastudování libereckých hudebníků na studiovou nahrávku. Šlo by, pokud je mi známo, o historické prvenství.

Foto: Daniel Jäger

Facebook X E-mail WhatsApp