„Dramaturgie si vybrala na úvod dílo málo hrané a neustále diskutované – Pražský karneval.“

„Orchestr se pod vedením Roberta Jindry vypjal k výbornému výkonu. Zvuk byl homogenní, místy až opulentní.“

„O závěrečném Vivace se nedá říci nic jiného, než že bylo brilantní.“

Za existenci pražského Národního divadla se za jeho dirigentským pultem vystřídala celá řada mimořádných osobností. Mnozí byli nejen skvělými dirigenty, ale i významnými skladateli. Odměnit se jim vzpomínkovým koncertem, tuhle myšlenku nosil Robert Jindra v hlavně už dlouho. Jako nový hudební ředitel naší první scény měl možnost ji nyní zrealizovat. Národní divadlo se rozhodlo, že na některé z významných skladatelů, kteří v něm ovlivnili vývoj opery, vzpomene koncertem orchestru v historické budově v neděli 23. října.

Dramaturgie koncertu nemohla opomenout jednoho z největších skladatelů – Bedřicha Smetanu. Smetana sice nikdy nebyl dirigentem v Národním divadle, v době, kdy bylo divadlo dostavěno a znovuotevřeno, už Smetanovi nemoc znemožňovala aktivní dirigentskou činnost, jako první kapelník Prozatímního divadla měl ovšem velký vliv na utváření operního souboru v Praze, který byl i základem souboru v novém divadle. Dramaturgie (Beno Blachut ml., dramaturg) si vybrala na úvod dílo málo hrané a neustále diskutované – Pražský karneval. Je to skladba z pozdního Smetanova období, rok před smrtí, kdy se u něj už střídaly světlé a temné okamžiky mysli. Skladba má proto dost chaotický řád, i když jsou někteří muzikologové, kteří prosazují, že skladba má logickou výstavbu. Ba jsou i tací, kteří ji řadí mezi světová avantgardní díla, kterým Smetana daleko předstihl svou dobu. V každém případě při premiéře ke Smetanovým šedesátým narozeninám se dílo s žádným velkým nadšením nesetkalo a větší zájem o ně vznikl až po jeho přepracování Karlem Kovařovicem. V roce 1918 byla obnovena i původní Smetanova podoba díla, která byla uvedena na koncertě. Upřímně řečeno, bylo to pro orchestr poměrně silné sousto. Zvládnout tuto partituru není jednoduché a na celý orchestr i na jednotlivé hráče klade vysoké nároky. Je možná škoda, že se dramaturgie nerozhodla pro Kovařovicovu úpravu.

Otakar Ostrčil stál v čele opery Národního divadla dlouhých patnáct let. Hned od začátku svého působení vyvíjel velkou aktivitu. Ke stému výročí Bedřicha Smetany připravil cyklus Smetanových oper společně se svými stabilními spolupracovníky, režisérem Ferdinandem Pujmanem a Františkem Kyselou. Podobně připravil cykly oper Fibicha, Dvořáka, Foerstera a Nováka a dával významný prostor novým operám dalších českých autorů (Otakar Zich, Otakar Jeremiáš, Karel Hába, Emil František Burian). Ostrčil byl velkým propagátorem Leoše Janáčka a za svého působení v Národním divadle uvedl postupně všechny Janáčkovy opery navzdory tomu, že narážel na nepochopení hudebníků, zpěváků a v neposlední řadě i publika. Angažoval také celou řadu umělců, kteří se po léta stali pilíři operního souboru, jako byl Vilém Zítek, Hanuš Thein, Theodor Schütz nebo Marta Krásová. Základem jeho skladatelské činnosti byly opery a melodramy. Po vystudování filozofické fakulty učil jako profesor na obchodní akademii a skládání se věnoval jen ve volném čase. Právě v této době napsal tři sobě velmi blízké skladby, které nazval balady – dva melodramy Balada o mrtvém ševci a mladé tanečnici, Balada česká a baladu pro mezzosoprán a velký orchestr Osiřelo dítě. Posledně jmenovanou baladu přišla přednést sólistka Semperovy opery v Drážďanech a stálý host opery ND Štěpánka Pučálková. Její mezzosoprán byl mimořádně hutný a zvučný, intonačně bezchybný, dynamicky propracovaný, spolupráce s orchestrem výtečná. Skvěle se to ukázalo v dialogu s flétnou (flétnista Jaroslav Pelikán), kdy její hlas zvonil stejně. Škoda, že při hlubokých tónech nebylo rozumět slovům.

Druhým Ostrčilovým dílem byl melodram Balada česká. Recitační part přednesl člen Činohry ND David Prachař, jeden z našich předních herců, který má zkušenosti s touto velmi obtížnou hudebně-dramatickou formou. Prachař byl skvělý. Škoda, že ne vždy se dokázal přizpůsobit orchestru, zato o jeho špičkové výslovnosti by se většině současných herců mohlo jenom zdát i jeho cit pro hudbu byl až překvapující. K dobrému výkonu se vypjal i orchestr.

Konec první části koncertu patřil opět Bedřichu Smetanovi a jeho symfonickému cyklu Má vlast, z níž se rozhodl dirigent Robert Jindra vybrat šestou, závěrečnou báseň Blaník, která je jakousi kvintesencí i básní předchozích, především básně Tábor, na kterou bezprostředně navazuje. Orchestr se pod vedením Roberta Jindry vypjal k výbornému výkonu. Zvuk byl homogenní, místy až opulentní, mimořádné dobře hrála dechová sekce (sólo na hoboj Anna Červenková), žestě přímo hřměly, stejně tak horny. Pod ráznou taktovkou Roberta Jindry to bylo plnokrevné symfonické provedení. Tak jak je známe od řady renomovaných filharmonií.

Dvacet let řídil Karel Kovařovic operu Národního divadla jako její šéf. Zároveň byl i dramaturgem a dirigentem, takže výrazně ovlivňoval veškerou uměleckou činnost. Často to bylo i na úkor jeho činnosti skladatelské. K jeho cti budiž připsáno, že jako šéf nepropagoval své dílo, všechny jeho opery, napsal jich sedm, stejně jako dva balety, měly premiéru v ND předtím, než byl jmenován do funkce. Tím, že se věnoval administrativní a dramaturgické práci, lze možná vysvětlit, že byl zastíněn svými známějšími současníky a jeho díla, pocházející v naprosté většině z let před první světovou válkou, pomalu upadala do zapomnění. V současnosti je skutečně velmi zřídkavé slyšet Kovařovicovu hudbu ve sdělovacích prostředcích, natožpak na koncertě. O to víc patří dík Robertu Jindrovi, že se zasadil o uvedení Kovařovicova Koncertu pro klavír a orchestr f moll a že přesvědčil mladého, devětadvacetiletého klavíristu Marka Kozáka, aby tento koncert nastudoval. Kovařovicův koncert není technicky mimořádně náročný, Kozák ho technicky zvládal bez potíží, o to více se mohl soustředit na agogiku, dynamiku a expresivnost. Vše bezchybně. Výborně si rozuměl i s orchestrem, přechody témat mezi klavírem a smyčci (koncertní mistr Ondřej Hás) v Allegru affettuosu byly skutečně efektní. O závěrečném Vivace se nedá říci nic jiného, než že bylo brilantní. I u orchestru bylo patrné, jak ho tento koncert těší. Kovařovicův koncert nadchl, potěšil, pohladil po duši. Je škoda, že se nehraje častěji. Vůbec, proč dramaturgové nesáhnou častěji po některém Kovařovicově díle? Publikum v Národním divadle by bylo zcela jistě pro. I ono bylo nadšené koncertem a jeho provedením. Marek Kozák se mu odvděčil přídavkem od Bedřicha Smetany Na břehu mořském gis moll. Opět výtečně.

Libor Pešek odmítal dirigovat opery, tvrdil, že symfonická hudba a opera jsou dva rozdílné světy. Těžko posoudit, nakolik měl pravdu, v každém případě je ale dobře, že operní orchestr občas vystoupí z orchestřiště a popasuje se s opusy, které jsou výrazně jiné než jeho běžný repertoár. Nedělní koncert v Národním divadle to jasně ukázal.

Foto: Zdeněk Sokol