„Místo koncertu nebylo zvoleno náhodně.“

„Dvě virtuosky se skvěle doplňovaly s naprostou samozřejmostí, jako by byly jedním nástrojem.“

„Setkání s těmito umělkyněmi je vždy mimořádným zážitkem, vysoká laťka je u obou z nich standardem.“

Mezinárodní hudební festival Lípa Musica ozdobily ‚Dvě Kateřiny‘. Harfistka Kateřina Englichová a sopranistka Kateřina Kněžíková uchvátily publikum na dalším z koncertů v sobotu 12. října v podmanivém interiéru kostela sv. Bartoloměje v Hrádku nad Nisou. Tak jako okvětní plátky růže, každý jiný a přesto ve vzájemné harmonii, rozkvetl i kouzelný večer půvabných umělkyň na sedm způsobů.

Skvěle vycizelovaný program se skladbami českých a moravských autorů, nejen k poctě Roku české hudby, přinesl své ovoce. Místo koncertu nebylo zvoleno náhodně. Kostel sv. Bartoloměje, v nynější podobě z roku 1764, patří k nejvýznamnějším barokním stavbám Trojmezí. Jeho interiér zdobí původní vzácné fresky i mobiliář. Krása podzimního večera podtržená příjemně osvětleným vstupem do kostela způsobila milý podtón koncertu.

Na úvod zazněly Písně k loutně na středověkou milostnou poezii Petra Ebena. Zvuk harfy a nádherný zpěv v Milovánie bez vidánie zvířil v kostele kouzelnou atmosféru. Ebenovy Písně k loutně jsou vícejazyčné a skladatel jimi bravurně vykreslil středověkou dvorskou atmosféru. Obě interpretky je podaly precizně, Kateřina Kněžíková zpívala s přesnou a jasnou výslovností. Tóny plynuly tak přirozeně, jako by snad vznikaly samy od sebe a nebyly ani zkomponovány. Dvě virtuosky se skvěle doplňovaly s naprostou samozřejmostí, jako by byly jedním nástrojem. Písně posluchačům natolik učarovaly, že se potřebovali nadechnout, než dámy odměnili potleskem.

Následovaly Písničky na jednu stránku Bohuslava Martinů, další okvětní plátek, který tentokrát patřičně vystihl líbeznou moravskou poezii. Harfa Kateřiny Englichové jako by byla jiným nástrojem než v Ebenových Písních, přesto stále tatáž, propojená s úžasným hlasem Kateřiny Kněžíkové. Bohuslav Martinů vzpomínal Písničkami na svoji vzdálenou vlast. Láska se od srdcí interpretek nesla svatostánkem k srdcím posluchačů a Písničky zaplnily celý prostor. Také Leoš Janáček si velmi vážil lidové kultury a rád sbíral písně svého milovaného kraje. Deset písní z jeho Moravské lidové poezie obohatilo koncert dalším lístkem. Tóny harfy v písni Láska, kterou si umělkyně zvolily do svého výběru jako první, rozezněly kostel bravurně předneseným zpěvem průzračným jako třpytivé krůpěje čisté vody. Lavečka byla podána vybraným zpěvem a velmi jemným doprovodem harfy, lepší interpretaci si ani nelze představit. Emotivní podání potěšilo také v písni Památky. Nádherné výšky Kateřiny Kněžíkové, jemné a stále plně zvučné, spolu s precizní hrou Kateřiny Englichové zasáhly každého z přítomných posluchačů. Stejně výtečně zazněla milostná Záře od milého, s písní Pérečko jako by Janáček do zvoleného prostoru přímo patřil. Píseň Kouzlo, rozverně Kateřinou Kněžíkovou zakončená, vykouzlila úsměvy na tvářích diváků a následující Psaníčko bylo zazpíváno se slyšitelným úsměvem. Opět vesele zakončená Šafářova céra, přednesená s pokorou k lidové písni i Janáčkovi, byla spontánně oceněna potleskem a nadšeným ‚bravo‘. S jakou láskou Janáček napsal nejen Rozmarýn, s takovou láskou duo písně interpretovalo. Energicky provedená Stálost jako by vybízela k tanci a posluchači ihned po jejím skončení odměnili virtuozitu obou hudebnic nadšeným potleskem. Harfa, jakkoli doprovázející, byla ve spojení Dvou Kateřin rovněž svébytným nástrojem, což platí pro všechny skladby, které na koncertě zazněly.

Kateřina Englichová poté ohlásila změnu v programu. Přechod od lidových písní k romantismu se obě rozhodly raději překlenout skladbou pro samostatnou harfu a Smetanovy písně, které měly původně následovat, zařadit až po ní. Fantazii na symfonickou báseň Bedřicha Smetany Vltava pro harfu sólo, op. 43 uvedla Kateřina Englichová tak mistrovsky, jako by se Smetanovým obdivovatelem, harfistou a skladatelem Hanušem Janem Trnečkem (1858–1914) na úpravě Smetanovy Vltavy pro harfu spolupracovala. Ve hbitých prstech harfistky Vltava přímo zpívala a bylo zřejmé, že si hru velmi užívá. Tato skladba o naší národní řece, pocta našemu národu, velice potěšila publikum a byla znovu po právu odměněna potleskem. Následujícím okvětním lístkem byly Večerní písně Bedřicha Smetany. Dámy do programu zařadily tři z pěti písní Smetanova cyklu na verše Vítězslava Hálka. Autentický písňový přednes Kateřiny Kněžíkové a harfa Kateřiny Englichové ve Smetanových písních pohladily po duši a posluchači písně ocenili náležitým potleskem.

První tóny harfy další skladby přenesly publikum do pohádky: Kateřina Kněžíková mistrně provedla s Kateřinou Englichovou árii Měsíčku na nebi hlubokém z opery Rusalka Antonína Dvořáka. Sněhobílý, jasný hlas s krystalicky čistými výškami evokoval svit měsíce a smutek nešťastné Rusalky. Dvořákova hudba s impresionistickým nádechem stvořila další lístek. Perfektně uchopený a precizně odlišený písňový a operní projev byl skutečně hoden obdivu. Publikum odměnilo umělkyně za nádherný večer dlouhotrvajícím potleskem a ani se nechtělo rozloučit.

Jako přídavek zazněla Zdrávas Maria Leoše Janáčka. Duchovní hudba přidala koncertu další rozměr – sedmý okvětní plátek, opět jiný a rovněž krásný. Něžná modlitba zakončená hladivým Amen dokonale uzavřela koncert v kostele, který poskytl své prostory výjimečné události. Setkání s těmito umělkyněmi je vždy mimořádným zážitkem, vysoká laťka je u obou z nich standardem. Sobotní podzimní večer se proměnil v nezapomenutelný.

Foto: Lípa Musica / Lukáš Marhoul