„Není úplně běžné být přítomen koncertu dokonalému od začátku do konce.“

„Pražský katedrální sbor podal skvělý výkon a sólisté podali Recordare tak výborně, jako by hudba vznikala a plynula z nebeských výšin…“

„Pražští komorní sólisté v čele s Radkem Baborákem opět prokázali svoje mistrovství a virtuozitu.“

V úterý 11. listopadu posluchači zcela zaplnili kostel sv. Anežky České na pražském Spořilově, aby si poslechli Requiem Wolfganga Amadea Mozarta. Pražští komorní sólisté spolu s Pražským katedrálním sborem, sólisty Barborou Pernou, Karlou Bytnarovou, Ramanem Hasymau, Jiřím Brücklerem, varhaníkem Alešem Bártou a skladatelem Jiřím Trtíkem zde připravili koncert ke Dni válečných veteránů Pocta hrdinům; koncert byl s úctou věnován obětem a hrdinům všech válek.

Pěkný, příjemně osvětlený kostel přivítal návštěvníky z již zšeřelého náměstí. Tato spořilovská dominanta, pocházející z roku 1935, je ukázkou funkcionalistické architektury a na první pohled je zřejmé, že je o ni s láskou pečováno. Radek Baborák, dirigent a hornista Pražských komorních sólistů (PKS), zahájil koncert úvodním slovem. Zmínil nejen války minulé, ale i tu současnou, bohužel probíhající nedaleko našich hranic. Hudebníci PKS podporují své kolegyně a kolegy z Ukrajiny, zvou je ke společným vystoupením, což je velkým přínosem, který ukrajinským hudebníkům umožňuje umělecky působit i za mimořádně obtížných podmínek. Někteří z nich stále v PKS hrají, jako například violistka Viktoria Mendzhul, která později přítomným přiblížila svůj příběh. Radek Baborák také uvedl, že koncert bude – mimo program – zahájen skladbou Jiřího Trtíka. Koncert byl benefiční, podpořený nadacemi, politiky a v neposlední řadě také přítomnými posluchači. Výtěžek bude předán ukrajinské Nadaci Levišenko. Ke koncertu byl vydán hodnotný program s velmi podrobným popisem Mozartova díla i biografiemi účinkujících.

Viktoria Mendzhul, studentka z Kyjeva, jen náhodou těsně unikla začátku války. Rozhodla se odjet do Čech a šťastnou náhodou se dozvěděla o Radku Baborákovi, který v té době uspořádal Čtyřiadvacetihodinový hudební maraton na podporu ukrajinských umělců. Viktoria se stala členkou Pražských komorních sólistů. Později odešla studovat do Berlína a nyní pokračuje ve svém studiu ve Výmaru, ovšem i nadále účinkuje v pražském tělese. 

Jiří Trtík (*1989), oceňovaný skladatel, dirigent a pedagog Mezinárodní konzervatoře Praha, posluchačům nabídl autorskou úpravu ukrajinské písně; skladba byla věnována obětem války na Ukrajině. Pod taktovkou autora přednesl píseň Pražský katedrální sbor s doprovodem jednoho z českých nejuznávanějších varhaníků Aleše Bárty a tria členů Pražských komorních sólistů v čele s Radkem Baborákem. Moderní skladba plynula harmonicky, sbor se s nástroji integrálně doplňoval. Je to krásné dílko, které, doufejme, nezmizí z repertoáru interpretů. Pěkný přednes sboru spolu s pečlivým, dobře sehraným výkonem hudebníků citlivě zahájily koncertní část večera.

Jeden z nejčastěji uváděných opusů Wolfganga Amadea Mozarta Requiem d moll, KV 626 je dobře známý nejen milovníkům klasické hudby. I velká část laických posluchačů se s tímto dílem setkala a oblíbila si je. Podstatnou část této zádušní mše složil Mozart koncem roku 1791, avšak uprostřed práce 5. prosince téhož roku umírá. Torza skladby se ujali Mozartovi žáci a přátelé Joseph Eybler a poté zejména Franz Xaver Süssmayr, jehož práce na doplnění mše o chybějící části a dokončení je zásadní. Právě Süssmayrova verze se ujala, považuje se za nejlepší a všeobecně se provozuje, ačkoli vzniklo i mnoho dalších variant. Mozart zvolil starou neobarokní formu mše, kterou bohatě využíval v období komponování v Salcburku. Vyjadřoval tím svou úctu barokním mistrům. Toto úžasné dílo je dokonalou poctou skladatele duchovní hudbě, kterou autor komponoval nejraději, jakkoli mu okolnosti neposkytovaly ke skladatelské činnosti v oblasti církevní hudby tolik prostoru, kolik by si byl přál. 

Requiem je rovněž výjimečné i s ohledem na autorovo přesvědčení, že mši objednanou neznámým poslem píše na svůj vlastní pohřeb a které bylo po Mozartově smrti rozšiřováno jeho vdovou Constanze. Rozporuplné pozadí vzniku kompozice v moderní době značně podpořil oscarový režisér Miloš Forman svou mistrnou filmovou fabulací, kde si Requiem incognito objednává Mozartův závistivý rival Salieri, aby tak uspíšil smrt nemocného komponisty. Dnes je již obecně známo, že se jedná o nepodložené smyšlenky. Ve skutečnosti si zádušní mši objednal hrabě Franz von Walsegg k uctění památky své zesnulé manželky. Hrabě měl v úmyslu vydávat mši za své dílo, což nebylo v tehdejší době neobvyklé. Avšak skutečné autorství bylo prozrazeno veřejným benefičním provedením díla pro Mozartovu vdovu roku 1793.

Již úvodní věty Introitus – Requiem aeternam, Kyrie a první část třetí věty Dies irae naplnily celý kostel a srdce posluchačů. Pražští komorní sólisté je se svým dirigentem Radkem Baborákem představili nádherně mozartovským způsobem, což platilo pro celou mši. Dá se předpokládat, že takto skladba mohla znít v době svého vzniku. Lepší interpretaci si snad ani nelze představit. Smyčcový soubor PKS má dílo pečlivě nastudované, skvěle ovládnuté nástroje a dirigent vede interprety s naprostou jistotou. Rovněž Pražský katedrální sbor, těleso působící pod vedením ředitele kůru Josefa Kšici při katedrále sv. Víta, Václava a Vojtěcha, podal skvělý výkon, stejně jako sopranistka, sólistka Opery Národního divadla a Státní opery Barbora Perná, která své sólo uchopila vhodným funerálním přednesem. (Rozhovor s umělkyní čtěte ZDE.) Bezchybný výkon všech vytvořil dokonalé vyznění díla. Posluchači byli zcela ponořeni do hudby geniální Mozartovy kompozice čerpající z bezedné studnice hudební invence.

Tuba mirum patřilo sólistům, opět s perfektním přednesem PKS. Sólových pěveckých partů se ujali sopranistka Barbora Perná, koncertní pěvkyně mezzosopranistka Karla Bytnarová, tenorista Raman Hasymau, sólista opery Moravského divadla Olomouc, a barytonista Jiří Brückler, sólista Opery Národního divadla a Státní opery. Barbora Perná opět výborně zvládla svůj part příhodným smutečním projevem. Posluchači si doslova vychutnali krásně znělý hlas Ramana Hasymau, jehož zpěv, podle mého názoru, byl vrcholem mezi pěveckými sólovými výkony toho večera.

Sbor perfektně nastoupil v následujícím Rex tremendae, mužské party byly skvěle provedeny a PKS svou mozartovskou hrou dozdobil božský dojem. Všichni sólisté souzněli velmi dobře a spolu s orchestrem podali Recordare tak výborně, jako by hudba vznikala a plynula z nebeských výšin prostorem přirozeně, aniž by byla hraná a zpívaná a posluchače ponořila do Mozartova génia. Stejný dojem a dokonalé nastudování pokračovaly i v Confutatis s andělsky znějícím ženským sborem a v Lacrimosa, které jako by se proplétalo mezi posluchači a vyplňovalo celý prostor kostela. Pečlivé pojetí ctící dobovou interpretaci podali orchestr, sólisté i sbor také ve čtvrté větě Domine Jesu a Hostias.

Počínaje pátou větou Sanctus – jedná se již o Süssmayrovo dílo a rovněž dobře nastudované – hudba lehce plynula. Sólisté vytvořili ladný, precizní souzvuk v šesté větě Benedictus, s patřičným doprovodem orchestru v dobovém stylu. Hlasy Barbory Perné a Karly Bytnarové spolu lahodně zněly a Raman Hasymau svým znělým hlasem pečlivě dotahoval všechny tóny po rytmické i intonační stránce. Také sedmá věta Agnus Dei pěkně zněla v přesném nastudování. Pro závěrečnou větu Communio – Lux aeterna hudebně zvolil Süssmayr opakování prvních dvou Mozartových vět. Barbora Perná i tentokrát podala svůj part příhodným velebným přednesem a sbor přenesl návštěvníky opět do mozartovské hudby, která kouzelně plynula, pronikala a naplňovala celý chrám i duše přítomných. 

Poté, co hudba dozněla, ponechal dirigent chvíli ticha k uctění památky válečných obětí a hrdinů. Auditorium ocenilo nádherný zážitek a odměnilo skvělý výkon všech interpretů dlouhým, plně zaslouženým potleskem vestoje a mnohými nadšenými zvoláními bravo. Všichni cítili, že Mozartovo Requiem zcela vystihlo projev pocty válečným hrdinům.

Vše bylo perfektně nastudováno a pod zkušenou taktovkou skvěle provedeno. Akustika funkcionalistického prostoru není sice příliš vhodná, nicméně Pražští komorní sólisté v čele s Radkem Baborákem tímto koncertem opět prokázali svoje mistrovství a virtuozitu. Není úplně běžné, být přítomen koncertu dokonalému od začátku do konce. Tento koncert takovým byl.