„Vládl citem pro zhudebňované slovo, jemuž své kontrapunktické řemeslo bezvýhradně podřizoval. Tyto umělecké kvality vedly k celoevropskému uznání jak mezi profesionály, tak mezi laiky.“

„Jako klerik žil v celibátu, tudíž po své smrti – na rozdíl od Palestriny a Lassa – neměl nikoho, kdo by o jeho odkaz aktivně pečoval.“

„Pětisté výročí Monteho narození je dobrým důvodem iniciovat novou vlnu odborného zájmu o tuto osobnost.“

V pátek 4. července 1603 se uzavřela v Praze životní pouť hudebního skladatele Philippa de Monte, kapelníka císaře Rudolfa II. V čase jeho skonu mu bylo dvaaosmdesát let, což lze na tehdejší životní podmínky označit za vskutku požehnaný věk. Přesto zde byl jistě důvod ke smutku. Odešla totiž výjimečná skladatelská osobnost, jeden z nejplodnějších hudebních tvůrců své doby, uznávaný a ctěný po celé Evropě. My si ovšem v souvislosti s ním letos připomínáme velmi významné jubileum, a to rovných pět set let od narození.

Philippe de Monte pocházel z vlámského města Mechelen, centra henegavského vévodství, kde se narodil roku 1521. Bližší údaje o skladatelově narození bohužel chybějí, stejně tak jako o prvních letech jeho života. Má se za to, že první hudební vzdělání získal patrně v rodném městě v katedrále svatého Rumbolda. Monte se záhy vypravil do Itálie, kde je bezpečně doložen od konce 40. do poloviny 50. let 16. století v Neapoli a v Římě. Poté se vrátil zpět do své rodné země, odkud se vypravil do Anglie. Zde v letech 1554 – 1555 působil v kapele španělského krále Filipa II., přesněji řečeno ve službách jeho manželky Marie Tudorovny. Přátelské vztahy, které během tohoto angažmá navázal, posléze udržoval za pomoci korespondence, a to i s generačně výrazně mladšími skladateli.

Po odchodu z Anglie se roku 1555 Monte pokusil získat post kapelníka bavorského vévody Albrechta V., nicméně neuspěl. Na toto místo nastoupil o rok později Orlando di Lasso, s nímž se skladatel později osobně setkal a i s ním udržoval písemný kontakt. Monte poté zamířil znovu do Itálie, kde strávil pod ochranou různých mecenášů několik let. Stopy jeho pobytu vedou dále do Janova, Florencie a Říma. Když počátkem roku 1567 zemřel Jacobus Vaet, kapelník Maxmiliána II., začal císař s pomocí svých vyslanců hledat nového nástupce. Ve hře byl dokonce sám Giovanni Pierluigi da Palestrina, ovšem při konečném rozhodování byl vybrán Philippe de Monte. Dvorním kapelníkem byl jmenován roku 1568. V té chvíli asi sotva mohl tušit, že má před sebou dlouhých pětatřicet let služby dvěma habsburským císařům.

Monte byl pro své osobní a umělecké kvality vysoce oceňován nejen kolegy z hudební oblasti, ale jeho umění odměňoval i samotný císařský dvůr – roku 1572 jej Maxmilián jmenoval strážcem pokladu katedrály v Cambrai, pět let poté následovalo udělení kanovnické prebendy z rukou Rudolfa II. Monte však tyto prebendy nemohl využít, neboť jeho četné žádosti o penzionování císař opakovaně zamítal. Tak zemřel Philippe de Monte dne 4. července 1603 v Praze a dle své závěti byl pochován v kostele sv. Jakuba na Starém Městě.

Téměř polovinu života skladatel vedl císařskou kapelu. Jak vlastně takové těleso vypadalo? Slovo „kapela“ nám dnes evokuje nejspíše hudební uskupení ze sféry populární hudby, nicméně jeho původní význam odkazuje ke slovu „kaple“, k sakrálnímu prostoru, v němž se odehrávaly bohoslužby za přítomnosti panovníka. A právě hudební doprovod takovýchto obřadů patřil mezi primární úkoly kapely. V dvorské hierarchii měla kapela, dobově zvaná Capellnparthey, pevně danou pozici. Tvořili ji vesměs muži – dospělí a chlapečtí zpěváci, komorní hudebníci, varhaník a další osoby zastávající funkce spojené s hudbou v císařské kapli, to znamená mimo jiné almužník, kaplani, učitel chlapeckých zpěváků, opisovači not, ladič… Vedle nich zde však působilo i další hudební těleso – trubači a bubeníci. Ti ovšem nepatřili do kapely ve vlastním smyslu slova, ale mezi podkoní, tedy Stallparthey, což souviselo s jejich původně vojenskou a posléze reprezentační funkcí. V císařské kapele se během Rudolfova panování vystřídala početná řada vynikajících hudebníků evropského formátu – v dobách největšího rozkvětu bylo jich celkem kolem šesti desítek.

Z výše naznačeného plyne, že císařská kapela provozovala hlavně duchovní hudbu. S trochou nadsázky tak můžeme říci, že s myšlenkami na schopnosti a kvality tohoto hudebního tělesa komponoval Philippe de Monte valnou část své duchovní tvorby, v níž dominují moteta (250 skladeb), duchovní madrigaly (131 skladeb) a mše (37 skladeb). Daleko větší část jeho kompozičního odkazu však tvoří hudba světská, především italský madrigal. I ten se pochopitelně mohl u dvora uplatnit jak při různých slavnostech a ceremoniích, tak i v soukromých komnatách císaře. Ovšem ani Maxmilián, ani Rudolf nejsou zdaleka jedinými, komu Monte dedikoval své madrigalové sbírky, jichž je celkem pětatřicet (!). Mezi dedikanty bychom našli jak světská a církevní knížata, tak i další bohaté aristokraty a hudební znalce, kteří byli schopni ocenit skladatelovy kvality.

Někteří současníci označili jeho styl jako „musica reservata“, což je pojem, který v sobě zahrnuje několikero významů, počínaje sepětím hudby s textem a konče rytmickými a chromatickými nuancemi. To vše v Monteho hudbě vskutku najdeme. Je ovšem nabíledni, že jeho osobitý skladatelský styl se během jeho dlouhé umělecké kariéry proměňoval, ovšem v principu zároveň stále vycházel z umění vokálního kontrapunktu, jímž byli komponisté pocházející z území dnešního Beneluxu celoevropsky proslulí již v 15. století. Philippe de Monte však vládl citem pro zhudebňované slovo, jemuž své kontrapunktické řemeslo bezvýhradně podřizoval. Tyto umělecké kvality, s nimiž se – především zásluhou prestižních tiskařských domů v Benátkách a Antverpách – seznámila celá Evropa, vedly k bez nadsázky celoevropskému uznání jak mezi profesionály, tak mezi laiky.

V této souvislosti také nelze pominout báseň Alžběty Johanny Westonie, původem anglické básnířky žijící v rudolfínské Praze, která oslavila Monteho génia těmito verši:

Když mi na mysl přijde tvých sladkých zpěvů souzvuk,

jejich líbezný tón, Phoebem se stáváš mým.

Jako Amfion mírníš svým zpěvem hněvivost božstva,

jako Orfeus hrob, podsvětí přemůžeš jím.

Rudolf i s celým císařským dvorem to uznává se mnou,

nemůže popřít to snad ani nádherný Řím.

Slaví tě Francie celá a italská země tě chválí,

Španěl obdivuje veliké nadání tvé.

Čteme-li Westoniiny verše, nelze si nepoložit otázku: Jak mohl tak slavný skladatel, jehož dílo si svým rozsahem nezadá s Palestrinou či Lassem, upadnout nedlouho po své smrti v zapomnění? Příčin bychom mohli nalézt hned několik, na tomto místě zmiňme alespoň dvě. Zaprvé žil Monte jako klerik v celibátu, tudíž po své smrti – na rozdíl od Palestriny a Lassa – neměl nikoho, kdo by o jeho odkaz aktivně pečoval. Zadruhé se – opět oproti výše jmenovaným – nestal legendou, která by zaručila trvalou oblibu jeho díla i v následujících staletích. Philippe de Monte vůbec stojí v pomyslném stínu Palestriny a Lassa, poněkud stranou i muzikologického zájmu. Proto jeho dílo dodnes není zpřístupněno v novodobém souborném vydání; oba pokusy skončily v minulosti nezdarem.

Pětisté výročí Monteho narození je tudíž dobrým důvodem ho nejenom připomenout, ale také iniciovat novou vlnu odborného zájmu o tuto osobnost a její dílo. Takovým impulzem chce být mezinárodní sympozium Philippe de Monte at 500, organizované výzkumným centrem Musica Rudolphina, z. s., Arcibiskupstvím pražským, Ústavem hudební vědy FF UK a Nadací pro dějiny kultury ve střední Evropě za podpory Ministerstva kultury ČR a Nadace český hudební fond. Sympozium se uskuteční v Sále kardinála Berana v Arcibiskupském paláci v Praze ve dnech 19. – 20. srpna 2021 a bude možné ho navštívit jak osobně, tak ho rovněž sledovat na internetu. Specialisté z České republiky i ze zahraničí tak budou moci vzdát hold neprávem opomíjenému skladateli, který spoluvytvářel také naší hudební minulost.

Autor: Jan Baťa

Foto: Wikipedia