„Ansámbl přivezl do Prahy ukázky toho nejlepšího z hudby španělské renesance.“

„Mladistvý rozlet souboru se projevil i v jeho interpretačním přístupu.“

„Koncert byl kromě hudby samotné cítit jakýmsi komunitním duchem, jenž publikum vtahuje do centra dění a pomáhá tak přirozeně stírat hranici mezi pódiem a zbytkem sálu.“

Poslední červencový den se Letní slavnosti staré hudby vrátily do Trojského zámku, který s nimi zároveň navštívila Euterpé, múza lyrického básnictví, zpěvu a hudby. Její symbolický patronát opět přinesl český debut, tentokrát španělského ansámblu Cantoría s uměleckým vedoucím Jorgem Losanou. Věkovým průměrem velmi mladý a zároveň nedávno založený soubor přivezl ukázky toho nejlepšího z hudby španělského „zlatého“, tedy šestnáctého století.

Program sestával z typických hudebních druhů pěstovaných v renesančním Španělsku – strofické písně s refrénem zvané villancico a rozsáhlých quodlibetů známých jako ensaladas. K nim se pro zpestření a odpočinek zpěváků přidružily instrumentální variace, na Iberském poloostrově nazývané diferencias. S jednotlivými hudebními čísly na posluchače dýchla nejen mediteránní atmosféra, ale také – pro někoho možná paradoxně – vánoční nálada. Uprostřed léta se to zdá být špatný vtip, ovšem při bližším pohledu na dochovaný repertoár je více než zřejmé, že kromě milostných námětů, jež byly v dramaturgii pochopitelně také zastoupeny, se převážná většina skladeb vztahuje právě k Vánocům, případně k masopustu či Velikonocům. Profánní a sakrální světy se tehdy (nejen ve Španělsku) přece jenom prolínaly daleko více než v dnešní sekularizované společnosti.

Dramaturgicky nešlo o nijak objevný projekt, jeho přínos spočíval spíše v reprezentativním výběru dobově nejpopulárnějších hudebních druhů. Osou večera byla jednak villancica z unikátně dochovaného tisku z roku 1556, nazvaného podle dnešního uložení Cancionero de Uppsala (Zpěvník z Uppsaly), který je i u nás znám díky básnickým překladům Miloslava Uličného (1943–2023) i hudebním kreacím Spirituál kvintetu; jednak ensaladas Matea Flechy staršího (cca 1481–1553), u nichž lze také nalézt bohemikální stopu, neboť jejich antologie vyšla roku 1581 v pražské tiskárně Jiřého Nigrina (zemřel 1606). Nebývale bohatá instrumentální hudba byla zastoupena differencias výtečných skladatelů a zároveň mistrů svého nástroje – Antonia de Cabezón (cca 1510–1566) pro varhany, Diega Ortize (cca 1510–1570) pro violu da gamba a Luise de Narváez (činný 1526–1549) pro typicky španělský drnkací nástroj zvaný vihuela da mano (z laického pohledu velmi podobný kytaře, ovšem s odlišným laděním).

Jak již bylo zmíněno v úvodu, Cantoría je soubor složený z mladých interpretů, co do věku šlo o suverénně nejmladší ansámbl letošního festivalu. Jejich mladistvému rozletu odpovídalo i celkové uchopení koncertního večera počínaje ošacením a konče komunikací s publikem. Starosvětský formalismus tak šel viditelně stranou – interpreti vystupovali v lehoučkých letních oblecích, odlehčená byla i jejich interpretace skladeb (ovšem nikoliv na úkor intonace či výrazu) a v našich končinách i jejich nebývale vřelý kontakt s publikem. To si hned na začátku koncertu naplno získal tenorista a zároveň vedoucí ansámblu Jorge Losana, neboť po úvodní skladbě Sus, sus, sus Bartomea Cárcerese (činný 1546) promluvil k auditoriu v češtině (stejně tak i na samém závěru). I po zbytek večera ovšem celý soubor s publikem vydatně komunikoval nejenom očním kontaktem, ale i dalšími nonverbálními prostředky. To bylo možné i díky tomu, že daný repertoár zpěváci znali zpola zpaměti a mohli tak k posluchačům skutečně hovořit pomocí hudby (naplno si ho užili pochopitelně zejména španělštiny znalí návštěvníci, ostatní byli nuceni občas sklonit zrak do zpěvních textů).

Kvarteto zpěváků ve složení Inés Alonso (soprán), Oriol Guimerà (kontratenor), Jorge Losana (tenor) a Víctor Cruz (bas) bylo hlasově vyrovnané, byť ucho a oko podvědomě sledovalo vůdčí vrchní hlas. Alonsové soprán na sebe však nestrhával příliš pozornosti na úkor ostatních, byl přirozený, hybný, intonačně bezchybný a nevtíravý a se spoluzpěváky se výborně pojil. Kontratenor Oriola Guimery byl příjemně světlý; je v podstatě velmi vysoký tenor, který nemusí využívat falzet, přitom ovšem není slyšet sebemenší náznak tlaku či námahy. Losanův tenor je naopak velmi jemný a kulatý, s výbornou barvou do ansámblu. Znělý bas Víctora Cruze byl solidním základem harmonie a lze se jen těšit na s přibývajícími léty vyzrálou barvu. Vokální složce vydatně sekundovali instrumentalisté – Pablo FitzGerald (vihuela da mano), Marc de la Linde (viola da gamba) a Joan Seguí (varhanní pozitiv), kteří s neokázalou lehkostí a brilancí předvedli nejenom své sólistické kvality, ale i schopnost dát svůj potenciál ve prospěch celku. Ansámbl výborně pracoval se zpěvními texty, a proto velmi dobře vystihl charakter jednotlivých skladeb. Nebyla to věc jednoduchá – ensaladas jsou mnohdy velmi rozsáhlé plochy hudby. Stěží si proto lze představit lepší živé provedení (snad s výjimkou detailů v podobě krátkých korun v závěru některých skladeb).

Soudě podle dvou přídavků a frenetického potlesku auditoria, zanechalo vystoupení souboru Cantoría v pražském publiku nadšený dojem. Pro mě osobně byl tento koncert pozoruhodný ještě jedním detailem. Tak, jak světová pódia postupně opouštějí ansámbly, jenž od sedmdesátých let minulého století pomáhaly vytvořit z historicky poučené interpretace staré hudby – v dobrém slova smyslu – koncertní mainstream, jejich místa zaujímají nová a mladá tělesa, která do místy stojatých vod přinášejí nové impulzy, ať už dramaturgické nebo interpretační. Cantoría patří k druhé jmenované skupině – jejich koncert byl kromě hudby samotné cítit jakýmsi komunitním duchem, jenž publikum vtahuje do centra dění a pomáhá tak přirozeně stírat hranici mezi pódiem a zbytkem sálu. Je to ostatně v intencích renesanční hudební kultury, pro níž tato hranice ještě neplatila absolutně. Trojský zámek tak onoho večera přinesl do srdce Evropy kus mediteránní kultury nejenom svým geniem loci, ale i výbornou koncertní atmosférou.

********

Foto: Petra Hajská