„Propojení skladeb vytvářelo působivé napětí.“

„Přítomnost harfy a psalteria dodávala ansámblu až snový nádech.“

„Vrcholem večera bylo Sancesovo Stabat Mater a Salaverdeho variace na Susanne un jour.“

Druhý koncert letošních Letních slavností staré hudby, konaný v pondělí 24. července v Císařském sále Trojského zámku, byl ve srovnání s tím zahajovacím velmi podobně chronologicky zaměřen. Obdobný časový záběr však nabídl zcela jiný typ hudby – doprovázenou monodii, která rovněž neodmyslitelně patří k ranému 17. století. I tentokrát se jednalo o český debut, jehož protagonistou byl belgický komorní soubor Hathor Consort, který ke spolupráci přizval islandsko-skotskou sopranistku Hannah Morrison.

Jak předznamenal název koncertu, který dostal do vínku múzu milostného básnictví i jednu z hlavních křesťanských ctností, hlavním dramaturgickým pojivem se staly různé podoby lásky – láska fyzická i duchovní, láska partnerská i mateřská, povětšinou však nešťastná a zraněná. Všechny tyto afekty a výrazové polohy publiku zprostředkovával vedle jmenované sopranistky také čtyřčlenný ansámbl ve složení Romina Lischka (sopránová a basová viola da gamba, umělecká vedoucí), Margit Überllacker (psalterium), Giovanna Pessi (trojřadá harfa) a Francis Jacob (cembalo, varhanní pozitiv). Nápaditou dramaturgii, těžící převážně z italské hudby, vhodně podpořilo i místo konání, jež kdysi vzniklo z obdivu k italské architektuře a kultuře vůbec a je jakousi kamennou poctou římským předměstským vilám. Večer byl rozdělen na dvě poloviny, přičemž jednotlivé kusy byly navzájem propojeny tak, že vytvářely působivé napětí, jež ukončil až závěrečný potlesk.

Silný dojem navodila hned úvodní instrumentální Spagnoletta, která postupně vyrůstala z jednohlasé gambové linky až do plného obsazení. Poté již nastoupilo pravidelné střídání s vokální hudbou, jež koncertu dodávalo svébytný rytmus. Jako první zaznělo moteto Surgite, surgite, querite Dominum benátské zpěvačky a skladatelky Barbary Strozzi (1619–1677), k němuž posléze přibylo O quam pulchra es Alessandra Grandiho (1570–1630), Nigra sum z mariánských nešpor a Signor, quell’infelice z opery Orfeo Claudia Monteverdiho (1567–1643), Occhi io vissi di voi milánské skladatelky Claudie Sessy (cca 1570–1613/19) a dvojice skladeb Giulia Cacciniho (cca 1550–1618) Dolcissimo sospiro a Amarilli, mia bella. Mezi vokálními kusy byly vloženy instrumentální skladby virtuózního charakteru, v nichž se mohly sólově představit jednotlivé nástroje Hathor Consort. V Recercada quarta Diega Ortíze (cca 1510–1576) to byla viola da gamba, v Ricercaru Johanna Caspara Kerlla (1627–1693) cembalo a v Toccata arpeggiata Johanna Hieronyma Kapsbergera (1580–1651) trojřadá harfa.

Tento nástroj – stejně jako psalterium – nejsme příliš zvyklí slýchat na koncertech raně barokní hudby, ovšem v Itálii a celém středomoří byl v oněch dobách hojně rozšířen. Proti loutně či theorbě zní oba neotřele a jejich přítomnost v Hathor Consort dodávala bassu continuu a ostatně i celému ansámblu místy až snový nádech. Jemný, nevtíravý a civilní soprán Hannah Morrison se vedle nástrojů dokázal výborně prosadit, ovšem nikoliv na úkor intonace či výrazu. V nižších polohách ovšem ztrácel znělost, což občas vedlo k jeho překrytí. Jen výjimečně bylo slyšet ve vokální lince jistý neklid a nesoulad, nejmarkantněji v Monteverdiho Nigra sum.

Druhou polovinu večera otevřela nejrozsáhlejší skladba, Stabat Mater Giovanniho Felice Sancese (1600–1679), jejíž podmanivá krása spočívá mimo jiné v použití techniky variace nad ostinátním basem. Jak Morrison, tak celý ansámbl dokázali skvěle výrazově i barevně pracovat s poměrně rozsáhlou hudební plochou, navíc podloženou vrcholně dramatickým textem. Nástroje se přidávaly postupně, podobně jako na začátku první části. Vokální linka byla ztvárněna s citem a porozuměním dramatu Matky Boží na Kalvárii. Na podobném skladebném principu je vystavěna i kantáta L’Eraclito amoroso Barbary Strozzi, již soubor vypointoval až do ponurého závěru. Finální Torna, deh torna Giulia Cacciniho bylo interpretačně ztvárněno ve stejném duchu rozumějícího uchopení textu. Prosba o odpuštění („chieder perdono“) byla krásným příkladem, že působivý vrchol koncertu může spočívat i v tichu. Podobně jako v první půli byly i v té druhé vokální kusy prokládány instrumentálními variacemi. Máme-li považovat Sancesovo Stabat Mater za jeden z vokálních vrcholů večera, pak jeho protějškem v instrumentální oblasti byly variace (dobově zvané diminuce) na francouzský chanson Susanne un jour od Bartoloméa de Selma y Salaverde (cca 1595–1640), v němž umělecká vedoucí Romina Lischka názorně předvedla, čemu se v dobové terminologii říkalo sprezzatura.

Druhý letošní debut na Letních slavnostech staré hudby přinesl pozoruhodné těleso se zajímavou dramaturgií a ještě zajímavějším interpretačním přístupem, který podvědomě odmítá dogmatismus zaběhané provozovací praxe a hledá nové zvukové světy, jež sice vycházejí z dobového úzu, zároveň však neznějí muzeálně a dokážou oslovit i po všech stránkách zhýčkaného posluchače 21. století.

********

Foto: Petra Hajská