„Kostrou dramaturgie se příznačně stala známá taneční sbírka Terpsichore Michaela Praetoria.“

„Volba prostory, jakkoliv zajímavé, nebyla příliš šťastná.“

„Večer ve Vzletu byl jakousi nevyřčenou poctou tanečním i hudebním mistrům renesanční Evropy.“

Večer v sobotu 29. července věnovaly Letní slavnosti staré hudby ochránkyni tance, múze Terpsichoré, která opanovala sál multifunkčního prostoru Vzlet v pražských Vršovicích. Za doprovodu českého souboru Capella ornamentata s uměleckým vedoucím Richardem Šedou vystoupil polský taneční ansámbl Cracovia Danza Ballet, jenž v choreografii své zakladatelky a ředitelky Romany Agnel předvedl sérii renesančních dvorských tanců.

Kostrou dramaturgie se příznačně stala známá taneční sbírka Terpsichore Michaela Praetoria (1571–1621), obsahující přes tři stovky evropských tanců různého původu. Z dalších věhlasných antologií té doby lze jmenovat Orchésographie Thoinota Arbeaua (1520–1595) – přesněji Jehana Tabourota, pseudonymem krytého francouzského kanovníka, nebo Nuove inventioni di balli Cesare Negriho (cca 1535–1604), dochovanou i v českých zemích. K těmto sbírkám se přidružily i méně známé kolekce tanců vydané v rozmezí padesátých let 16. století a čtyřicátých let 17. století.

Je velmi potěšující, že se festival snaží přivést své publikum do nových a neokoukaných prostor, jež se nadto nacházejí v lokalitách, které si spojujeme s jinými typy kultury. Koneckonců si Vzlet vybral za své sídlo i soubor Václava Lukse Collegium 1704. To však nic nemění na tom, že pro typ projektu jako Terpsichoré nebyla volba této prostory příliš šťastná, neboť z akustického hlediska jde o místo naprosto nevhodné. Capella ornamentata ve složení Richard Šeda (cink, zobcová flétna), Barbora Mišoňová (cink, zobcová flétna), Vojtěch Jakl (barokní housle), Ondřej Sokol (renesanční trombón), Mélusine de Pas (viola da gamba, zpěv), Marek Kubát (theorba, barokní kytara) a Radek Tomášek (bicí) zjevně dělala, co bylo v jejích silách, ovšem její snažení nekompromisně pohlcovala nejenom černá sametová opona, ale i obložení stěn, přející spíše mluvenému slovu. Za těchto akustických podmínek by byl zcela pochopitelný a omluvitelný kompromis buď v podobě většího ansámblu, odlišné instrumentace (citelně chyběly klávesové nástroje) či rozestavení nástrojů nebo i decentního přizvučení, které by jistě pomohlo nejenom samotným účinkujícím (včetně tanečníků), ale i posluchačům. V ideálním případě by však bylo nejlepší konat tuto akci úplně jinde (Belvedér, Letohrádek Hvězda), byť za cenu výrazněji omezené kapacity sálu.

Taneční soubor (Marta Yildiz, Nikoleta Giankaki, Małgorzata Nabrzeska, Ewelina Keller, Georgij Andrejczenko, Maxim Berko, Michał Kępka, Filip Świeczkowski) si s jevištní plochou dobře poradil, ačkoliv ze začátku byl i jeho projev poněkud rozpačitý. Velmi šťastným režijním nápadem byla postava šaška (vynikající Filip Świeczkowski), který vnášel do jednotlivých tanců dějovost a pochopitelně i rozvernost. Ani jeho šprýmy však nezabránily dojmu, že za celkovou koncepcí chyběla jednotící dějová linka (jinými slovy: pokud taková linka existovala, nebyla srozumitelná). Ve spartánské moderní scénografii, spoléhající jen na masky, stůl s kašírovanými laskominami a barevnou hru světel, by takový příběh rozhodně pomohl. Když už jsme se zastavili u celkové koncepce večera, je nutno říci, že řazení jednotlivých tanců – jakkoliv se podle programu jevilo promyšlené – v reálných podmínkách nefungovalo a postrádalo kontrast. Nic na tom nezměnilo ani začlenění vokálních kusů Gastoldiho (Amor vittorioso), Willaerta (Madonna mia fa) a závěrečné villotty Filippa Azzaiola (Chi passa per ’sta strada), u nichž je taneční akce sice teoreticky možná, ale ve zcela jiném, nikoliv dvorském prostředí. Větší zastoupení buď čistě vokálních, nebo sólových instrumentálních kusů by ani účinkujícím, ani publiku nebylo na škodu.

Projekt Terpsichoré však přesto byl v několika ohledech inspirující. V prvé řadě poukázal na fakt, že valná část hudby uplynulých staletí nebyla určena k prostému poslechu, nýbrž k akci – plnila tedy přesně danou funkci. A taneční hudba je v tomto ohledu příkladem par excellence, takže propojení obou složek v jednom večeru bylo velmi přínosné. S tím souvisí i druhý aspekt, který spočívá v interakci mezi oběma složkami. Jak tanečníci, tak instrumentalisté se o ni místy snažili, ovšem bylo by jí zapotřebí o poznání více (pomiňme nyní skutečnost, že načasování tanečních kroků a hudby se ne vždy podařilo). Zde je však paradoxně nutné zcela odhodit na obou stranách dvorskou škrobenost a dát průchod (poučené a řízené) improvizaci. Tak, jako jsou dobové učebnice tance pouhými iniciačními návody k originálním tanečním kreacím, tak i několikataktové taneční melodie nejsou než polotovary, jež získávaly přesnější obrysy až během dvorské slavnosti. Sobotní večer ve Vzletu tedy byl jakousi nevyřčenou poctou tanečním i hudebním mistrům renesanční Evropy, kteří dokázali svými výkony propojit nehmotnou krásu hudby s ladností pohybu těla a oživit tak antický ideál kalokagathia.

******

Foto: Petra Hajská