„Propracovaná dramaturgie spolu s excelentním uměleckým výkonem vytvořila nezapomenutelný zážitek.“

„Ensemble Polyharmonique se díky svému vrcholnému interpretačnímu umění bez nadsázky stal ztělesněním ideálu musica poetica.“

„Jednoduše řečeno geniálně vystavěný koncert.“

Dvacáté čtvrté Letní slavnosti staré hudby zahájil český debut německého souboru Ensemble Polyharmonique. Šestice zpěváků a dvojice instrumentalistů rozezněla v úterý 18. července kostel Panny Marie a slovanských patronů v pražských Emauzích, který rezonoval italskou a německou duchovní hudbou 17. století. Pořadatelé festivalu si nemohli vybrat lépe – propracovaná dramaturgie spolu s excelentním uměleckým výkonem vytvořila nezapomenutelný zážitek.

Zahajovací koncert festivalu si vzal do vínku antickou patronku hymnického básnictví Polyhymnii, jednu z devíti múz, jimž je dramaturgicky zasvěcen celý letošní ročník. Dlužno podotknout, že název byl zcela na místě, jakkoliv se spojení múzy a duchovní hudby možná mohlo zdát na první pohled nepatřičné. Evropská hudební teorie i praxe 17. století totiž doslova vřela diskusemi o adekvátním propojení hudby a slova. V německém prostředí, jehož tvorba koncertu dominovala, se pro styl, který propojoval hudební a rétorické prvky, ujal termín musica poetica. Ensemble Polyharmonique (Magdalene Harer, Joowon Chung – soprán; Alexander Schneider – alt, umělecký vedoucí; Johannes Gaubitz, Christopher Renz – tenor; Matthias Lutze – bas; Juliane Laake – violon; Klaus Eichhorn – varhany) se díky svému vrcholnému interpretačnímu umění bez nadsázky stal ztělesněním tohoto ideálu.

Pečlivě sestavená dramaturgie konfrontovala hudební styl německých protestantských skladatelů s jejich italskými protějšky. Koncert otevřela šestihlasá úprava duchovní písně Nun bitten wir den heiligen Geist (Musae Sioniae, 1607) od Michaela Praetoria (1571–1621). Vyvážený zvuk souboru, procítěný a přitom klidný výraz, to vše předznamenalo interpretační styl ansámblu, který se nesl celým večerem. Formulace interpretačního přístupu je bezpochyby dílem uměleckého vedoucího, Alexandra Schneidera. Charismatický, afektovaný, pro někoho možná místy až teatrální altista vědomě šetřil dirigentským gestem. Až na výjimky totiž nebylo potřeba. Všichni zpěváci byli kongeniálně propojeni, každý z nich se v pravou chvíli ujal sólové role, dohromady však tvořili zcela kompaktní a průzračně znějící těleso, kde nikdo nedominuje na úkor celku. Velkou oporou jim bylo neokázalé basso continuo.

Zmiňovaná Schneiderova teatralita byla k dobru věci, neboť na ostatní členy souboru přenášela afekt, jímž byly jednotlivé skladby doslova nabité. Texty totiž oscilovaly mezi jásavým chvalozpěvem, zoufalým voláním o Boží pomoc a ztišenou meditací o konečnosti lidského života. Oba póly byly přítomny ve čtveřici šestihlasých sborů Die Himmel erzählen die Ehre Gottes SWV 386, Ich bin ein rechter Weinstock SWV 389, Unser Wandel ist im Himmel SWV 390 a Selig sind die Toten SWV 391 Heinricha Schütze (1585–1672) z jeho sbírky Geistliche Chor-Musik (1648). Jak radostná, tak zádumčivá poloha byla citlivě vypointovaná až na samou hranu možností souhry, výrazu, intonace a dynamiky, avšak s lehkostí a bez jakékoliv ztráty kontroly. Nejinak tomu bylo u dvou šestihlasých motet Ach Herr wie ist meiner Feinde so viel HaWV 280 a Ich lieg und schlafe HaWV 281 Andrease Hammerschmidta (1611–1675), rodáka ze severočeského Mostu.

Z bohatství italské duchovní hudby, jejíž styl hluboce ovlivnil i hudbu protestantského Německa, zazněla dvě moteta benátského skladatele Giovanniho Antonia Rigattiho (c1613–1648): Tota pulchra es a O suavissimum verbum (obě ze sbírky Primo parto de motetti, 1634) a Nisi Dominus Claudia Monteverdiho (1567–1643) z posthumní kolekce Messa a quattro voci et salmi concertati (1650).

Naprostým zjevením z interpretačního i kompozičního hlediska byla trojice šestihlasých pohřebních sborů Carla Wolfganga Briegela (1626–1712) z jeho sbírky Zwölff Madrigalische Trost-Gesänge (1670), v níž Ensemble Polyharmonique ukázal skvělou práci s textem a výrazem při četných opakováních hudebních frází a předvedl dokonalou souhru v dynamických rozdílech (kultivované forte, dechberoucí piano). Podobné vyznění se dostalo i pohřebnímu motetu Wie der Hirsch schreiet nach frischem Wasser Christopha Bernharda (1628–1692). Vynikajícím doplňkem, který dodal zpěvákům i posluchačům trochu oddechu, byly dva varhanní kusy v podání Klause Eichhorna: Samuel Scheidt (1587-1654) – Toccata; Heinrich Scheidemann (1596-1663) – Praeambulum in d.

Závěr večera patřil jásavému šestihlasému motetu Nun danket alle Gott Johanna Hermanna Scheina (1586–1630). Alexander Schneider však nepodlehl lákavé představě velkého finále, ale naopak zakončil celý kus neočekávaně klidně, ale přesto (nebo možná právě proto) s velkým účinkem. Od prvního nádechu až do samého konce byl program promyšlený a vypointovaný, jednoduše řečeno geniálně vystavěný. Bylo až s podivem, jak zajímavě, hravě a přitom s patřičnou úctou a pochopením lze interpretačně přistoupit k duchovní hudbě 17. století. Hlubokou poklonu si zaslouží i Schneiderova precizní práce s komplikovanou akustikou chrámu, která vytvářela dojem, jako by zde soubor vystupoval už mnohokrát. Přídavek v podobě Briegelova moteta Du aber Daniel, při němž se nebál postavit zpěváky i do vedlejších lodí, jen dosvědčil nevšední dispozice jak samotného Alexandra Schneidera, tak i jeho skvělého ansámblu. Díky přímému přenosu si mohli nevšední zážitek vychutnat i posluchači Českého rozhlasu. Již nyní lze český debut Ensemblu Polyharmonique označit za jeden z vrcholů letošních Letních slavností staré hudby. Nezbývá než vyjádřit přání, aby se toto výjimečné těleso na česká pódia brzo vrátilo.

Foto: Petra Hajská