pondělí, 27 září 2021 12:16

Alexander Goldscheider: Jiří Bělohlávek (18)
Dirigentské soutěže, Celibidache a Karajan

Autor:

„Celibidache mně hlavně otevřel oči. Pochopil jsem, že to, co jsem dosud považoval za pilnou studentskou práci, je vlastně jen sladké nicnedělání.“

„První místo v soutěži byla samozřejmě ohromná vzpruha, začal jsem dostávat nabídky nejen tuzemské, ale už i do ciziny.“

„Obě nabídky přišly oficiálně na Pragokoncert, ale ten je obě z politických důvodů bojkotoval.“

 

JB-1-sdlen

 

V roce nedožitých pětasedmdesátých narozenin dirigenta Jiřího Bělohlávka přináší portál KlasikaPlus.cz seriál využívající texty a fotografie publikované dosud jen soukromě nebo na sociálních sítích. Shromáždil je publicista, producent a skladatel Alexander Goldscheider, který žije od roku 1981 v Londýně. Zachytil podrobná a intimní svědectví, sestavil obsáhlou databázi a faktograficky bohatou fotoknihu s mnoha obsažnými popisky a tisíci statistickými údaji. Do sesbíraného materiálu nechává podrobně nahlížet. Tentokrát jde o další část vzpomínek, které pro něj na diktafon zaznamenal sám Jiří Bělohlávek, a to především o zásadním vlivu, který na něj měl během pražských seminářů a pak během stáží ve Švédsku světoznámý dirigent a vášnivý pedagog Sergiu Celibidache.

V té chvíli sehrál v mém životě, v mém vývoji, zásadní roli Sergiu Celibidache. Ke konci šedesátých let přijížděl do Prahy pravidelně, vždy dirigoval alespoň dva různé programy, takže tady byl pokaždé 14 dní. Byl vášnivý pedagog a pro Akademii, pro konzervatoř a zájemce vůbec dělal také dirigentský masterclass. Spíš než masterclass to byl takový seminář, lekce tělesného, gestického uvolňování a spousta teoretických informací, velmi zajímavých! Na konci jednoho takového semináře mi nabídnul, zda bych měl zájem jít k němu studovat. Nějak jsem se zřejmě musel projevit, že jsem ho zaujal. Já byl samozřejmě nadšen, ale na podzim roku 1969 už byly hranice zavřené a vyjet ven bylo prakticky vyloučeno. Po mém zákazu výjezdu do Berlína Sergiu tedy ještě udělal to, že navrhnul Akademii, ať jmenuje dalšího studenta, abychom byli dva a třeba se to ulehčilo. To se také stalo a jeden můj kolega nakonec vyjel do Švédska se mnou. Sergiu Celibidache byl úžasný, se vším nám ohromně pomohl, s celou tou organizací výjezdu, všechno finančně hradil, všechno zajišťoval, komunikoval s Akademií, a tak se podařilo, že jsme se k němu dostali na čtrnáctidenní stáž. Na další stáže už jsem tam jako jeho posluchač, jeho žák, směl jezdit sám.

 

JB-18-2

 

Celibidache působil naprosto fascinujícím dojmem, jeho vhled do hudební struktury, jeho ovládání partitury, všeho, bylo pro mne od samého začátku naprosto omračující. Já jsem vůbec nechápal, jak je možné takovou dokonalost v sobě vypěstovat. Až později jsem si pak ověřil, že i v té dokonalosti byla určitá metoda. Celibidache zkoušel všechno bez partitury, zpaměti. Já jsem zažil, jak zkoušel Haydnovu symfonii, začal a evidentně vůbec nevěděl, o co jde. Prostě jenom nechal orchestr chvilku hrát, a když orchestr přehrál expozici, tak to zastavil, vrátil se, a v tu chvíli si už všechno oživil, už všechno věděl, detailně zkoušel, zastavoval a bylo to nesmírně zajímavé.

Celibidache mně hlavně otevřel oči a pochopil jsem, že to, co jsem dosud považoval za studium, za pilnou studentskou práci, je vlastně jen sladké nicnedělání. Na to, abych do sebe dostal dostatek vědomostí a profesních informací, musím začít úplně jinak a pracovat mnohem, mnohem intenzivněji.

 

JB-18-3

 

Po odpolední zkoušce jsme vždy ještě měli hodinu, dlouhou konzultaci, a jeden večer se mě například zeptal, jestli znám Schumannovu druhou symfonii. Já se po pravdě přiznal, že jsem ji asi někdy slyšel, ale vlastně ji neznám vůbec. A Celibidache na to reagoval: “Tady je partitura a zítra o tom budeme hovořit.” Já jsem byl v šoku a nevěděl jsem, jak se s tím mám vyrovnat. Ale ověřil jsem si, že když jsem pod tlakem a musím něco udělat, tak jsem schopen se přes noc naučit partituru Schumannovy 2. symfonie tak, abych o tom byl schopen s maestrem věcně a s nějakým základním přehledem hovořit. Uměl jsem to samozřejmě i zanalyzovat a byl to pro mne takový velký impuls sebepoznání. Ten jeho šťouchanec do mě byl nesmírně užitečný a já jsem od té doby začal úplně jinak pracovat.

 

JB-18-4

 

V roce 1970 přišla velká příležitost ve formě soutěže pro mladé dirigenty. Ministerstvo kultury tehdy vypsalo konkurs pro mladé dirigenty, já se ho zúčastnil a podařilo se mi vyhrát. Večer finalistů byl s Moravskou filharmonií v Olomouci, byli jsme čtyři laureáti a pamatuji si, že jsem dělal Dvořákovu Polednici. Na závěrečném koncertu jsem už dirigoval celovečerní program s Dvořákovou 7. symfonií a Beethovenovým 4. klavírním koncertem s Borisem Krajným. První místo byla samozřejmě ohromná vzpruha, začal jsem dostávat nabídky nejen tuzemské, ale už i do ciziny.

 

JB-18-5

Tvorba – 15. července: Zvítězil čtyřiadvacetiletý Jiří B ě l o h l á v e k. O jeho nesporném talentu ví hudební veřejnost už poměrně dlouho: prosadil se jako dirigent Československého orchestru mladých filharmoniků při Armádním uměleckém souboru i jako vedoucí komorního orchestru Puellarum Pragensis, spolupracoval nedávno při Čajkovského výstavě v Praze se Symfonickým orchestrem Čs. Rozhlasu a už i s Českou filharmonií. Jeho provedení Franckovy d-moll symfonie v rámci loňské Mezinárodní tribuny mladých umělců zůstalo v paměti posluchač jako zcela mimořádný umělecký zážitek. V olomouckém finále řídil Moravskou filharmoniiDvořákově erbenovské básni Polednice.

 

JB-18-6

 

V září 1971 jsem se konečně mohl účastnit dirigentské soutěže Herberta von Karajana v Berlíně, opět jako oficiální kandidát Československé republiky. Konkurence už tam byla mnohem větší než poprvé, přihlásilo se přes 80 dirigentů z celého světa, nicméně jsem se probojoval do finále spolu s Marissem Jansonsem, Antonim Witem, Emilem Čakarovem a Gabrielem Chmurou.

 

JB-18-7

 

Skončil jsem na 4. místě a tudíž jsem žádnou medaili nezískal, jen čestnou cenu, nicméně jsem dostal dvě velmi zajímavé nabídky, jedna byla z Izraelské filharmonie, druhá pozvání ke spolupráci s RIASem, rozhlasovým orchestrem v Západním Berlíně. Obě tyto nabídky přišly oficiálně na Pragokoncert, tehdejší jedinou státní agenturu, ale Pragokoncert je obě z politických důvodů bojkotoval, aniž by mně cokoliv řekli, lépe řečeno obdržel jsem až dodatečné vyrozumění: Vážený pane, obdrželi jsme pro Vás nabídku na dirigování RIASu, ale protože s ním nespolupracujeme, tak jsme nabídku odmítli. Totéž v případě Izraelské filharmonie. Dvě příležitosti, o které jsem díky normalizaci přišel.

 

JB-18-8

 

Foto: Rodinný archiv J. Bělohlávka a archiv A. Goldscheidera

Alexander Goldscheider

Alexander Goldscheider, publicista, skladatel a producent.

Vystudoval hudební vědu na FFUK s doktorátem za analýzu písňové tvorby skupiny Beatles. Od 17 let psal a dělal pořady o hudbě v tisku, Čs. rozhlase, divadlech a klubech. Po studiích byl producentem desek v Supraphonu, začal skládat a nahrávat své písně a instrumentální skladby, od konce 70. let výhradně na syntezátory. Od roku 1981 žije v Londýně, kde mu vyšla řada sólových desek a CD. V emigraci založil společnost Romantic Robot, která úspěšně vyráběla vlastní software, hardware a také hudební CD, včetně průkopnického dvoj-CD hudby napsané v Terezíně. V roce 2020 vyšla první část jeho knižních memoárů Cílené náhody. Rád také fotografuje.

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.