„Trio tvořilo zajímavý balanc – Johanna Haniková dodávala skladbě hustotu a závažnost, Oto Reiprich pohyb a lehkost svého druhu a Kristina Vocetková vřelost a vášeň.“

„Technická, zvuková, výrazová i vizuální stránka jsou v projevu Kristiny Vocetkové zcela propojeny, což je ideál, pro mnoho hudebníků.“

„Všichni tři interpreti Kapustinovu skladbu zahráli s velkou energií a silným nábojem, až jsem se musela občas hlídat, abych si příliš viditelně spolu s nimi nepokyvovala hlavou do rytmu.“

V pondělí 15. prosince hostil barokní refektář Profesního domu Matematicko-fyzikální fakulty Univerzity Karlovy další večer 32. ročníku komorního cyklu Prague Philharmonia. Flétnista Oto Reiprich, violoncellistka Kristina Vocetková a klavíristka Johanna Haniková zde nabídli dramaturgicky promyšlený a stylově pestrý program, který propojil hudbu Clary a Roberta Schumannových, Johanna Nepomuka Hummela i Nikolaie Kapustina.

Čtvrtý koncert v pořadí v rámci této sezóny podle dramaturgyně Martiny Semrain perfektně zapadal do dramaturgické koncepce, protože motivem 32. ročníku komorních koncertů jsou folklórní prvky v hudbě a tradičně také výročí hudebních skladatelů. Konkrétně v tomto případě patřila vzpomínka nadcházejícímu sto třicátému výročí úmrtí Clary Schumannové a sto sedmdesáté výročí úmrtí jejího chotě. Martina Semrain i přes své aktuální zdravotní omezení vystoupila na úvod koncertu a program krátce přiblížila. Podle reakcí publika se zdálo, že si posluchači průvodního slova dramaturgyně velmi váží, a že takové průvodní slovo pomáhá spoluutvářet tvář a jedinečnost komorního cyklu.

Oto Reiprich je prvním flétnistou orchestru Prague Philharmonia, Kristina Vocetková a Johanna Haniková se v rámci komorního cyklu představily úplně poprvé. Své společné vystoupení uvedli Klavírním triem g moll op. 17 od Clary Schumannové, houslového partu této čtyřvěté kompozice se ujala flétna. První věta Allegro moderato nás jemně, ale pevně vtáhla do hudebního dění svým vnitřním pohybem, interpreti se nebáli hudbu hrát hutně a romanticky, což estetiku německé hudby 19. století velmi dobře vystihovalo. Trio uplatňovalo rubata a diferencovali zvukovou barvu, klavíristka Johanna Haniková se nebála hrát melodické linky skutečně espressivo, díky čemuž klavírní tón zářil víc, než bychom možná očekávali. V žádném případě si ale nebrala pro sebe více zvukového prostoru, než jejímu partu náleželo, zvukové poměry mezi jednotlivými hráči byly dobře a zajímavě vyvážené. Johanna Haniková pracovala s dynamikou i v rámci svého vlastního partu, občas zvýraznila diskant, jindy zněla výrazněji melodie v hlubších polohách nástroje, což dodávalo zvuku potřebnou plasticitu.

Tón flétnisty Otty Reipricha zněl velmi přirozeně, plasticky, na některých místech hladce zářil, jindy se zase pružně stáhl, aby dal prostor hlasům ostatních nástrojů. Fráze flétnista tvořil přirozeně, s menším množstvím romantického patosu, než zněl z klavírního partu. Trio tím tvořilo zajímavý balanc – Johanna Haniková dodávala skladbě hustotu a závažnost, Oto Reiprich pohyb a lehkost svého druhu a Kristina Vocetková vřelost a vášeň.

Hudební projev Kristiny Vocetkové je kapitolou sám o sobě. Zdá se, jako by každý její pohyb a výraz obličeje byl bytostně spjat s její hudební představou, kterou v každém okamžiku naplňuje různými prostředky. V její interpretaci všechno organicky souvisí se vším, žádné pizzicato nestojí samostatně, od prvního do posledního tónu vše dává hudební smysl. V jejím případě nelze oddělit technickou stránku hry od zvukové, výrazové nebo vizuální, vše je zcela propojeno, tvoří jednotu, což si myslím, že je ideál, ke kterému se mnoho hudebníků chce přiblížit.

Druhá věta Scherzo. Tempo di menuetto – Trio byla svým výrazem elegantní a taneční, interpreti stejně tak jako v první větě využívali „přetečkovávání“ rytmu, což podtrhovalo taneční charakter. Třetí větu Andante Johanna Haniková začala hrát opět velmi romanticky a následné šestnáctiny v klavíru plynuly velmi přirozeně, čímž bylo publiku umožněno lépe se zaposlouchat do hudebního proudu. Tón Otty Reipricha i Johanny Hanikové byl ve střední dramatické části velmi konkrétní, což dodávalo na expresivitě a zároveň udrželo hudební strukturu velmi čitelnou. A konečně poslední část Allegretto je svým charakterem poměrně závažná s komplikovanou strukturou. Ve středním fugattu bylo opět nutné kvůli čitelnosti hudební struktury hrát velmi konkrétním tónem, což se triu dobře dařilo. Odlehčenější části zněly vitálně především v klavírním partu a tím tvořily kontrast k závažnějším částem skladby.

Druhou skladbou, Triem pro flétnu, violoncello a klavír A dur op. 78 od Johanna Nepomuka Hummela jsme se stylově trochu vrátili do dřívějších dob, avšak jak na úvod řekla Martina Semrain, Schumann bývá považován za Hummelova žáka; mezi těmito skladateli tedy existuje vazba. Trio bylo hudebníky interpretováno s nadhledem, lehkostí a hravostí, která pozdně klasicistní skladbě velmi slušela. Místy jsem postřehla drobné nesrovnalosti v souhře; ty ale byly bohatě vyváženy zvukovou prací, péčí věnovanou vedení frází a přehlednosti formální struktury, nehledě na provedení po technické stránce. Závěr první poloviny koncertu tak působil efektně.

Po přestávce se publikum mohlo těšit na Tři romance pro hoboj a klavír op. 94 od Roberta Schumanna v úpravě pro flétnu a klavír od Glenna Michaela. První romance Nicht schnell byla svým výrazem schumannovsky rozevlátá. Spolupráce obou umělců byla hezky vyvážená, Johanna Haniková uplatňovala dynamickou práci s polyfonií, což pomohlo skladbu zvukově strukturovat. Ve druhé romanci Einfach, innig ve střední části klavíristka využívala náhlých dynamických poryvů, které dodávaly dramatičnost, naléhavost a působily opět velmi romanticky. Ve třetí romanci Nicht schnell se v důsledku špatného otočení stránky v klavírní partituře sice stal malý zádrhel, oba umělci ale záhy pokračovali bez zaváhání dál. Oto Reiprich hrál intonačně perfektně čistě s velkou zvukovou jistotou, tak, jako v první polovině koncertu.

Závěrečná skladba byla folklórně jazzové Trio pro flétnu, violoncello a klavír op. 86 z roku 1998, které zkomponoval ruský skladatel dvacátého a dvacátého prvního století Nikolai Kapustin. Vděčně poslouchatelná, avšak technicky velmi náročná hudba výrazně kontrastovala s předchozím programem. Všichni tři interpreti skladbu zahráli s velkou energií a silným nábojem, až jsem se musela občas hlídat, abych si příliš viditelně spolu s nimi nepokyvovala hlavou do rytmu a nerušila tím posluchače sedící za mnou. Interpretace působila velmi svěže s výraznými akcenty a velkými dynamickými kontrasty v rychlejších částech a ležérní nedbalostí ve druhé části Andante. Na některých místech v rychlých částech jsem měla pocit, že nalezení většího klidu i v rámci daného tempa by mohlo výraz skladby ještě více umocnit. Přesto tato závěrečná tečka na pomezí jazzu a klasické hudby působila velmi přesvědčivě.

Umělci na nadšenou reakci publika už nezareagovali žádným přídavkem, což byla možná škoda, i tak ale na koncertě zazněla spousta krásné hudby. Následujícím koncertem z komorního cyklu orchestru Prague Philharmonia bude 9. února 2026 Ševčíkovo kvarteto a hosté.

Foto: Prague Philharmonia / Milan Mošna

Facebook X E-mail WhatsApp