„Italského choreografa Francesca Annarummu inspiroval podle jeho vlastních slov k pohybovému uchopení vztah k matce.“

„Výsledek Zichovy práce s oběma pěveckými tělesy byla jako vždy vynikající.“ 

„Orchestr pod vedením Jiřího Štrunce podal působivý výkon, a to navzdory umístění v hlubokém orchestřišti.“

Po mnoha letech se do Plzně vrátilo Německé rekviem Johannesa Brahmse. K jeho uvedení spojily své síly dva soubory Divadla J. K. Tyla – baletní a operní. Pěvecký sbor divadla přijel z Prahy posílit Vysokoškolský umělecký soubor Univerzity Karlovy. Představení se uskutečnilo v sobotu 15. března na Nové scéně, která nedávno oslavila deset let své existence.

Snad žádné dílo z oblasti klasické duchovní hudby vyjma Janáčkovy Glagolské mše nevzbudilo v teologických a muzikologických kruzích tolik diskuzí jako Ein deutsches Requiem, op. 45 Johannesa Brahmse. Skladatelův odklon od závazného liturgického textu římskokatolické církve, volba výňatků ze Starého a Nového zákona v Lutherově německém překladu, Brahmsův původ v prostředí luteránského Hamburku, to vše mnohdy vedlo ke krajním názorům, že skladba je projevem ateisty, anebo přinejmenším člověka, jehož víra je velmi osobitá. Sám Brahmsův přítel a chráněnec Antonín Dvořák se podivil nad tím, že takový člověk „v nic nevěří“. 

Tedy v Brahmsově pojetí nikoliv mše za zemřelé, jak by se podle názvu očekávalo, ale jakási „Trostmusik“ utěšující všechny živé trpící bytosti. Někteří hudební sociologové dávají tuto skutečnost do souvislosti s celospolečenskou „krizí náboženství“ druhé poloviny 19. století. Seriózní hudební analýzy však poukazují na to, že Brahmsův odklon od kánonu hudebního zpracování nebyl zase až natolik revoluční, aby nepostrádal jistou spojitost s tradičními postupy. Již při prvním poslechu nelze Brahmsovi upřít návaznost na kompoziční umění velkých zjevů německé hudby – na moteta Heinricha Schütze, Bachovy pašije či Beethovenovu Missu solemnis. Tedy nikoliv jen z marketingových důvodů mohl z úst Brahmsova obdivovatele Hanse von Bülova zaznít onen známý výrok o třech „B“ zářících na nebi německé hudby.

Prameny dokazují, že mladý skladatel se myšlenkou komponovat rekviem zaobíral již v době nemoci a posléze úmrtí svého velkého podporovatele Roberta Schumanna (1856). Krize, v níž se mladý klavírista a skladatel dlouho nacházel, vyplývající jak z neopětovaného milostného citu, tak i neúspěšných premiér jeho prvního klavírního koncertu a první symfonie, byla v roce 1865 dovršena náhlou smrtí matky. Brahms měl k matce velmi blízko, dobře věděl, že tato žena nestrávila život ve šťastném harmonickém manželství. Cílevědomě a soustavně začal skladatel rekviem komponovat v roce 1866. Po komorních skladbách, instrumentálních i vokálních, jakož i po první koncertantní a symfonické kompozici chtěl vytvořit své dosud nejrozměrnější dílo, jímž by se etabloval v prostředí německé hudby a získal respekt i oněch představitelů, kteří se přikláněli k programní hudbě či operní tvorbě. Ještě první provedení některých částí ve Vídni roku 1867 se setkalo s rozpačitým přijetím, rozhodující průlom přinesla až premiéra šesti částí o rok později v brémském dómu. Brahms zde sám řídil její provedení, zatímco o nastudování se zasloužil tamější kapelník Carl Martin Reinthaler. Dílo bylo kompletně dokončeno až v roce 1869 po přidání části Ihr habt nur Traurigkeit, která je dnes interpretována jako pátá v pořadí této osmdesát minut trvající sedmidílné skladby. Nejen úspěšná premiéra v lipském Gewandhausu pod taktovkou Carla Reineckeho, ale i pozdější ohlas kompozice v Anglii (1871) a USA (1877) posléze plně potvrdily, jaké místo Brahmsovi v kontextu tehdejší evropské hudby náleží. 

Brahmsovo rekviem neznělo v Plzni tak často jako dílo Verdiho či Dvořákovo. Dramaturgický záměr plzeňského divadla uvést ho na své scéně lze tedy jen uvítat. Netuším, kdo je otcem myšlenky propojit k tomuto účelu hudbu s pohybem, tedy uvést Brahmsovu skladbu nikoliv koncertně, jak bychom podle obvyklé praxe očekávali a což by také – podle mého názoru – k uspokojení plně stačilo. Jsme však v době vizualizací, tudíž právo nechat posluchači prožít Brahmsovu hudbu navíc i pohybem nelze inscenátorům odepřít. 

Netroufám si zde hodnotit choreografii a výkony cca třiatřiceti tanečníků. Jejich obrovské nasazení, pohybovou kulturu, vkusné kostýmy nebylo možné neobdivovat. Rovněž tak režii představení a světelný design. (Zhruba šedesátičlenný sbor byl umístěn po stranách scény, tanečníkům patřil střed a zadní část jeviště, hudebníkům obvyklé orchestřiště.) 

Italského tanečníka a choreografa, neapolského rodáka Francesca Annarummu, inspiroval podle jeho vlastních slov k pohybovému uchopení vztah k matce. „Chtěl bych ukázat, že tento typ vztahu se může vyvinout do skutečného svazku dvou lidí, a vyjádřit naději, že takové spojení se nikdy nepřetrhá dokonce ani po smrti … [Brahmsova] hudba vyjadřuje touhu po spojení a vybrané biblické texty jako by promlouvaly přímo k postiženým utrpením a ztrátou a stávají se jakousi meditací o hodnotě vztahů prožitých před smrtí.“ Tolik hostující choreograf v tištěném programu. Škoda, že na jeho čtyřiadvaceti stránkách formátu A4 se nenašlo místo pro uvedení textu. Uvést originál s českým překladem je dnes běžnou praxí divadel a koncertních vystoupení, zvláště jedná-li se o skladatelův výběr, nerozměrný text a špatnou čitelnost titulkovacího zařízení.

Představení tudíž není neseno dějem, ale je založeno na vyjádření sentencí z Písma a lidských emocí. Přesto mně chyběla hlubší pohybová návaznost na Brahmsovu partituru. Očekávala jsem, jak nápaditě se vyrovná po vzoru slavných choreografů s fugovými partiemi, bohužel tento efekt vyjádřit polyfonní předivo pohybem se nedostavil. Choreografie působila monotónně, neodpovídala agogice, dynamickým změnám a gradacím, jimiž se novoromantická hudba vyznačuje (Brahms byl i v takto utěšující skladbě dítětem své doby!). Tento úkol dát Brahmsově hudbě onen náboj, který jí náleží, zůstal pouze na interpretech hudební složky. Nikdy předtím jsem si u baletních představení také nepovšimla mimohudebních zvuků. Nevím, zda je na vině konstrukce podlahy Nové scény či její pokrytí, nicméně orchestrální pianissimo v úvodu a hlasité dopady chodidel velké skupiny tanečníků působí rušivě. Toto pianissimo je skladatelovým záměrem, který dirigent Jiří Štrunc s pietou respektoval.

Již po několikáté jsme uvítali iniciativu současného sbormistra operního sboru Jakuba Zichy posílit místní těleso jím vedeným pražským Vysokoškolským uměleckým souborem Univerzity Karlovy. Jeho práce s oběma tělesy, profesionálním a amatérským, byla jako vždy vynikající, což se odrazilo jak v kompaktnosti jevištního zvuku, tak v příkladné práci s agogikou a dynamickými kontrasty. Pouze soprány byly v jistých polohově vypjatých místech intonačně nepřesné. Pochvalně se lze vyjádřit o orchestru, který pod vedením Jiřího Štrunce podal mimořádně působivý výkon, a to navzdory umístění v hlubokém orchestřišti. Díky své časté spolupráci se symfonickými tělesy má tento dlouholetý dirigent plzeňské opery s Brahmsovou hudbou své zkušenosti, což se pozitivně projevilo právě ve schopnosti řídit i toto dílo oratorního charakteru. 

Brahms nepoužívá uzavřených sólových árií, oba party – sopránový a barytonový – se prolínají se sborem. Příznivý dojem z představení plně podpořili oba sólisté. Lucie Silkenová v páté části Ihr habt nur Traurigkeit svým křišťálově znějícím sopránem opět potvrdila slibný umělecký růst, František Zahradníček, tentokrát v barytonové poloze, zaujal ve třetí části Herr, lehre doch mich klidným, hlasově vyrovnaným projevem a příkladnou dikcí. 

Brahsovo Německé rekviem je v Plzni uváděno v rámci abonentního cyklu. Kdo se chce do Plzně vypravit, může hned zítra 18. března anebo v dalších nejbližších termínech 3., 12., 13. dubna, 16. května a 11. a 15. června.

Foto: Irena Štěrbová

Facebook X E-mail WhatsApp