V úterý 21. října zemřel v Horní Bříze u Plzně dudák, upravovatel lidových písní, zakladatel folklorního souboru Úsměv, publicista a emeritní člen redakce Českého rozhlasu Plzeň Zdeněk Bláha. Na Vánoce by mu letos bylo devadesát šest let.

Narodil se v době velké hospodářské krize v Horní Bříze, městečku, které se z původní vsi koncem 19. století proměnilo v centrum keramického průmyslu. K pravidelnému setkávání uzavřeného vesnického světa se světem továrenských úředníků a dělníků docházelo nejen na místních zábavách, ale i v malé místnosti holičského krámu Bláhova otce, lidového muzikanta a organizátora tamějšího hudebního života. Snad právě díky pravidelným pánským návštěvám, tedy v prostředí rychlých výměn informací, politických debat a glos, se rozvinul Bláhův pozorovací talent, jeho téměř všetečná touha po poznání, zároveň pak i rozšafný humor, s nímž později dokázal bavit a poučit své posluchače na rozhlasových vlnách a při pódiových vystoupeních. 

V kontaktu s obyvateli severního okraje Plzeňska Zdeněk Bláha zůstal i jako absolvent základní školy, školy obchodní, následně pak i v době svého prvního zaměstnání v Hospodářském družstvu v nedalekých Plasích. Své rodiště ani v době svého největšího pracovního vytížení v plzeňském rozhlase neopustil a zůstal mu věrný až do svého skonu.

Bláhovo hudební vzdělání probíhalo podobně jako u většiny českých dětí narozených v předválečném období. Pod přísným otcovým dohledem navštěvoval v plzeňské hudební škole hodiny houslí, v době dospívání ho naopak zaujal kontrabas. Teprve po absolvování základní prezenční vojenské služby přišly v padesátých letech na řadu dudy, které ho později v oblasti interpretační praxe nejvíce proslavily. 

Základní prezenční službu si Bláha odbyl u protileteckého dělostřelectva v Plzni, a to v kasárnách na Slovanech, kde také zahájil svoji kulturní činnost jako vedoucí vojenského uměleckého souboru Plamen. Na druhé straně Plzně, tentokrát v dělostřeleckých kasárnách na Borech, mu v hudebních soutěžích svým souborem Chop-ráz konkuroval jiný vojín, tehdy ještě zcela neznámý skladatel Zdeněk Lukáš. Z této prvotní „rivality“ se později zrodilo celoživotní přátelství, které se v následujících letech utvrdilo, když Lukáš, stojící u zrodu plzeňské rozhlasové redakce lidové tvořivosti, přizval ke spolupráci právě Zdeňka Bláhu. To již bylo v době, kdy se Bláha coby novopečený redaktor v Klatovech náhodně seznámil s dudáckou hrou. Inspirátorem a vzorem se mu stal dudák František Bíba (1882–1968) z Dolní Bělé, později domažlický „král dudáků“ Bohumil Kraus (1908–1986). Až po deseti letech (1960–1964) coby nadšený amatér svou hru na dudy Bláha zdokonalil na pražské konzervatoři ve třídě Alberta Peka (1893–1972). 

V plzeňské rozhlasové redakci Bláha pronikl pod Lukášovým vedením do tajů harmonie, což zanedlouho uplatnil v prvních úpravách lidových písní. Pocházely z jeho vlastních zápisů, které pořizoval od útlého mládí právě v okolí Horní Břízy. Tyto úpravy dnes nejsou žádným mrtvým archivním materiálem, nýbrž stále ožívají v repertoáru dětských, mládežnických a dospělých souborů v celém regionu jihozápadních Čech. 

Další Bláhova hudební činnost zůstává neodmyslitelně spjata s Plzeňským lidovým souborem (PLS), založeným v roce 1953 redaktorem Miroslavem Šmídem (1922–2001). Zde se Bláha uplatnil jako hráč na dudy, dramaturg, upravovatel, dirigent a po odchodu Zdeňka Lukáše v roce 1969 i jako vedoucí, mající na starosti veškerou organizační agendu. Pracoval zde převážně s profesionálními muzikanty, kteří se povětšinou rekrutovali ze členů Plzeňského rozhlasového orchestru (zal. v roce 1946). Plzeňský lidový soubor nepořádal samostatná pódiová vystoupení, zato byl stále připoután k rozhlasovému studiu, povětšinou v nočních hodinách, tedy poté, co hudebníci odvedli své každodenní penzum na poli symfonické nebo komorní hudby a zpěváci zase povinnosti v rámci své občanské profese. Základ tělesa tvořila smyčcová skupina se dvěma klarinety a flétnou, k níž se podle potřeby přidávaly bicí nástroje, dudy, dvě trubky, dva lesní rohy a fagot. Kolem PLSu se seskupilo jádro skladatelů, které tvořilo protiváhu brněnskému, ostravskému a bratislavskému studiu. Za vše hovoří jména Kabeláčových žáků Zdeňka Lukáše (1928–2007), Jaroslava Krčka (*1939), Jana Málka (*1938), Jana Slimáčka (*1939), k nimž se posléze připojil Josef Krček (*1946) a Jiří Teml (*1935).

Díky přítomnosti experimentálního studia elektrofonické hudby se Plzeň pravidelně účastnila rozhlasových soutěže Prix de musique folklorique de Radio Bratislava. Bláha jako hráč na dudy si z ní podvakrát (v roce 1982 a 1991) odvezl ve skladbách Jaroslava Krčka první cenu. Vítězství si přivezl i ze zahraničí, a to ze soutěže dudáků ve Francii v roce 1976. V této souvislosti připomeňme také svého druhu ojedinělou skladbu – Koncert pro dudy, smyčce a bicí, kterou mu koncem 70. let napsal jeho tehdejší plzeňský redakční kolega, skladatel Jan Málek.

Co se týče lidových písní a tanečních melodií z Plzeňska, Kralovicka, Plaska, Žinkovska, Klatovska, Přešticka a Chodska, coby sběratel jich Bláha nashromáždil více než pět set. Jejich úpravy pořizované většinou pro PLS nebo soubor Úsměv (ve slangu plzeňských muzikantů zvané „bláhoviny“) dosáhly v databázi OSA tisícovky. 

V letech 1958–1998 byl Bláha v plzeňském vysílání neustále přítomen na rozhlasových vlnách. Pro celostátní vysílání připravoval a konferoval sobotní pořad Hrají a zpívají Plzeňáci, za který v roce 1986 obdržel Cenu Československého rozhlasu. V letech 1993–2002 denně a později bohužel jen jednou týdně vysílal dopolední půlhodinový pořad Špalíček lidových písní. Když mu v roce 2003 tehdejším ředitelem plzeňského rozhlasu nebyla prodloužena smlouva externího spolupracovníka, pražská hudební redakce brzy prosadila jeho návrat a Bláha mohl opět zasednout k mikrofonu. O přípravě Špalíčků napsal: „Při jejich přípravě se vždy snažím, aby posluchačům přinášely ,pět P‘: Potěchu, pohodu, pohlazení, poučení i pobavení. Nejen v písničkách, ale také v doprovodných textech, v nichž se snažím vybrané písně tematicky doplňovat. Pro mne jsou tyto půlhodinky brouzdáním mezi lidmi, s kterými jsem žil, kteří mě hodně naučili a kteří ledacos vtiskli do mé paměti.“ Podobné pořady Bláha připravoval pro stanici Vltava v relacích Cesty za folklorem, Země zpívá, Klenotnice lidové hudby a Píseň v srdci zrozená. 

Nerudovský úděl – každý den napsat a odvysílat krátký text reagující na aktuální podněty ze svého okolí – zkušeného redaktora přivedl k myšlence připomenout formou portrétů a dalších kratších próz výrazné osobnosti, s nimiž se setkal jak při své profesi, tak ve svém rodišti. Tyto vzpomínky jsou o to vzácnější, že jsou inspirovány vzájemnými pravidelnými kontakty. Knihy věnované Horní Bříze pod názvem Lidé a lidičky hornobřízští (1998), Bejvávalo v Horní Bříze (2001) a Hornobřízské doteky (2005) se blíží etnografické próze typu Lidských dokumentů (1900) Augusty Šebestové (1852–1933), rodačky z Kobylí na Moravě. V západočeském regionu takto Bláha navázal na podobně koncipované knihy vzpomínek Moji milí, drazí (1995, 1998) z pera někdejší ředitelky Národopisného muzea Plzeňska Marie Ulčové (1925–1998), s níž často spolupracoval a která do jisté míry byla jeho inspirátorkou. Dnes lze Bláhova půvabná vyprávění hodnotit jako spolehlivá svědectví o životě městečka na severním Plzeňsku, a to v konkrétním časovém úseku od třicátých let 20. století až po nástup nového tisíciletí. Nepostrádají laskavý humor a porozumění pro lidské slabosti, jsou psány s láskou k domovu, ale především s úctou k předcházejícím generacím. Cenný materiál přinášejí kapitoly věnované výročnímu zvykosloví, část vzpomínek pak patří hornobřízským muzikantům. Jako znalec často peprného, ale trefného muzikantského výraziva se v nich autor pouští i do oblasti metaforických přirovnání, frazeologismů a přísloví. Bláhovu memoárovou prózu bychom tak mohli připodobnit črtám ze života vesnických či maloměstských lidiček s charakteristikou jejich práce, zábav, vzájemných vztahů a běžných každodenních starostí. Blíží se tedy formám, v české literární produkci povětšinou prodchnutým jistou starosvětskou idylikou. 

 Z ostatních Bláhových publikací připomeňme zpěvník Hrají a zpívají Plzeňáci (1968), Nýřanské lendlery (1970), Sto kusů pro sólo dudy (1990), Tance z Postřekova na Chodsku (1995), instruktivní publikace Dudácké noty (2004), sborníky písní a tanečních instrumentálních melodií Úsměvné a láskyplné písničky plzeňských seveřanů (2003), Vánoční písně z jihozápadních Čech (2007) a Střapaté a hambaté písničky (2009). Jsou tu však i další memoárové prózy – Nezapomenutelné postavy chodského folklóru (1999) a Můj život s lidovou muzikou (2017).

Dalším počinem, jímž Bláha zviditelnil své rodiště, bylo založení folklorního souboru Úsměv v roce 1958. Zatímco taneční složku tvořili ryzí amatéři, příslušníci různých profesí, v kapele převažovali profesionálové. Později se vedení taneční složky ujala Bláhova druhá manželka Věra Bláhová-Rozsypalová (1941–2010), autorka mnohých, do dnešních dnů stále prezentovaných půvabných a vtipných choreografií. 

Nelze rovněž opomenout Bláhovu účast na přípravě folklorních festivalů. Má na svém kontě řadu pořadů na Mezinárodním folklorním festivalu Strážnice, na Chodských slavnostech a Mezinárodním dudáckém festivalu ve Strakonicích (do roku 2016), kde byl několikrát jmenován předsedou programové komise. Je rovněž podepsán pod osmi LP deskami a devatenácti CD. 

Bylo by neodpustitelnou chybou nezmínit se o Bláhově velké celoživotní lásce – Chodsku, kam pravidelně zajížděl, kde hrál, vystupoval, zapisoval a natáčel. Zde se také v dílně nástrojaře a výrobce dud Jakuba Konrádyho (1905–1987) setkal s jeho synovcem Antonínem Konrádym (1931–2025), s nímž ho pojilo celoživotní přátelství a společná hra v Konrádyho dudácké kapele.

U osobností, které zasvětily život folkloru, se často setkávám se dvěma i více talenty, což platí ostatně u většiny hudebních žánrů. U Zdeňka Bláhy se nadání ke hře na dudy spojilo s vypravěčským talentem, který rozvíjel jak ve výše zmíněných kratších literárních útvarech, tak v anekdotách a humorkách, jimiž často provázel živá vystoupení Konrádyho dudácké kapely, svého souboru Úsměv nebo sólových vystoupení. Není tajemstvím, že jako posluchači jsme se na ně vždy podvědomě těšili.

Měla bych snad tuto vzpomínku uzavřít dalšími bilancemi. Uzavřu ji však vzpomínkou na nedávné vystoupení Mladé dudácké muziky ze Strakonic na hruškobraní v Blatné, hrající ve svém hodinovém pořadu zejména Bláhovy úpravy. „Kdyby nebylo Zdeňka Bláhy, pak by asi nikdo z nás na tomto pódiu nestál,“ sdělil mi jeden z mladých muzikantů. 

Zdeňku, dík za všechnu radost, kterou jsi kolem sebe rozdával a kterou jsi předal dalším generacím!

Zdeněk Bláha se narodil 27. prosince 1929 v Horní Bříze na Plzeňsku a zemřel tam 21. října 2025.

Foto/zdroj: Folklórní soubor Úsměv, Jaroslav Vogeltanz, Město Horní Bříza, Marie Prokůpková / ČRo, archiv Konrádyho dudácké kapely