„Italové byli se svým hlavním hostujícím dirigentem na evropském turné. Završili je v Praze v dobré kondici, motivovaní, rozehraní a navíc v souladu s ním napojeni na emoce, že je má u sebe doma.“

„Hrůša působí hodně v cizině, ale doma se o něm moc dobře ví. Když se vrací, je vnímán jako poctivá a už vyzrálá stálice, jako úspěšná a mimořádná osobnost.“

„Spolu s mohutně obsazeným orchestrem dokázali v publiku vzbudit dojem, že je proč ten večer být přítomen.“

Spontánní koncert, neméně spontánní ohlas. Hostování římského tělesa Orchestra dell’Accademia Nazionale di Santa Cecilia na festivalu Pražské jaro vykazovalo obrovský pozitivní náboj. Lví podíl na tom má jeho hlavní hostující dirigent Jakub Hrůša. Inspiroval a vedl skvěle disponovaný orchestr tak, že se hudbě od Martinů, Gershwina a Rachmaninova dostalo mimořádně velké dávky hráčského umu, krásy a energie. Přídavkem z Prodané nevěsty pak večer definitivně posunuli až ke společnému uměleckému triumfu.

Festivalový koncert se sice v sobotu 18. května konal ve Smetanově síni, jejíž nedobré parametry například Berlínským filharmonikům o šest dní dříve v Mé vlasti určitě ubraly na míře úspěchu. Nicméně Jakub Hrůša sál dokázal s italským tělesem akusticky i pocitově zvládnout a ovládnout tak, že se na mnohé z toho, co nás na tomto koncertním prostoru jindy netěší, dalo v té chvíli zapomenout. Na programu byly Fresky Piera della Francesca od Bohuslava Martinů, Klavírní koncert George Gershwina a Symfonické tance Sergeje Rachmaninova. Dirigentova vůle se obtiskla do náboje i průběhu hudby velmi silně. Podpořil v tělese jeho nejlepší stránky, vyhmátl v hraných partiturách nepočítaně krásných momentů a spolu s mohutně obsazeným orchestrem dokázali v publiku vzbudit dojem, že je proč ten večer být přítomen.

Fresky Piera della Francesca měly v tomto večeru funkci „italské“ hudby. Za jejich podobou stojí skvostné raně renesanční nástěnné malby zachované v kostele sv. Františka v toskánském Arezzu. Jde o skladbu neoimpresionistickou – a ne pouze apartním zvukem, ale už i tím, že nevypráví, ale zachycuje jen náladu a dojem. Autorem byl ovšem v polovině padesátých let Čech s uměleckým zázemím ve Francii a ve Spojených státech. Svět příbuzný v tvorbě Bohuslava Martinů Šesté symfonii a Řeckým pašijím vystihlo těleso s Jakubem Hrůšou zvukově, náladově i tektonicky naprosto přesvědčivě.

V Klavírním koncertu George Gershwina z poloviny dvacátých let zazářili všichni společně – orchestr, dirigent i skladba; korunou byl samozřejmě pianista Kirill Gerstein, neokázalá světová hvězda. Bezchybné provedení si pohrávalo s jazzovými a symfonickými prvky a s názvuky na blues, s útržkovitou výstavbou, se sóly, melodiemi, barvami i s rytmy. Stalo se bohatě strukturovaným přívalem hudby prolamující se do protichůdných žánrů a právem nadchlo.

Symfonické tance z roku 1940, poslední položka programu, završují tvorbu Sergeje Rachmaninova víc než důstojným způsobem. Většina jeho populárních skladeb, především první tři klavírní koncerty, je datována mnohem dříve, v podstatě kolem roku 1900. Imaginativní Symfonické tance nabízejí zralou syntézu orchestrální virtuozity, efektní instrumentace, romantického patosu a inspirace umírněnou moderností. Interpretace byla v souladu s tím nabita pevnou bravurností i silně vyzařujícími hudebními emocemi. Z přediva i ze zaokrouhleného tutti vystupovaly detaily, jako byl zvuk saxofonu, basklarinetu nebo harfy či melodie anglického rohu, očekávání dalšího hudebního vývoje, nové začátky i dílčí vrcholy. Skladba dostala dokonalou artikulaci, svěžest a hybnost i temnější ztišení. Na řadu přišlo mnoho výrazně klidných míst, kouzelně dekadentní byly útržky pomalého melancholického valčíku oscilujícího přiznávkami kdesi mezi Čajkovským a lehce pekelnou modernou. Od prvních nesmělých tónů přes známé, chytlavě skotačivé téma první věty, které dlouho nevymizí z paměti, až po brilantní finále s tečkou v podobě ohlušujícího úderu gongu byly nabity muzikalitou, až po okraj naplněny ryze hudebním obsahem, epicky tekoucím, pozorně modelovaným, široce rozevlátým do všech směrů a koutů výrazu. Skladbu, ještě stále teprve postupně objevovanou a skutečně doceňovanou, Jakub Hrůša svou hluboce promyšlenou a prožitou interpretací definitivně posvětil na mistrovský kus.

Taneční scény z Prodané nevěsty na pozici přídavku podali hosté nadvakrát, s nakažlivým entusiasmem, temperamentně, úžasně pozitivně, ve sjednoceném jednotném tahu všech nástrojů – a na vrcholu v obdivuhodném, ale i tak ještě stále zřetelném tempu, korunovaném Hrůšovým sportovním napětím a pověstným finálním výskokem. O ten ale nejde. Není to laciný efekt. Jen projev síly, napřené směrem k absolutnímu možnému výsledku.

Italové byli se svým hlavním hostujícím dirigentem na evropském turné. Po Hamburku, Berlíně, Kolíně nad Rýnem a Mnichovu je završili v Praze v evidentně dobré kondici, motivovaní, rozehraní a navíc v souladu s ním napojeni na emoce, že je má u sebe doma. Byl to hlučný závěr koncertu. Vyjadřovali mu uznání nejen poklepáváním na pulty, ale i dupáním. Však také nakonec neodolal, po přídavcích jasným gestem ztišil publikum a z pódia česky poděkoval za ohlas, kterého se jim dostalo a který jim udělal radost.

Říkává se, že doma není nikdo prorokem. Bývá tomu tak často. Teprve působení v cizině v takových případech opožděně ukazuje, o koho že to přišli… U Jakuba Hrůši je to jinak. Působí hodně v cizině, ale doma se o něm moc dobře ví. Když se vrací, je vnímán jako poctivá a už vyzrálá stálice, jako úspěšná a mimořádná osobnost. Mimo to už dlouho platí, že snad všechno, na co v hudbě jako interpret sáhne, je ve výsledku hodně dobré, vynikající. Oceňuje se to i v naší vlasti. Jakub Hrůša doma prorokem je.

Foto: Pražské jaro / Petra Hajská