„Pozastavovat se nad tím, že skladba vyzněla ´jinak´, nedává smysl. Naopak – právě tohle dává smysl.“

„Mou vlast zahráli za sedmdesát minut. Poměrně hodně rychle.“

„Celek v Petrenkově pojetí vzbuzoval respekt, ale přesto se asi čekalo z hlediska symfonického lesku a obsahu ještě víc.“

Historicky ojedinělým se stalo hostování Berlínských filharmoniků při zahájení letošního Pražského jara. Především proto, že se uskutečnilo v Roce české hudby 2024. Mou vlast hrají zřídkakdy a v české metropoli ji zahráli poprvé. Smetanův cyklus evidentně v mezinárodních souvislostech krásně funguje a zafungoval. Přesto se nelze ubránit dojmu, že ještě zajímavější ve festivalové historii byla jiná provedení než to, které s nimi přivezl a zrealizoval šéfdirigent Kirill Petrenko.

Berlínští filharmonikové sice jezdí do Prahy od roku 1895, ale přesto jsou hosty poměrně vzácnými. To, že se je poprvé podařilo získat pro úvodní koncert Pražského jara, a to zrovna v roce dvoustého výročí narození Bedřicha Smetany, má velkou uměleckou hodnotu i kulturní a dokonce politickou symboliku. Cyklus symfonických básní Má vlast, erbovní titul festivalu, v sobě nese velká poselství a protnout je pro 12. květen s tělesem oprávněně nesoucím renomé toho nejlepšího na světě, to je splněný dramaturgický a pořadatelský sen. Tím spíše, že s nimi poprvé do Prahy přijel jejich šéfdirigent Kirill Petrenko, dvaapadesátiletý Rus provázený pověstmi o přízni, kterou rád věnuje hudbě některých autorů z českých zemí.

Mou vlast zahráli filharmonikové pod jeho taktovkou za sedmdesát minut. Poměrně hodně rychle. Místy příliš rychle. Krásně v mnoha detailech, v dynamice, i přes pár nedokonalostí hodnotně v kvalitě zvuku. Celkově však přece jen trochu povrchněji. Šest básní se podobalo jedna druhé víc, než jaký je mnohotvárnější ideál.

Vyšehrad, který má být bájným vyprávěním, příliš brzy v tempech předjímal blanické rytíře. Byl víc rozjásaný, hudba se odvíjela bezodkladně, některé drobné pointy zůstaly nepovšimnuty. Vstupy harf byly však krásně zvýrazněné a zpomalené vyznění do ztracena vyznělo působivě. Vltava, navázaná téměř bez přerušení, zaujala v rychlé polce dirigované bez gest i v pomalu gradovaném měsíčním svitu, ve znázornění divokých peřejí byla však tvrdá. Najít k ní interpretační a ideový klíč je ovšem celkově zřetelně snadnější než v případě Vyšehradu… V Šárce, i když v ní dominovala energie a tempo, nastal na chvíli paradoxně pocit, že jde o nejpomalejší část cyklu. Souhra v tom okamžiku ale nebyla stoprocentní a klarinetové sólo se drželo až moc při zemi. Báseň Z českých luhů a hájů přinesla zklidnění a zpomalení, pěkný zvuk, pak i efektní tempo, ale působila trochu jak bez většího prožitku. Vyšší tempa charakterizovala i Tábor, vystupující z temnoty věků, ale bez patosu, a pak i Blaník – báseň s pastorální epizodou, gradující pak impozantně celý cyklus. Celek v Petrenkově pojetí vzbuzoval respekt, ale přesto se asi čekalo z hlediska symfonického lesku a obsahu ještě víc.

Samozřejmě je těžké přivézt z Berlína kultovní dílo tuzemské hudby v podobě, která by české vnímání plně uspokojila. V tomto ohledu musí mít a má navrch vědomí, že je ve Smetanově partituře přítomen potenciál, který je schopen ji prosazovat a udržovat v kontextu širším, než je ten národní. Minulostí jsou období a okamžiky, kdy se mohla stát její znějící podoba v pospolitosti stejně naladěných posluchačů manifestem pozitivních vlasteneckých emocí, jako mnohokrát a pak naposledy v roce 1990, ale stejně tak kdysi třeba i výrazem odporu proti německé okupaci. Má vlast je už definitivně univerzálnější, přijel ji zahrát orchestr, ve kterém zdaleka nejsou jen Němci, s šéfdirigentem, který je víc Rakušanem a světoobčanem než člověkem z Ruska. A tento orchestr dílo poveze v létě na další světové festivaly. Co si přát víc? Pozastavovat se nad tím, že skladba vyzněla „jinak“, nedává smysl. Naopak – právě tohle dává smysl. Jinak by ji mohla každý rok zahrát Česká filharmonie…

Kirill Petrenko zastává vrcholný post evropského hudebního světa už pátou sezónu. Jistě není šéfem Berlínských filharmoniků proto, aby byly splněny nějaké kvóty, ani díky protekcí. Musí tam být právem. Ale je zvláštní patron. Kontraproduktivně plachý. Takový je i jeho úsměv, se kterým se obrací během hry k orchestru. Fotografií, kde by to bylo vidět, je však méně než šafránu. Z pražského koncertu neexistují vlastně žádné Petrenkovy fotografie. Prý je neschválil. Oficiálně a jednoznačně se také ví, že „nedává rozhovory“. Škoda, bylo by zajímavé slyšet od něj, třeba měsíc předem, a nebo naopak klidně až po koncertě, s jakými pocity jel do Prahy, jak vnímá Mou vlast v kontextu mezinárodního repertoáru, co ho tak intenzivně zajímá na hudbě Josefa Suka… I z tohoto hlediska zůstalo hostování jaksi nedořečené. Vymykající se zlidštěné a obvyklé prezentaci těles a umělců. Povýšené? Formálně jakoby odbyté. Nekontaktní. Studené.

Jsou koncerty, po kterých – a dokonce už během kterých – si posluchač zcela spontánně a s velkými emocemi uvědomí, že je svědkem něčeho jedinečného, úžasného. Nicméně jsou i koncerty, které jsou racionálně vnímáno jedinečné, při kterých a po kterých se však nedostavuje pocit vyjádřitelný vnitřním nadšením a navenek nějakým zprofanovaným, třeba i nečeským zvoláním. Koncerty, které vás prostě bezvýhradně nedostanou. Berlínští filharmonikové na Pražském jaru v roce 2024, naprosto pochopitelně velký sen organizátorů, byli nakonec tím druhým typem. Nijak to nezmenšuje jejich nezpochybnitelnou světovost. Jenom to prostě nebylo „wow!“…

Foto: Pražské jaro / Petra Hajská

Facebook X E-mail WhatsApp