„Violetta je náročná role a Lucie Kaňková se jí zhostila výborně. Její dynamický rejstřík ve mně maximálně rezonoval ve druhém a třetím dějství jak v dojemných pianissimech, tak i úpěnlivých fortissimech.“

„Představení je minimalisticky koncipované a kéž by si z toho vzali příklad ti, kdo ´obohacují´ podobně slavná díla o novátorské přístupy až základní ´revoluční´ pojetí.“

„Bruckner je stejně tak milovaný velkými a náhlými kontrasty božských pianissim, jako i majestátnými katedrálními plochami fortissimo – a alespoň ze čtrnácté řady bych si byl přál, aby celková zvuková úroveň orchestru byla povětšinou o stupeň nižší.“

Se dvěma čerstvými zážitky z pražského kulturního dění se na sociálních sítích a zároveň na portálu KlasikaPlus.cz dělí se čtenáři publicista a skladatel Alexander Goldscheider, žijící čtyři desetiletí v Británii, ale pravidelně se vracející do původní vlasti. Vyznává se současně z toho, jak se vyvíjelo jeho chápání smyslu psaní o hudbě – kritického v mládí, přejného a sympatizujícího v pozdějším věku.

La Traviata ve Státní opeře aneb Proč nemohu psát recenze (a přesto to dělám)

O populární hudbě jsem začal psát do Melodie, Mikrofóra a dalších ve svých sedmnácti. V osmnácti jsem se octl nejprve v Londýně a pak v New Yorku, tehdejších vrcholech angloamerické rockové hudby, za rok se vrátil a psal ještě mnohem intenzivněji. Po desítkách a stovkách vrcholných hudebních zážitků jsem byl náročný, a proto často, byť ne vždy, nepokrytě kritický. Po řadě let mě však přestávalo bavit kritizovat jiné a zkusil jsem skládat a produkovat desky sám, a tak jsem „přešel z pozorovatelny na bojiště“. V ten moment jsem musel přestat psát kritiky a už se nikdy k podobnému nevrátil. Jak jsem stárnul, začal jsem více tíhnout k vážné hudbě, až jsem ve svých pětačtyřiceti v krizové zdravotní situaci napsal stominutové Requiem a okusil, co obnáší působení v této oblasti. Nahrál jsem tehdy i demo snímek se sólisty Národního divadla a Pražským filharmonickým sborem a snadno a rychle pochopil, že v rámci vážné hudby už vůbec nebudu ani chtít, ani moci paralelně fungovat jako kritik druhých.

To však nevylučuje, že budu o druhých psát. A přesně s tím krédem chodívám na koncerty a opery: už dávno nejsem rozhněvaný mladý muž, ba naopak, fandím všem, skladatelům, libretistům, účinkujícím, všem dalším zapojeným v tvůrčím procesu, aby se jim dařilo a já abych z každé návštěvy odcházel přinejmenším spokojený, pokud možno nadšený a každopádně o něco obohacený. Navíc – na rozdíl od svého mládí, kdy jsem si udržoval určitý odstup od většiny těch, o nichž jsem psal – si dnes vážím všech přátelství se zpěváky, dirigenty, skladateli, organizátory a dalšími zapojenými v té či oné akci. Když mám pocit, že by můj názor mohl jejich práci tak či onak přispět, podělím se o něj osobně, ale nikoliv v médiích. Jsem šťastný, když je mohu nepokrytě a upřímně pochválit, ač si nedělám iluze, že by můj názor měl tolik znamenat.

Ne vždy to tak vyjde a těmi nejradostnějšími chvílemi jsou všechny, kdy cítím až povinnost upozornit čtenáře na to, co by stálo za jejich návštěvu, poslech či jakoukoliv pozornost. V červnu to byla například nová inscenace Prodané nevěsty v Národním divadle, rok před tím výjimečná Kateřina Kněžíková v Kátě Kabanové v Glyndebourne – a třeba teď na začátku září už léta opakovaná, avšak ve třech aspektech premiérovaná inscenace La Traviaty v pražské Státní opeře.

Můj přístup je jednoduchý: jdu na cokoliv bez předpojatosti, přesněji s chutí, abych čas netrávil marně a potěšil se, i kdyby kolující zvěsti byly jakékoliv. Pokud na koncertě či v představení vystupují přátelé, chodívám i za nimi a rád je také vyfotím, jak pro vlastní potěšení, tak v naději, že třeba i pro jejich.

Současná produkce sto sedmdesát let staré Verdiho La Traviaty měla premiéru 5. října 2006, tedy před šestnácti lety. Mnou navštívené představení bylo do posledního místa vyprodáno a mělo naprostý úspěch. Je milé, když v tak zaběhnutém představení debutují někteří z účinkujících, jako v tomto případě dokonce hlavní představitelka Lucie Kaňková v roli Violetty či Daniel Matoušek jako Gastone. Violetta je náročná role a Lucie Kaňková se jí zhostila výborně. Její dynamický rejstřík ve mně maximálně rezonoval ve druhém a třetím dějství jak v dojemných pianissimech, tak i úpěnlivých fortissimech. Richard Samek jako titulní Alfredo mě na představení vzal, což mi nabízel i Svaťa Sem v roli jeho otce coby Giorgio Germont – ještě štěstí, že oba zpívali výtečně a nemusím být diplomatický a hledat, jak se jejich ohodnocení vyhnout. Každý vynikl ve své roli, jak měl, pěvecky i herecky. Richarda jsem po konci ujistil, že za pár desítek let bude, když na to přijde, úžasný baryton, neboť jeho nižší poloha má už teď vřelou hloubku, mezitím co všechny výšky znějí tak, jak u tenora mají! Bohudíky až na maličkosti, jako třeba nefungující štychy osvětlovačů, nemusím hledat žádné obezličky, ale být na všechny jen a jen pochvalný.

Představení je v principu minimalisticky koncipované a kéž by si z toho vzali příklad ti, kdo „obohacují“ podobně slavná díla o novátorské přístupy až základní „revoluční“ pojetí. Režisér Arnaud Bernard, scénograf Alessandro Camera a kostymérka Carla Ricotti se evidentně museli shodnout, že Verdiho opera je natolik nosná, že nepotřebuje kdovíjak umocňovat. Jednoduchá scéna s polokruhovou mobilní stěnou v pozadí má několik blahodárných dopadů současně: je funkční jak esteticky, tak akusticky – s tím, že se zpěváci výborně slyší a je naopak především stejně dobře slyší publikum za pomoci rezonujícího pozadí. Vše je až na výjimky občasné šedi černobílé, včetně kostýmů, a celá produkce by mohla být povětšinou brána jako koncertní provedení. Zejména druhý akt je komorní a ve statičnosti tří hlavních aktérů nesmírně působivý: divák se soustředí jen a jen na hudbu a nic ho nerozptyluje. Rozptýlení přijde ve formě sborové scény s baletním souborem, který v sobě zahrnuje tři poobnažené baletky. Nic proti tomu, neboť když už nic jiného, tak nekomplikují život zpěvem ani sobě, ani posluchačům – a všichni se mohou věnovat několika erotickým momentům, pokud je tak pociťují. Pár dalších komických gagů jen člověka utvrdí v uvědomění si, jak je úžasné, že je většina opery o vše podobné oproštěna.

Třetím debutantem byl ukrajinský dirigent a současně nový hudební ředitel Státní opery Andrij Jurkevyč. Doby, kdy jsem z londýnské emigrace po sametové revoluci navštěvoval pražská operní představení se smutným zjištěním, kolik toho všeho ve zdejších operních produkcích zaostávalo, jsou pryč. Orchestr hrál pod jeho vedením, jak náleží, a přispěl k mému na výsost saturovanému dojmu z představení.

A tak se vším uspokojením mohu La Traviatu ve Státní opeře doporučit komukoliv, kdo má rád klasickou Verdiho operu a potěší ho v sympatickém, nenásilném, jednoduchém a ve své přímočarosti působivém pojetí s profesionálními výkony všech zúčastněných. Jako respekt vůči představení i divákům jsem se nepokoušel při představení fotografovat, a o to více jsem docenil spolupráci všech, které jsem fotil v zákulisí při přestávce a po konci představení, včetně norského uměleckého ředitele Opery Národního divadla a Statní opery jménem Per Boye Hansen. Děkuji za krásný večer!

Jeden či dva vrcholy, avšak ne celé Himaláje

Devátého září pokračoval mezinárodní hudební festival Dvořákova Praha výjimečným koncertem s Mnichovskou filharmonií řízenou dirigentem Myung-Whun Chungem. Sólistou v Schumannově Violoncellovém koncertu byl jedenatřicetiletý madridský rodák Pablo Farrandéz. Výjimečnost večera tkvěla jednak v málo hrané Brucknerově 6. symfonii, jednak samozřejmě v návštěvě jednoho z předních světových orchestrů. Spočívala i ve výkonu všech, v romantickém a niterném i vášnivém přednesu cellisty, v eminentně atraktivním dirigování a ve zvuku jak Stradivariho cella, tak orchestru. Chci se především podělit o fotografie, které jsem udělal bleskově o přestávce a po konci koncertu mobilem. Byl jsem upozorněn, že dirigent Myung-Whun Chung se tak nerad fotí, že jistě odmítne; sice svou averzi zmínil, ale na chvíli mi postál.

Jeho samurajsky vyhlížející dirigování bylo přitažlivé pro publikum a určující pro orchestr. Jen si nejsem zcela jist, že především on plně odhadl půvab i přece jen problém Rudolfina, které sice nádherně pojí orchestrální zvuk s dechberoucím dozvukem, ale nedokáže si poradit s dlouhými a mohutnými fortissimy, která, jak se říká, nemají kam jít. Kdo jiný je jimi proslulý tak jako Anton Bruckner… Jenže Bruckner je stejně tak milovaný velkými a náhlými kontrasty božských pianissim, jako i majestátnými katedrálními plochami fortissimo – a alespoň ze čtrnácté řady bych si byl přál, aby celková zvuková úroveň orchestru byla povětšinou o stupeň nižší. Úchvatný úvod, podobně jako třeba začátek třetí věty, přešel poměrně rychle do silnější dynamiky a v té se pohybovala většina skladby. Jsem z těch, kdo vyhledávají nádherný a majestátní zvuk symfonického orchestru, a ten mi byl včera bohatě dopřán. Větší kontrast by ho však ještě více umocnil a hlavně vyvážil.

Orchestr hrál skvěle – a zatímco Schumann není proslulý jako skvělý orchestrátor, koncert byl potěšením jak díky sólistovi, tak orchestru, který i zde mohl být místy tišší. Jak nádherně však dokáže rozeznít standardní orchestrální obsazení s pouhými dvojitými dechy, běžnými čtyřmi hornami a podobně jednoduchými žesti Bruckner, je úžasné – a Mnichované to dokážou ukázkově. Na řadě míst exponované dechy byly naprosto perfektní, smyčce měly jak nosný, ideálně ostrý, tak i v kontrabasech krásný, sonorní zvuk, vše bez výjimky unášející. Lze si jen přát, aby nová Vltavská filharmonie poskytla podobnému koncertu ideálnější prostředí, neboť mohli stěží hrát lépe. Na rozdíl od naprosté většiny skladatelů, kteří si rezervují pro své skladby jen několik málo vrcholů, někdy i pouhý jeden, jimi Bruckner až hýří, často jednoduše reprízami. Je na dirigentovi, aby i ty pojal strukturovaně a dokázal celkově skladbě poskytnout ideálně jeden či dva vrcholy, avšak ne celé Himaláje. Třeba by to Myung-Whun Chung ve Vltavské filharmonii dokázal, nebo dokonce ještě jednou dokáže. Držel bych mu v bezmála pětihvězdičkovém koncertu, který si budu dlouho nést v hlavě i srdci, všechny své prsty.

Alexander Goldscheider

Foto: Alexander Goldscheider