„Předehra „Egmont“, Ludwiga van Beethovena na báseň Johanna Wolfganga Goetha zazářila sílou, která obrací tragické temnoty v jas“

„Nenápadný, chlapecky působící rodák z Jeruzaléma, sklidil upřímný aplaus při pouhém vstupu.“

„V Andante Adagio se vemlouvavě vracela tklivá a krásná melodie hoboje v podání Katherine Zatloukalové, anglické členky brněnské filharmonie, která měla neutuchající aplaus v závěru koncertu.“

V pátek 24. října potvrdili Czech Virtuosi své trvalé kvality na zámku ve Slavkově. Hostem byl mladý česko-palestinský houslový virtuos Milan Al-Ashhab, dirigentem Eric Lederhandler. Na programu měli Předehru „Egmont“ Ludwiga van Beethovena, slavný Koncert a moll pro housle a orchestr op. 53 Antonína Dvořáka a Symfonii C dur George Bizeta. 

Předehra „Egmont“, op. 84 Ludwiga van Beethovena na báseň Johanna Wolfganga Goetha zazářila sílou, která obrací tragické temnoty v jas. Skutečný historický příběh nizozemského šlechtice, odpůrce španělské nadvlády, musel být bytostně blízký Beethovenovi a nepochybně i dirigentu Lederhandlerovi, rodáku z belgického Uccle. Úvodní Sostenuto rozezněl ráznými gesty v dramatickém fortissimu. Hoboje a fagoty, za přizvukování smyčců rozehrály dialog klarinetů a fléten, ostentativní smyčcové staccato dramaticky ústilo do souhry všech nástrojů včetně skvělých žesťů a tympánů. Vedení orchestru bylo tvárné, přesné, omračující. V následujícím Allegru vyvrcholilo drama do Allegra con brio ve chválu vítězného, osvobozujícího světla.

Zcela jiný přístup zvolil Eric Lederhandler v Dvořákově slavném Koncertu a moll pro housle a orchestr, op. 53. Hlavní prostor ponechal sólistovi, houslistu Milanu Al-Ashhabovi. Tento nenápadný, chlapecky působící rodák z Jeruzaléma, sklidil upřímný aplaus při pouhém vstupu. Předcházela ho pověst vítěze řady prestižních mezinárodních houslových soutěží, vystupování s proslulými umělci na světových pódiích, dokonalá znalost stěžejního houslového repertoáru nejvyšší obtížnosti, také Paganiniho a Ernsta. V roce 2019 se stal členem West-Eastern Divan Orchestra pod vedením Daniela Barenboima. 

Na housle začal hrát ještě v Jeruzalémě, ale od svých pěti let pevně vrůstal do českého prostředí, zprvu soukromě, u mostecké paní učitelky, na niž vděčně vzpomíná, pak na teplické konzervatoři a následně, po pražské akademii, i ve Vídni. Vzácné italské housle mu zapůjčila za neobyčejné výkony Stretton Society. Hraje výrazně jemně, s příběhem v každém tónu. Eric Lederhandler si toho byl od první věty vědom a již v Allegu ma non troppo zvláčnil gesta. Nastupující melodie hobojů a fléten nestavěl do protikladu, ale dialogu. Každý vstup sólisty nechával vyznít ve virtuosních kadencích. Druhá věta, Adagio, ryze česká a vroucí, dala i Milanu Al-Ashhabovi prostor harmonicky splynout s orchestrem a jeho přesně rozehrané akordy doznívaly v dokonalých sólových flažoletech. Třetí věta, Finale. Allegro giocosso ma non troppo, s výraznými fagoty a violami, byla už jen radostným ztvrzením předchozí nálady a potvrzením, nakolik také Eric Lederhandler srostl s českou hudbou a prostředím. 

Závěrečný sólový vstup Milana Al-Ashhaba a jeho tančící hbité prsty na strunách milovaných vypůjčených houslí, si vyžádal zasloužený aplaus. Třikrát se vracel před obecenstvo toužící po přídavku, ale vždy se jen skromně uklonil. Během přestávky však ochotně poskytoval autogramy i upřímné rozhovory. Dvořákův houslový koncert je i pro houslisty jeho formátu opravdu náročný.

Po přestávce byla na pořadu Symfonie C dur, studentské dílo tehdy sedmnáctiletého George Bizeta, které se našlo až v roce 1933 v archivu Pařížské konzervatoře.

V první větě, Allegro vivo vévodily smyčce, flétny i horny. Rázný fagot ji končil. Ve druhé, Andante Adagio, se vemlouvavě vracela tklivá a krásná melodie hoboje v podání Katherine Zatloukalové, anglické členky brněnské filharmonie, která měla neutuchající aplaus v závěru koncertu. Třetí věta Allegro vivace, i poslední, Finale Allegro vivace připomínaly veselku plnou barev, radosti a tance v dokonalé souhře všech nástrojů, rychlých dvaatřicetinek, důrazných tečkovaných rytmů, ale i tanečních melodií s legaty přesahujícími takt. 

Všechny nástroje měly svátek, neodpočinul si žádný z nich. V mnohém se tato symfonie podobá tancům v dílech Bedřicha Smetany a Antonína Dvořáka. Není proto divu, že jako přídavek vybrali Czech Virtuosi Slovanský tanec č. 2 Antonína Dvořáka z jeho druhé řady Slovanských tanců.

Aplaus byl grandiózní.

Foto: Ivo Ryšavý