„Cítím, že je to všechno shora nějak předurčené.“

„Toscu jsem přijala, abych překročila své hranice, jak už se to čas od času snažím dělat.“

„Já se s ní ztotožňovat musím, jinak bych ji nemohla hrát. Musím s ní být zajedno. Je mojí prací a prací režiséra, abychom tomu charakter uzpůsobili.“

Kateřina Hebelková studovala operní zpěv na prestižní Hochschule für Musik und Theater v Mnichově. Ověnčena je řadou ocenění, např. Bavorskou kulturní cenou (2005), a za sebou má působení například v mnichovském Prinzregententheater či v Landestheater Linz. V Linci i žije a od roku 2016 hostuje v Národním divadle. S paní Hebelkovou jsme mluvili nejen o připravované inscenaci Toscy, kde v alternaci s Lívií Obručník Vénosovou ztvárňuje titulní roli. Inscenace proslulé Pucciniho opery z roku 1900 bude mít premiéru 12. prosince v Šaldově divadle v Liberci.

Kdy pro vás bylo jasné, že se chcete věnovat profesi pěvkyně anebo jaká byla vaše cesta k opernímu umění?

Já už si to ani moc nepamatuju… Vím, že můj děda byl operní pěvec, tenor. Zpíval v Jihlavě ve sboru. Nás všechna vnoučata chtěl ke zpěvu vést a já jsem u toho zůstala, protože se ukázalo, že „tam nějaký talent je“. I přesto zde ale byly hlasy, které říkaly ne –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ učitelka na základní umělecké škole nebyla srozuměna s tím, že bych měla jít na konzervatoř. Přesto jsem skrze náhody a určitá osudová setkání šla touto cestou. Napřed jsem odešla do Znojma, kde mě připravili na přijímačky na pardubickou konzervatoř, kam jsem se posléze dostala. Po maturitě jsem odešla na „vejšku“ do Mnichova, a už to tak bylo jasné, že se opernímu zpěvu budu věnovat. Vím, že když se vždy něco stalo a já jsem chtěla nějak odbočit z cesty, tak mě osud vždy nějak vrátil zpátky „na tu moji kolej“. Cítím, že je to všechno shora nějak předurčené.

Jaké dosavadní milníky ve své kariéře byste zmínila?

Určitě pardubickou konzervatoř a poté vysokou školu v Mnichově. První mezník bylo se tam vůbec dostat při počtu asi dvě stě, tři sta uchazečů, z nichž brali čtyři. To byl pocit, kdy jsem na sebe byla opravdu pyšná, byla jsem jediná přijatá Češka. Měla jsem tu možnost studovat u už dnes zesnulé profesorky Daphne Evangelatos. Potom už byl Oldenburg a Linec. Následný krok odejít z lineckého angažmá na volnou nohu byl pro mě také zásadní a velice obtížný.

Co je vám bližší: Být na volné noze, nebo stálé angažmá?

V angažmá jsem strávila kolem deseti let, dnes už mi však více vyhovuje být na volné noze. Mám možnost vybírat si, jakou roli chci dělat. Tak jsem se mohla dostat i k řadě sopránových rolí. Takové odvážné kroky, které jsem si zkusila na volné noze, by mi v angažmá nedovolili. 

Mluvila jste o tom, že zpíváte i sopránové úlohy, ač vás zařazují jako mezzosoprán. Jaké sopránové party byste z vašeho hlediska hodnotila jako obtížné?

Všechny. Je to pro mě vždycky vystoupení z komfortní zóny, v sopránu vlastně testuju svoje hranice. Samozřejmě vycházím z mezzosopránu, kde si „jen“ prodloužím tessituru. Tu samozřejmě musíte jako mezzosoprán fyziologicky mít. Musela jsem si najít kantory, kteří mi pomohli, abych se technicky dostala dál. Pracovala jsem s profesorkou z Drážďan a dirigenty, kteří mě korigují a mají uši na to, aby mi řekli, jestli ano nebo ne. Dala jsem na jejich pověst a ucho. Takovou úlohou je pro mě teď právě Tosca, která je pro mě největším a zatím nejnáročnějším sopránovým vykročením. Toscu jsem přijala, abych překročila své limity, jak už se to čas od času snažím dělat. Vím, že jsou lidé, kteří se tomu budou bránit a nevěří mi, jako tomu bylo už u Milady nebo Elisabethy v Tannhäuserovi. Já však pevně věřím, že to jde.

Působila jste a stále působíte v Německu a Rakousku. Můžete nějak srovnat zkušenosti ze zahraničí s praxí u nás?

V zahraničí se třeba jen tak nepotkáte s kolegou, se kterým jste už spolupracovali. V Německu skoro vůbec, v Rakousku možná víc. Tady pořád potkávám tytéž obličeje, což bych řekla, že je takový český fenomén. V zahraničí téměř nevidíte, že by jeden interpret běžně zpíval ve více městech.

Myslíte, že se tohle podepíše i na výsledné práci?

Více si důvěřujeme a máme společnou řeč, je to vřelejší. Projeví se to myslím v záskocích, jinak asi příliš ne. Zítra například zaskakuju v Mefistofelovi a bylo by zvláštní, kdybych v té inscenaci nikoho neznala. Zvláštní, ale ne nemožné. Jsme profesionálové, takže práci odvádíme pořád stejnou. Nějaké scény jsou možná důvěrnější v tom, že se známe, je to pro nás příjemnější, ale navenek to nemá žádný vliv.

Za několik dní vás čeká premiéra Pucciniho Toscy. Nakolik se ztotožňujete s osobností Florily Toscy?

Já se s ní ztotožňovat musím, jinak bych ji nemohla hrát. Bez toho by to ani nešlo, abych s ní nebyla zajedno. Je mojí prací a prací režiséra, abychom tomu charakter uzpůsobili. Během zkoušení si v hlavě procházím texty, neustále, i v noci. Přemítám, co bych jak změnila, jak by mohla Tosca reagovat v té či oné chvíli… S Toscou se velmi ztotožňuju ve druhém aktu, kde zabíjí Scarpia.

Josef Doležal, režisér liberecké inscenace, je původně vystudovaný činoherní režisér, byť už má s operní tvorbou zkušenost. Je něčím práce s ním jiná než s ryze operními režiséry? Vyhovuje vám?

Dnes už to myslím ani takovou roli nehraje, současní operní režiséři také chtějí, abychom hráli. Zažila jsem fenomenální operní režiséry, jako pana Tambosiho nebo Davida Radoka, kteří dbají na psychologii postav a přesně koncepčně ví, co po nás chtějí. Osobně je mi i sympatičtější víc hrát a položit se do své role. Jestli se ale něco liší, tak možná praxe. Jsou zde určité okolnosti dané hudbou, skladatel jí předem udává emoce, a to je potřeba respektovat, což v činohře nenajdete… Josef je perfektně připraven, má krásnou vizuální koncepci a je přesvědčivý.

Jak se obecně stavíte k aktualizacím historických námětů a jejich přesazení do současnosti? Týká se toto i liberecké Toscy?

Tím, že přicházím ze Západu, mi aktualizace osobně nevadí, pokud jdou po smyslu toho, jak je ta opera napsaná. Carmen jsem například dělala na tisíc způsobů, moderně i úplně klasicky… Když ovšem dělám svoji roli poprvé, jako debut, mám ráda, když se udělá klasicky, abych mohla mít v něčem základ. Člověk lépe ví, kde je báze jeho postavy a může poté přikročit k tomu, že ji modernizuje.

Co se Toscy týče, ta v Liberci se mi moc líbí, byť jsem jinou zatím nedělala. Myslím si, že dává smysl, na jednu stranu je klasická, ale jsou tam určité odchylky. Určitě to není ta úplně klasická, jako když ji dělala třeba Maria Callas, ale jsme hodně klasičtí. 

Máte před sebou nepochybně ještě umělecký vývoj a řadu rolí. Považujete přesto nějakou ze svých dosavadních jako „životní“? A je nějaká role, na kterou ještě čekáte?

Určitě už mám odžité „kalhotkové role“ mladých, statných chlapů, jako je Cherubín ve Figarově svatbě, toho bych už možná ani zpívat nechtěla… Zásadní je pro mě asi Carmen, kterou jsem zpívala u nás i v Seville, tu bych si ráda ještě někdy zazpívala. Stejně tak třeba znovu Toscu. A pokud by mě ještě v dohledné době čekal nějaký Wagner, nebránila bych se.

Co vás v této sezoně ještě čeká a na jakou spolupráci se těšíte nejvíce?

Čeká mě Modrovous od Bély Bartóka ve Vorarlberger Landestheater v Bregenzu a Psohlavci v Plzni, na to se velice těším.

Foto: archiv KlasikaPlus.cz, archiv Národního divadla v Praze, katerina-hebelkova.com, Daniel Dančevský