„Předchozí nastudování Martina Doubravského a režiséra Zdeňka Kaloče se hrálo devatenáct let. Tradiční zájem o dílo si záhy vyžádal novou inscenaci.“

„Některé scény fungují mimořádně; velmi sugestivním a, domnívám se, neotřelým prvkem v inscenaci je zrcadlo.“

„V jednotlivostech je síla a nápaditost, jako celek ale inscenace spíše ztrácí.“

Liberecké Divadlo F. X. Šaldy 15. prosince nabídlo nové pojetí slavné opery Nabucco skladatele Giuseppa Verdiho. Hudebně ji nastudoval a vede nový hudební ředitel Zbyněk Müller, režie je z dílny Dany Dinkové. Inscenaci lze považovat za zajímavý, byť trochu nedotažený počin.

Opera Nabucco vznikla v roce 1841, v nejtěžším období života Giuseppa Verdiho, kdy mu krátce po sobě zemřela žena a dvě děti. Po neúspěchu své předchozí (druhé) opery navíc pochyboval, zda je vůbec nadán k hudebně-dramatické tvorbě. Libreto Temistocla Solery mu bylo takřka vnuceno, Verdiho zájem o dílo však v průběhu práce na něm vzrostl a komponování se mu stalo prostředkem autoterapie. Výsledkem se stalo dílo, v němž nalézáme již „celého Verdiho“ se všemi jeho principy a bez přebytku vyumělkovaných tendenčních klišé. Ať se již jedná o velkolepé masové sbory anebo tklivé milostné árie, Verdiho hudba je jedinečná a s pestrou paletou nálad.

Opera se odehrává v starověkém Babylóně a v Jeruzalémě za vlády krále Nabuchodonozora II. (zkráceně Nabucca), pojednává o osvobození židovského národa, ale také o lásce, uchvatitelství, o pomstě. S nadšeným diváckým přijetím se opera setkala nejen pro zmíněné hudební kvality, ale také pro námět akcentující fenomén národní svobody, na nějž tehdejší italská společnost, rozohněná revolučními tužbami vymanit se z područí Habsburské monarchie velmi slyšela.

Do Liberce se nová inscenace Nabucca vrací po jednadvaceti letech. Předchozí nastudování Martina Doubravského a režiséra Zdeňka Kaloče z roku 2002 se hrálo devatenáct let a těšilo se mimořádné návštěvnosti, přestože řada režijních nuancí se v průběhu let zcela vytratila. Tradiční zájem o dílo si záhy vyžádal novou inscenaci. Ta je vystavěna na novém personálním základu souboru, co se interpretace i vedení opery týká: Doubravského v pozici šéfa opery vystřídal dirigent Karol Kevický, jehož do Liberce přivedla režisérka Linda Keprtová, v současnosti ředitelka divadla. K režii byla přizvána slovenská herečka a režisérka Dana Dinková. Hudební nastudování je prvním libereckým projektem nového tamního hudebního ředitele, dirigenta Zbyňka Müllera.

Nynější jevištní pojetí považuji za problematické a rozpolcené. Některé scény fungují a umocňují Verdiho hudbu, schůdkovitá konstrukce je nápaditá a majestátní a je plně využit její potenciál, sloupy po stranách sbíhající se do úběžníku tyčí se monumentálně, ale když se v průběhu inscenace vměšují další a další nedotažené prvky, je toho najednou moc a inscenace se rozmělňuje – méně je více. Přiblížím to na příkladu dobytí Jeruzaléma babylonskými vojsky během prvního jednání. Nad scénou vidíme svítící Davidovu hvězdu, která ve chvíli dobytí Sionu zhasne a je nahrazena prapory s bohy z Ištařiny brány. Byl by to silný a nosný prvek, ale po chvíli hvězda i s prapory mizí a již se na scénu po celý příběh nenavrátí. Do toho je na sloupoví promítána projekce pochodujících babylonských vojáků a zároveň probleskuje výrazné oranžovo-zelené světlo a na jevišti se odehrávají nejrůznější ohňové efekty. Znenadání se rozhoří menší ohníčky, předtím se přináší a zase odnáší rozsvícený sedmiramenný svícen (na scénu se již nevrátí) a pochodně. Po chvíli se na místo hvězdy spouští svítící deska s fragmentem starověkého textu v jakési svatozáři, symbol po chvíli mizí (alespoň se však ještě několikrát objeví). Ve třetím jednání zase figuruje socha krávy, ta se ale již podruhé neukáže. Osobně mi vadily někdy neodůvodněné přechody světel, jmenovitě z matné tmavě modré a bílé na kombinaci ostře zlaté, zelené, světle modré.

Některé scény fungují mimořádně; velmi sugestivním a, domnívám se, neotřelým prvkem v inscenaci je zrcadlo – rám, do něhož se Abigail dívá a za kterým stojí stejně oděná tanečnice zrcadlově opakující její činnost, jako odraz tužeb frustrované nevlastní dcery babylonského krále. Působivá je také kombinace jedné až dvou nápadných barev spolu s výraznými kostýmy a nápaditou konstrukcí, když se ale mísí více prvků najednou, pohybuje se scéna na vratké hranici kýče. A to se žel děje často.

Nesouměrné jsou v inscenaci pěvecké výkony, paradoxně nejslabším článkem byl představitel titulní role. Barytonista Andrij Shkurhan se od diváků již během představení dočkal protichůdných projevů, zněl potlesk i nespokojené reakce. Ač byl projev představitele Nabucca nepochybně velmi muzikální a vykazoval dobrou technickou vybavenost pěvce, chyběl tu jednoduše řečeno hlas. Ten Shkurhanův nezřídka vypadával ze znělosti (jednalo se snad o momentální indispozici, pokud ano, proč nebyla ohlášena?). Výkon lze snad označit za regionálně provozní. Posluchač se v této souvislosti neubrání otázce, zda je u nás opravdu taková nouze o interprety Nabucca.

V tomto světle věci se nabízí otázka, proč nebyl do role Nabucca obsazen například barytonista Martin Bárta, držitel ceny Thálie za roli Jaga ve Verdiho liberecké inscenaci Othello, a zda byl v této souvislosti vůbec osloven.

Vyzdvihl bych vynikající výkon Frédérique Friess v roli Abigail ve výborné pěvecké formě, disponující bohatou škálou výrazových prostředků k využití dramatického potenciálu náročné role. Ve všech ohledech byl ozdobou představení také Andrej Kharlamov jako Zachariáš, byť v hlubších polohách na hlas příliš tlačil, což je možné přičíst momentální únavě hlasivek. Ostatní role předvedly standardní, solidní výkon. Vyzdvihnu snad ještě Nikolu Uramovou coby Annu za velmi barvitý projev.

Chvalitebný byl výkon operního sboru (sbormistr Tadeáš Tulach) i orchestru (dirigent Zbyněk Müller). Vytknout těmto složkám lze snad jen absenci větších dynamických odstínů, které by si interpretace romantické opery žádala.

Inscenace má místy své přešlapy až trhliny, avšak má také prvky, na kterých lze dobře stavět a které si diváka získají a pojímají Verdiho veledílo neotřele. V jednotlivostech je síla a nápaditost, jako celek ale inscenace spíše ztrácí. Pokud Liberec získá pro svou inscenaci kvalitního Nabucca (nemá-li ho přece jen v Miguelu Cavalcantim), může se stát ozdobou regionální scény.

Foto: ilustrační – ze zkoušky / Daniel Dančevský