„Figarova svatba nabízí jedinečné pěvecko-výrazové možnosti.“

„Pěvecký výkon manželského tandemu byl podle očekávání skvostný.“

„Během slavnostního galakoncertu došlo i na křest nového pětistrunného kontrabasu.“

Šaldovo divadlo v Liberci 20. ledna rozezvučel mohutný basbaryton Adama Plachetky a do výšin se nesl soprán Kateřiny Kněžíkové. Večer byl věnován výběru z Mozartových oper, které skladatel složil na vrcholu tvůrčích sil.

Manželský pár Adam Plachetka a Kateřina Knežíková náleží mezi světové operní špičky slavící úspěchy doma i v zahraničí. Basbarytonista Adam Plachetka debutoval v roce 2005 v Národním divadle v Praze, kde postupně ztvárnil řadu rolí mozartovského, ale např. také smetanovského repertoáru. Vystupuje pravidelně v Metropolitní opeře v New Yorku, ve Wiener Staatsoper nebo také v Royal Opera House v Londýně, milánském Teatro alla Scala či v Deutsche Staatsoper v Berlíně, pravidelně též spolupracuje se zahraničními symfonickými orchestry, festivaly, pořizuje nahrávky a koncertuje. Rovněž sopranistka Kateřina Kněžíková je od roku 2006 stálou členkou Národního divadla v Praze, kde v současné době vystupuje např. jako Mařenka v Prodané nevěstě či v roli Rusalky. Věnuje se jak opernímu, tak koncertnímu repertoáru, hojně vystupuje doma i v zahraničí. Je laureátkou ceny Classic Prague Awards 2018 a Ceny Thálie 2019 za výkon v inscenaci Jullietta aneb snář od Bohuslava Martinů. Spolupracuje s orchestrálními tělesy jako jsou např. BBC Symphony orchestra či London Philharmonic Orchestra. Na prknech libereckého divadla nestála poprvé, hostovala tam v roce 2007 v titulní roli inscenace Faust a Markétka od Charlese Gounoda.

Úvodní část libereckého koncertu, který byl tematicky věnován 268. výročí narození salzburského génia (27. ledna 1756) náležela Figarově svatbě (Le nozze di Figaro) premiérované ve Vídni v roce 1786. Tato opera se jen hemží záměnami osob, milenci ukrytými ve skříních, žárlivými manželi, skáče se v ní oknem, aby se v závěru tato rozpustilost proměnila v poselství opravdové lásky a věrnosti. Interpretům tak nabízí jedinečné pěvecko-výrazové možnosti.

Z Figarovy svatby na koncertě zazněla slavná energická předehra, ve které v Liberci znamenitě obstály především smyčcové nástroje. Dále zazněl operu otevírající duet Zuzanky a Figara Cinque, dieci, venti, árie Figara Non più andrai, kdy Figaro posměšně vyprovází Cherubina, který se má chystat ke svému pluku (zde Mozart působivě zakomponoval melodii vojenského pochodu), nebo také duet Zuzanky a Hraběte z třetího jednání.

Druhá část první poloviny koncertu náležela opeře Così fan tutte (překládáno „Škola milenců“ nebo doslovněji „Takové jsou všechny“), poslední Mozartově opeře, na níž spolupracoval se svou libretistickou „stálicí“ Lorenzem da Pontem. Premiéru měla 26. ledna 1790 ve Vídni.

Látku opery skladateli určil sám císař Josef II. Komorní příběh reflektuje otázku ženské věrnosti a stálosti, zápletka se také točí kolem sázky a záměny osob, frivolní příběh v Mozartově podání však opět není prost hlubšího smyslu. Znovu zazněla nejprve předehra s chytlavým ústředním tématem, následovaly dvě árie Guglielma (Plachetka) a árie Fiordiligi (Kněžíková) z prvního jednání.

Po přestávce diváci vyslechli části z předposlední Mozartovy opery La Clemenza di Tito (Velkorysost Titova), kterou autor spěšně zkomponoval na objednávku českých stavů na počest korunovace Leopolda II. českým králem. Opera poprvé zazněla ve Stavovském divadle v Praze 6. září 1791, za pouhé tři měsíce (bez jednoho dne) po premiéře opery Mozart zemřel. V Titovi se vzhledem k slavnostnímu poslání díla autor vrací k typu staré italské opery seria. Ačkoliv oproti předchozím operním „hitům“ má tato opera konvenční příběh (námět pochází od proslulého libretisty Pietra Metastasia), její hudební náplň prezentuje Mozarta nespoutaného a svébytného. Titovskou část koncertu opět uvedla předehra. Je s podivem, že tato předehra nepatří k nejhranějším – její hudební kvality jsou jedinečné a je zde dobře patrný autorův strmý skladatelský rozvoj v posledních letech života. Následovala důstojná árie Publia (Plachetka) z druhého jednání, a dále velmi impozantní a přitom jímavá árie Vitellie (Kněžíková) z druhého jednání Non più di fiori vaghe catene se sólem basetového rohu (Jan Pařík).

Galakoncert uzavřela „opera oper“ Don Giovanni (Don Juan), jehož triumfální premiéra proběhla ve Stavovském divadle v Praze 29. října 1787 (rok po tamním uvedení Figarovy svatby). V této opeře Mozart komplexně snoubí témata svůdnictví, moci osudu, milovníkův laškovný smích s arogancí, zoufalství s poblouzněním, život se smrtí. Na koncertě byla opera opět uvedena předehrou, se známým úderem dvou akordů jako motivu svůdníkova nehezkého konce, následovala úvodní árie Leporella (Plachetka) a duet Zerliny a Dona Giovanniho, obojí z prvního jednání. Orchestr měl operu ještě v paměti, neboť byla v Šaldově divadle nedávno hrána (2020–2022).

Příjemnou tečku za večerem se formou přídavku stal rozpustilý duet Papagena a Papageny z Kouzelné flétny (úsměvný kontrast přechodu z italštiny do němčiny) a Leporelova árie Madamina, il catalogo è questo (Plachetka). Manželé se pak spolu s orchestrem dočkali od vyprodaného hlediště ovací ve stoje.

Výkon orchestru pokládám za plně kompaktní a soustředěný, o čemž bylo možné se přesvědčit zvláště v předehrách; navzdory tomu, že vylepené plakáty hlásaly, že koncert bude složen „z árií a duet“, všechny čtyři ouvertury, které zazněly, nebyly nutným přívažkem za účelem odpočinku zpěváků, ale prezentovali vynikající přípravu tělesa ze strany hráčů i dirigenta Zbyňka Müllera, který orchestr i pěvce vedl zcela suverénně.

To zásadní, tedy pěvecký výkon manželského tandemu, byl podle očekávání jednoduše řečeno skvostný. Pokud by snad u pěvců někdo s jejich postupujícím středním věkem očekával náznaky úbytku formy, přinejmenším u mozartovského repertoáru tomu tak zcela jistě není. Pěvci vládnou svými hlasy s lehkostí, obdivuhodné jsou plynulé přechody z nižších do vyšších poloh a je zjevné, že kromě píle a hudebního nadání se jim dostalo také nutné výbavy emocionální.

Během slavnostního galakoncertu došlo i na křest nového pětistrunného kontrabasu, zhotoveného přímo pro orchestr Šaldova divadla mistrem Martinem Petlachem; nástroje, který se podařilo zakoupit z příspěvků diváků (křtilo se sklenicemi s hoblinami). K nástroji i ke skvělému dramaturgickému počinu liberecké opery nelze než srdečně pogratulovat.

******

Foto: Divadlo F. X. Šaldy Liberec