„Nikdy jsem neotevřel učebnici francouzštiny – učil jsem se přímo rolí a spoluprací s kolegy.“

„Obdivuju cizince, kteří zpívají Zápisník zmizelého, protože text je v nářečí, které je obtížné se naučit a deklamovat i pro naše zpěváky.“

„Povinností každého umělce je plánovat si volno.“

„Byl to záchvěv šílenství,“ popisuje Petr Nekoranec svůj listopadový záskok za Benjamina Bernheima ve Faustově prokletí v Théâtre des Champs-Élysées. Jak k tomu došlo a jaké další plány má náš přední tenorista u nás i ve Francii? A jaké plány má na Vánoce? To si přečtěte v rozhovoru, který Petr Nekoranec poskytnul krátce před svými vánočními koncerty v Svatoštěpánském dómu ve Vídni a na Novoměstské radnici v Praze. 

Pojďme se ohlédnout za onou neuvěřitelnou zkušeností. Jak se stalo, že jsi dostal nabídku zaskakovat za Benjamina Bernheima? Byl jsi v té době ve Francii?

Možná to byla největší šílenost mého života. Spolu s Monikou Jägerovou jsme se účastnili masterclassu Fondation des Treilles. Do Francie, nedaleko Nice, jsem přijel v pondělí 27. října a masterclass začínal v úterý. A ve středu ráno mi zavolal Julien Benhamou, nový umělecký ředitel Théâtre des Champs-Élysées. Zná mě, protože mě viděl a slyšel v Návratu Odyssea do vlasti na Festivalu v Aix-en-Provence. Možná mě znal také díky mému albu francouzských árií, které jsem nahrál pro Supraphon s Českou filharmonií. Zeptal se mě: „Znáš Fausta?“ – „Toho od Gounoda?“ odpověděl jsem. „Ne, toho od Berlioze. Podívej se do partitury a řekni mi, jestli roli zvládneš.“

Roli jsem neznal. Nikdy jsem ji nezpíval, ani nezkoušel. Podíval jsem se do partitury… a řekl ano. Naučil jsem se ji za čtyři dny. V pondělí 3. listopadu jsem byl připraven. Benjamin Bernheim měl alergickou reakci na něco v jevištním setu, odzpíval první dvě představení, ale další musel vzdát. Nechtěl ohrozit své další závazky a já dostal šanci. První dvě představení jsem „coveroval“, což mi umožnilo seznámit se s produkcí. Před mým převzetím role ve středu 12. listopadu jsem viděl video generálky, premiéru s Benem, čtyřicet minut jsem konzultoval s režisérkou a hodinu opakoval s dirigentem Jakobem Lehmannem. Ještě teď nevím, jak jsem své první představení zvládl… ale cítil jsem, že jsem připraven. Nakonec mě víc stresovalo pár prvků v inscenaci nežli zvládnutí mého partu.

Dlouhou dobu zpívali Fausta od Berlioze tenoři s širokým a silným hlasem, ale současný trend směřuje k lehčím hlasům. Jak se cítíš v této náročné vokální lince a jak čelíš tak hutné orchestraci, jakou Berlioz předepsal?

Role hodně vyžaduje zejména střední hlasový rejstřík, i v proslulé árii Nature immense. Tam se cítím zcela komfortně.

Zmiňoval jsi, že tě stresovaly určité detaily na jevišti…

Ano! Mluvím francouzsky relativně dobře, ale píšu s obtížemi. V této inscenaci musím v jednom momentu na jevišti napsat den představení. První představení připadlo na středu a já se bál, že napíšu slovo špatně. Dokonce jsem si vyžádal, aby mi na scénu přilepili malý papírek se slovem „mercredi“, abych se mohl podívat a napsat ho správně. To mě stresovalo víc než samotný part Fausta! Další představení bylo v sobotu a francouzské „samedi“ mě už nestresovalo. (smích)

Druhým stresujícím bodem byl Faustův poslední výkřik při zmizení – chtěl jsem opravdu vyjádřit absolutní hrůzu postavy v okamžiku prokletí.

Režie Sylvie Costy je poměrně specifická. Vadí ti velmi inovativní pojetí?

Nemám vůči němu žádné předsudky. Pokud režie funguje a já ji chápu, je mi to jedno. Musí však respektovat text a hudbu. Myslím, že u Sylvie Costy tomu tak bylo, i když to část publika nepřijala. Faustovy příběhy jsou zde zobrazeny jako emanace jeho nemocné a mučené mysli. A to mi přišlo zajímavé a zejména věrohodné.

V poslední době jsi opravdu hodně na cestách. Jak zvládáš neustálé cestování, samotu, hotely… Jak to ovlivňuje tvoje vztahy?

Umožňuje to třídit přátelství. Skutečné přátelství přežije i tento životní styl. Postupně vznikají i pevné vazby mezi kolegy – i krátká setkání mohou vést k trvalému vztahu. Když se oznámilo, že budu zpívat Fausta na Champs-Élysées, spousta francouzských přátel mi psala, aby mě povzbudili nebo pogratulovali: Marie Perbost, Lucile Richardot, Camille Delaforge, Sébastien Daucé… Bylo to velmi srdečné.

Ve Francii jsi zpíval v Ifigenii na Tauridě v Nancy, v Lazebníku sevilském v Toulouse, na turné s Davidem a Jonathanem, nyní tě čeká u nás téměř neznámá opera La Calisto od Francesca Cavalli v Nantes a následovat bude Idomeneo v Toulouse…

Pomalu zpívám Francii více než u nás…

Tvou velikou výhodou je výborná francouzština, a to jak mluvená, tak zpívaná. Jak jsi docílil správné deklamace?

Přitom jsem se francouzsky nikdy oficiálně neučil a kulturu jsem moc neznal. Nyní se cítím ve Francii velmi dobře – je to jako druhá rodina. Mé první zkušenosti s Ifigenií a Davidem (barokní opera David et Jonathas francouzského skladatele Marca–Antoina Charpentiera – pozn. red.) jsou svázány s dirigentem a odborníkem na starou hudbu Sébastienem Daucém, který mi hodně pomohl s partiturou i jazykem. Nikdy jsem neotevřel učebnici francouzštiny – učil jsem se přímo rolí a spoluprací s kolegy.

Po Romeovi, kterého jsi loni ztvárnil v Berlíně, a nyní Faustovi, jsou další role velké francouzské opery, které by tě lákaly?

Samozřejmě! Už je naplánovaný Nadir z Lovců perel, kterého zpívám v Toulouse v sezoně 2027/28. Rád bych také zpíval Werthera, později Rytíře des Grieux od Masseneta a samozřejmě Hoffmanna. Role jsou náročné, ale po Romeovi a Faustovi bych je měl zvládnout. Rovněž pošilhávám po Géraldovi v Lakmé, Parisovi v Krásné Heleně a několika dalších…

V loňském roce jsi nahrál Zápisník zmizelého a pravidelně ho uvádíš na koncertech. Jakou řečí k tobě mluví tento Janáčkův ‚masterpiece‘? 

Tuto obtížnou skladbu miluju – hudebně i textově. Obdivuju cizince, kteří zpívají Zápisník zmizelého, protože text je v nářečí, které je obtížné se naučit a deklamovat i pro naše zpěváky. V loňském roce jsem ho nahrál s Arnheiður Eiríksdóttir a Ivo Kahánkem a letos jsem nahrál orchestrální verzi s Filharmonií Poznań pod vedením Łukasze Borowicze a s Monikou Jägerovou, a výsledek je nádherný. Album vyjde začátkem příštího roku. To ovšem neznamená, že bych zanevřel na původní verzi s klavírem, ba naopak: citlivým doprovodem, jaký mi v současné době poskytuje Ahmad Hedar, lze v cyklu vytvořit hutnější emoce. Ještě v prosinci spolu uvedeme Zápisník v Lille spolu s francouzskou altistkou Camille Merckx. Na koncertu uvedeme i Schumannův cyklus Liederkreis.  

Když už jsme u těch nahrávek, na svých sociálních sítích jsi nedávno zveřejnil fotografii z nahrávání se SOČRem jen s hádankou, o jakou hudbu se jedná. Povíš čtenářům, o co šlo?

Asi už mohu prozradit, že jsme nahrávali Serenádu pro tenor, lesní roh a smyčcový orchestr Benjamina Brittena a Iluminace od stejného autora. Britten patří dlouhodobě k mým oblíbeným skladatelům, zamiloval jsem se do něj ještě v době studií v Mnichově, za Alberta Herringa jsem ostatně dostal Bavorskou státní cenu, což tehdy bylo první velké ocenění a znamenalo pro mě hrozně moc. Iluminace jsem si s tímto orchestrem už interpretovat vyzkoušel před dvěma lety na koncertu v Betlémské kapli a partnerství to bylo výborné, a tak jsem rád, že jsme na něj navázali. V příštím roce budeme spolu natáčet i Brittenova Nokturna, a můžete se těšit i na koncert.  Já osobně se těším moc.

Nebudeš zahálet ani na Vánoce. Co tě čeká?

Vánoce jsem už odstartoval koncertem s kontratenoristou Maxem Emanuelem Cenčićem v Českých Budějovicích. Nyní mě čekají dva koncerty v katedrále sv. Štěpána ve Vídni s Vídeňskými symfoniky, Petrem Popelkou, Kateřinou Kněžíkovou, Štěpánkou Pučálkovou a Adamem Plachetkou, kde uvedeme hudbu českých skladatelů od Zelenky až po Suka. (Tento koncert se uskutečnil 11. prosince – pozn. red.) Komorně se potom představím na Vánočním koncertu Spolku přátel hudebních talentů v Novoměstské radnici pouhé dva dny před Štědrým dnem.

Tam tvou partnerkou bude sopranistka Marie Kokareva. Jak k tomuto spojení došlo?

Když jsem na podzim loňského roku debutoval v jako Romeo v Berlínské státní opeře, Marie byla mou Julií. Velmi jsme si sedli, jak po hudební, tak po lidské stránce a chtěli jsme spolu udělat nějaký společný projekt. Jsem rád, že se to povedlo, a navíc takto brzy. Na koncertě zazpíváme jak árie a dueta z Gounoudova opusu, tak i výstupy z jiných oper, v nichž v současnosti oba vystupujeme. Na koncert jsme přizvali i mladé pěvce z pražské a pardubické konzervatoře, abychom dali prostor i příští pěvecké generaci…

Jak se ty osobně těšíš na Vánoce?

Na Vánoce se těším moc, jsou to pro mě tři dny klidu, během nichž se nehodlám hnout z bytu a užít si jednak tu pohodu, ale také zasloužený klid. Celý rok lítám po světě a Vánoce si systematicky rezervuju pro sebe a svého pejska. Jenom jídlo, televize a dárečky, prostě klidné období. (smích)

Zvládáš v tomto režimu ještě nějak relaxovat?

Není to ani tak o tom, zda to člověk zvládá, ale o tom, že relaxovat musí. Vědomě si musím v kalendáři plánovat volno, i když je to občas jen pár hodin nebo půl dne. Toto by měla být povinnost pro každého umělce, jinak se rychle vybije. 

Kdybys mohl pozvat jakoukoli osobnost z operní literatury na sklenku vína, kdo by to byl a o čem byste se bavili?

To je záludná otázka. Ale pokud bych si mohl dát sklenku jen s jednou postavou, vybral bych si Werthera. Jsme si duševně blízcí v tom, vidíme svět podobně, i když já nemám žádné sebevražedné tendence… Myslím, že bychom si velice dobře rozuměli.

***
Reflexi koncertu ve Vídni čtěte ZDE.

Foto: Lukáš Kimlička, archiv KlasikaPlus.cz

Facebook X E-mail WhatsApp