„Plzeňský operní soubor sáhl k hudebně náročnému dílu. Naštěstí v konstelaci, kdy našel dobré pěvecké představitele.“

„Vášnivě zuřivá árie zhrzené Elektry je zvláštním neuzavřeným koncem celé opery.“

„Hudbou vyjádřená mořská scenérie našla v režijním, scénografickém a světelném pojetí adekvátní obrazy.“

Mozartova opera Idomeneo je do určité míry ještě zakotvena v barokním modelu a může proto působit složitě a zdlouhavě. Nová inscenace Divadla J. K. Tyla, vůbec první nastudování díla v Plzni, takový dojem nevyvolává. Úspěšně naopak komplikovaný antický příběh zpřehledňuje, je vizuálně zajímavá a hudebně dostatečně stylová, víc než uspokojivá. Soudě podle sobotního premiérového večera, rovným dílem na tom mají zásluhu režisérka Arila Siegert, scénograf Hans Dieter Schaal a dirigent Norbert Baxa.

Opera psaná pětadvacetiletým skladatelem v roce 1781 pro mnichovské provedení je mezi Mozartovými operami vnímána jako první mistrovská. Všech šest nejslavnějších a nejhranějších následuje až potom. Idomeneo je podle dobově daných uměleckých zákonitostí opera seria, vážné a závažné dílo s východisky skutečné tragédie: pověst o krétském králi, vracejícím se do vlasti, o bouři, při které bohům slíbí lidskou oběť, když neutone; pověst o tom, že obětí, jak se ukáže, se bude muset stát – ať už úradkem bohů, nebo náhodou – jeho syn… Ale také pověstí o tom, že trápení, která všechny postavy prožívají, dojdou rozuzlení; že to tedy nakonec době dopadne. Pověstí podpořenou kvalitní vyprofilovanou hudbou, odpovídající charakteru postav a situací, hudbou nikoli univerzální, ale už zřetelně jedinečnou. A napsanou mimochodem s vědomím, že v Mnichově mají jak dobré zpěváky, tak skvělé hudebníky proslulého mannheimského orchestru, který se tam o pár let dříve přestěhoval spolu se svým zaměstnavatelem, kurfiřtem Karlem Theodorem.

Plzeňský operní soubor sáhl tedy k hudebně náročnému dílu. Naštěstí v konstelaci, kdy pro jeho uvedení našel dobré pěvecké představitele, kdy orchestr projevil velkou tvárnost a schopnost a ochotu hrát živě a tvarovat hudbu v plné rozmanitosti. Šťastným souběhem bylo, že přišel šťastný nápad pozvat renomovanou německou režisérku, původně tanečnici a choreografku Arilu Siegert. Projevila se jako dramaturg se silným názorem, jako interpret, který se nerozpakuje být spolutvůrcem, třeba i trochu svévolným. Ale také jako režisérka, která umí, která ví, jak vyprávět. A která za každou cenu neusiluje o přesazení celého děje na jiná místa a do jiných dob.

Ze stopáže představení – i s přestávkou zhruba 160 minut – je evidentní, že někde v partituře průběžně krátila, ostatně prosadila i konec opery bez slavnostního sboru a baletu, které možná pro někoho – a pro ni zřejmě určitě – mohou působit formálně. I tak zásadní zásah dokázala uspokojivě na scéně vykrýt. V ryze hudebním pocitu však na tomto místě přece jen cosi chybí – vášnivě zuřivá árie zhrzené Elektry je zvláštním neuzavřeným koncem celé opery… Je ne plně obvyklým a ne plně uspokojivým koncem přesto, že se v jejím průběhu v druhém plánu nezbytná korunovace nového krále jako završení příběhu uskuteční. Tady režisérka nedocenila úlohu hudby, která by zprostředkovala katarzi lépe než jen obraz korunovace. Jinak ji evidentně poslouchá a pracuje s ní pěkně.

V Idomeneovi hraje dvakrát důležitou úlohu moře. Jak v prvním dějství, tak potom ve scéně, kdy bohové překazí králem vynucený odjezd Idamanta a Elektry. Mají totiž v plánu něco jiného: svatbu Idamanta s Ilií a jejich převzetí krétského trůnu. Ano, takhle jednoduše se dá děj – plný árií o nejistotě a o trýznivých pochybnostech – shrnout. Hudbou vyjádřená mořská scenérie, nejprve poklidná, se sborem vesničanů chystajících se na loď, a pak rozbouřená, našla v režijním, scénografickém a světelném pojetí adekvátní obrazy: malebné, výstižné a i v pouhých náznacích – jako byla lodička spuštěná z provaziště a na dlouhých tazích se houpající – v příběhu plně funkční. Mořské vlny, promítané přes všechny protagonisty a přes všechny ostatní scénografické prvky do celého portálu, se v pozastavení děje a v kombinaci s výstižnou hudbou staly určujícím prvkem celé velmi působivé scény. Právě v tomto okamžiku se projevila minulost režisérky v moderním tanci – sbor a sólisty v kompaktní skupině rozpohybovala v rytmu živlů a hudby a vytvořila neobvyklý živý obraz.

Pro titulní roli má plzeňské divadlo k dispozici vhodného sólistu v osobě kanadského tenoristy Philippa Castagnera, který na této scéně neúčinkoval zdaleka poprvé. Nijak dominantní, ale technicky i výrazově příjemný projev. Jako princ Idamante byla mezzosopranistka Barbora Polášková de Nunes-Cambraia výborná – přirozeně zpívající a hrající, v usazené střední poloze, bez klišé a zbytečných afektů, pěkně vybavená pro technické i stylové nároky role. Trojské princezně Ilii propůjčila při premiéře svůj zvonivě čistý hlas Markéta Böhmová. A Petra Alvarez Šimková naopak propůjčila Elektře hlas plný emocí. Králův důvěrník Arbace nemá velký pěvecký úkol, ale slovenský tenorista Amir Khan, od ledna nový sólista souboru, v něm suverénně upozornil, že je také víc než plnohodnotným představitelem hlavních rolí.

Režisérce se podařilo v rozumné míře rozehrát drobné detaily a děje, které pomáhají v delších áriích udržet pozornost publika a jsou přitom ústrojné a pro vyprávění důležité. Postavy obdařila věrohodným pohybem a gesty, vyvážila převažující stylizaci s odlesky reality. Neupnula se na jediný typ řešení ani na sevření dějiště do neměnného schématu. A zapojila občas do hry i continuo – violoncello a kladívkový klavír – umístěné mimo orchestřiště, vlevo na jevišti.

Norbert Baxa dokázal připravit a vést hudební projev přesně, motivovaně, v mnoha odstínech. Mozartova hudba zněla uvolněně, s mnoha drobnými přednesovými, tempovými, výrazovými detaily a důrazy, které dělají klasicistní styl přes veškerou pravidelnost neschematickým a živoucím. Zněla tak v orchestru a zněla tak i zpěvákům. Nastudování Idomenea plzeňským souborem je proto plně legitimní.

Foto:Martina Root, Petr Veber