„Z původního nepříliš vyhovujícího prostoru Kulturního domu směřují Ostrava Days do zajímavých alternativních prostorů.“

„Tohle nebyl můj šálek kávy, a to především z důvodu přepálených časových proporcí.“

„Sál už v tuto noční hodinu značně prořídl, ale ti, kteří vydrželi, rozhodně nemuseli litovat.“

Festival Nové a experimentální hudby Ostravské dny začal ve čtvrtek v prostoru bývalého dolu Hlubina úvodním třídílným koncertním projektem. Přehlídka je pojata jako bienále. Střídá se s festivalem Ostravské dny nové opery, New Opera Days Ostrava – NODO. Letos dospěla k jubilejnímu 10. ročníku. Od prvního dne nabízí neopakovatelné zážitky se současným uměním.

Původní myšlenka na vznik setkání autorů, interpretů, studentů a performerů, v České republice unikátního, vznikla někdy koncem dvacátého století v hlavě hudebního skladatele, dirigenta a organizátora Petra Kotíka, dnes uměleckého ředitele Ostrava Days, a jeho tehdejších spolupracovnic Renáty Spisarové, dnes výkonné ředitelky festivalu, a Dity Eibenové, v současnosti programové a projektové manažerky Institutu pro vizuální umění Plato, který s festivalem Ostravské dny úzce spolupracuje. Modelem pro umělecké setkání tohoto druhu byly Petru Kotíkovi legendární Darmstädter Internationale Ferienkurse für Neue Musik, které daly – a dodnes dávají – impulzy ke zformování hudebního jazyka mnoha autorů Nové hudby. Jak říká Renáta Spisarová: „Ostravské dny jsou pojaty jako třítýdení umělecké setkání, ve kterém mají rezidenti, jak studenti, tak lektoři, možnost intenzivní práce na svých skladbách a na jejich provedení i zpětnou vazbu mezi sebou a interprety.“

Při festivalu se zároveň v průběhu let zformovaly stabilní ansámbly, které vdechují novým kompozicím život. Jako první vznikl roku 2003 sbor Canticum Ostrava, na který při dalším ročníku roku 2005 navázalo zformování komorního ansámblu Ostravská banda (historie a činnost tohoto souboru by už vydala za samostatný článek; nicméně stručně – jedná se o klasicky koncipovaný komorní orchestr, s variabilitou obsazení i k ansámblům „boulezovského typu“).

Roku 2017 pak při festivalu vznikl zatím poslední stabilnější soubor zvaný ONO – Ostrava New Orchestra, který je složený především z mladých rezidentů festivalu. Na vyjmenování všech uměleckých osobností, které se v historii festivalu Ostrava Days zúčastnily, není prostor. Avšak zmínit lze alespoň několik skladatelů známých i širší hudbymilovné veřejnosti: Christian Wolff, Phill Niblock, Kaia Saariaho, Louis Andriesen či Phillip Glass.

Co se týká rezidentů-studentů, výběr probíhá na základě přezkoumání jejich tří kontrastních partitur, s tím, že je vybráno třicet až čtyřicet účastníků, kteří posléze mají možnost využít festivalovou platformu k intenzivní tvůrčí činnosti. Velice sympatický je i výběr míst konání akcí. Z původního, nepříliš vyhovujícího prostoru Kulturního domu v Ostravě, kde se konaly koncerty prvních festivalových ročníků, dnes Ostrava Days směřují do zajímavých alternativních prostorů, ať už je to důl Hlubina, trojhalí Karolina, důl Michal, katedrála Božského Spasitele… a mnoho jiných zajímavých objektů s ostravským „geniem loci“.

The Past

Úvodní koncert festivalového večera, nazvaný The Past – Minulost, přinesl sondu do tvorby konceptuálních autorů 60. let 20 století. Jako první byla provedena legendární kompozice In C, kterou americký skladatel Terry Riley vytvořil roku 1964. Je složena z 53 repetitivních mikrovzorců, či v tradiční hudební řeči motivů, které se individuálně proměňují a střídají v partech jednotlivých hráčů. Těch by, podle autorského zadání, mělo být kolem pětatřiceti. Zda hráčů v hale dolu Hlubina bylo více, či naopak méně, nebylo důležité; představila se zajímavá směsice rezidentů, lektorů a organizátorů, přičemž si provedení evidentně navzájem užívali. Časová proporce rovněž není pevně určena, pohybuje se od 15 minut do několika hodin. V podání ostravských nadšenců měla zhruba kolem tři čtvrtě hodiny. Kvalita posluchačského vjemu je u skladby dána mnoha faktory, důležité je dosažení hypnotického až meditativního společného zážitku ansámblu i publika. Co jsem měl možnost pozorovat, cíl byl naplněn. Zaplněný důl Hlubina byl rozpohybován do mystických výšin a publikum odměnilo muzikanty bouřlivým potleskem.

Druhou skladbou prvního koncertu byla konceptuální performance Roberta Ashleyho The Wolfman, která vznikla rovněž roku 1964. Jako performer se představil violoncellista Juho Leitinen, ovšem v tomto případě bez violoncella. Oblečen byl v bílém overalu s lyžařskými brýlemi a něco přes dvacet minut vyluzoval zvukové objekty svým hlasem. Performance zafungovala v rámci koncertu výborně. Kontrast samotného interpreta vůči mnohačetné kapele u předchozí skladby, zvuková agresivita nazvučeného lidského hlasu a celkově zcela odlišný koncept, to byly momenty, které daly dílu vyniknout. Vnímání tohoto kousku je značně individuální, za sebe bych řekl, že kompozice mohla působit trochu jako „trip“ do vnitřního vesmíru umělecké individuality, ovšem obrácené směrem ven, do publika.

The Coming

Druhý koncert večera, symbolizující budoucnost, tedy The Coming, přinesl zajímavou směsici skladeb festivalových rezidentů. Úvod obstarala skladba Black Series z roku 2012 od rakouského autora Petera Ablingera. Dílo je postaveno na kontrastu hlasitých a rovných zvukových ploch s tichem. Upřímně, tohle nebyl můj šálek kávy, a to především z důvodu přepálených časových proporcí. Po zhruba pěti minutách jsem začal mít nepříjemný pocit předvídatelnosti, kterého jsem se až do finální 25. minuty nemohl zbavit. Můj subjektivní pocit však naštěstí nesdílela většina publika a autora, ansámbl i skladbu odměnila vřelým potleskem.

Materiálově velice zajímavým kouskem Malawi se poté předvedl polský mladík Michal Wroblewski – barevná kombinace klavíru a perkusí byla velice kultivovaná, co víc, autor v ní ukazuje sympatickou rytmickou kreativitu. Celkovému obrazu velmi pomohla i adekvátní časová proporce skladby v délce zhruba deseti minut. Následovala kompozice Softly Say Goodbye, která vyzněla rovněž příjemně. Ač v ní autor Viacheslav Kyrylov pracoval s kontrasty osamělých tónů a ticha, naštěstí ji v detailu doplnil několika zajímavými hudebními myšlenkami, takže v rámci koncertu velmi dobře zafungovala. Vyzdvihl bych koncentrovaný výkon sólistky, klavíristky Martyny Zakrzewské.

Klavírní kvartet Ancient Cascades Seana Kileyho představoval skladbu toho typu, který už jsme na scéně Nové hudby slyšeli mnohokrát. Barevné plochy dlouhých glissů ve smyčcích s občasnými konsonantními průsečíky… ano, nebylo to špatné, ale můj pocit byl, že tohle neurazí, ani nepotěší. Vyzdvihl bych fakt, že skladba trvala jen šest minut, takže nestihla začít nudit. Zajímavé bylo tentokrát pozorovat nezdolného Juho Laitinena v roli nikoliv performera, leč violoncellisty. Příjemnou plasticitou celkového obrazu překvapila rovněž relativně krátká skladba Ascension Tube Američana M. O. Abbotta. Šestičlenný ansámbl dirigoval zkušenou rukou sám umělecký ředitel festivalu Petr Kotík. Noemi Savková ve svém nedlouhém sextetu nazvaném To home ukázala se smyslem pro kompaktnost vystavěnou kombinaci barevných ploch, neotřelých rytmů, využití prvků minimalu a odkazů k intervalovým vazbám lidových písní. Mohu s klidným svědomím napsat, že tahle mladá dívka má opravdu potenciál. Ansámbl dirigovala Liliana Krych.

Závěr druhého koncertu obstarala německá performerka Steffi Weismann se svou produkcí nazvanou Generation S (autorka si dílo sama prováděla). Chviličku mně trvalo, než jsem se do vícerozměrné multimediální kompozice vnořil, nicméně nakonec vyzněl přes dvacet minut dlouhý celek zábavně. Videoprojekce měla jistý environmentální obsah a zvukové podbarvení dobře doplňovalo promítaný obraz. Nejvtipnějším momentem byla zvuková performance, při níž si Steffi Weismann, snímána kamerou a mikrofonem, přejížděla po hlavě velikou koulí, čímž vytvářela jak zvukový šum, tak video – a koneckonců i divadlo. Celkově na mě koncert The Coming udělal výborný dojem. I když jsem ze svého subjektivního pohledu nesouzněl se vším, tak jsem odcházel na kávu v přestávce před třetím koncertem v dobrém rozpoložení a s pocitem zajímavého zážitku.

Four Walls Full of Sound

Vzhledem k přestavbám pódia mezi jednotlivými skladbami prostředního koncertu začala závěrečná elektronická kompozice Four Walls Full of Sound v autorském provedení Opening Performance Orchestra s půlhodinovým zpožděním. Festivalovému publiku to však vůbec nevadilo. Pravda, sál už v tuto noční hodinu značně prořídl, ale ti, kteří vydrželi, rozhodně nemuseli litovat. Je opravdu velmi těžké udržet vnitřní stavbu konceptuálních projektů tak, aby posluchači zůstali vtaženi do hry na dlouhé časové proporci. Takřka hodinová kombinace minimalistické projekce (barevně a objemově proměňující se horizontální čáry) a ektronicko-vizuální mix složený z fragmentů amerického avantgardního umělce Philla Niblocka (název odkazuje k Niblockovým albům Four Full Flutes a Wall of Sound) a videoprojekce Milana Guštara zafungovaly skvěle a opravdu sál zvukem i obrazem naplnily.

Příjemná atmosféra, tvůrčí prostředí, sympatičtí a schopní organizátoři, festivaloví rezidenti, lektoři a neopakovatelné zážitky se současným uměním… To všechno jsem měl možnost v Ostravě zažít. Pro ty, kdo se nebojí experimentů, jasná volba.

Letošní jubilejní 10. ročník festivalu Ostrava Days nabízí v příštích dne řadu dalších exkluzivních koncertů. Z programu bych doporučil například v pondělí 26. 8. koncert s názvem Ostravská banda I., v úterý 27. 8. Hlasy v katedrále I. a II. a nebo 31. 8. závěrečný Večer v opeře, kdy se představí sopranistka Claudia Barainsky a Symfonický orchestr Českého rozhlasu pod taktovkou Petera Rundela.

Foto: Ostravské centrum nové hudby – Martin  Popelář