„Sešli se tu muzikanti, které hrát spolu moc baví.“

„Slyšet Schnittkeho skladbu v takové interpretaci, jaké se jí dostalo v pátečním večeru, znamená podržet si ji velmi dlouho ve své emocionální paměti.“

„Všichni společně vytvořili těleso, jehož členové vůbec neřeší techniku, ale pod rukama jim vzniká cosi překrásného…“

Po středeční komorní smršti pánů Špačka, Nikla, Jamníka a Vondráčka na Dvořákově Praze se v pátek 11. září přehnal pražským Rudolfinem hurikán. Violistu Pavla Nikla vystřídal Jakub Fišer a Dohnányiho uvedeného na předcházejícím koncertu Alfred Schnittke. Večer byl znovu orámovaný Beethovenem a Dvořákem.

Smyčcové trio G dur, op. 9, č. 1 Ludwiga van Beethovena naplnilo hned zkraje Dvořákovu síň svou vitalitou i formální čistotou. Posluchači si opět vychutnávali tu empatickou stylovost, s níž všichni hráči Beethovena interpretují. Opět na sebe poutaly pozornost zpěvnost houslí Josefa Špačka, dramatičnost Jamníkova violoncella, Vondráčkova promyšlenost každé noty a nepřeslechnutelnost Fišerovy violy. A znovu ten zážitek neopakovatelnosti a jedinečnosti ze hry tohoto pro jediný večer sestaveného souboru. A znovu důkaz, že výjimeční sólisté jsou i výjimečnými komorními hráči. Mají podobné hudební cítění, nepřetlačují se, tvoří kompaktní celek, ať mají prostor pro sólo, nebo hrají unisono. I jejich forte zní v případě potřeby tlumeně, o to více pak vynikne krátká fráze, zahraná v široké dynamické škále. Rozumějí si i v zacházení s časem – hodně hluboko se posluchači vryl do uší jejich závěr pomalé věty. Vůbec, jejich hra je plná kontrastů – od tempového a dynamického furiosa po nejhlubší a nejbližší intimitu. Zkrátka – sešli se tu muzikanti, které hrát spolu moc baví.

Slyšet v této interpretaci Smyčcové trio Alfreda Schnittkeho znamená pocítit mrazení v zádech a husí kůži. Silně emotivní skladba z roku 1985, napsaná u příležitosti 100. výročí narození Albana Berga, je drtivá, pro uši běžného posluchače neobvykle strukturovaná, s dynamickými i disonantními kontrasty. Slyšet ji v takové interpretaci, jaké se jí dostalo v pátečním večeru, znamená podržet si ji velmi dlouho ve své emocionální paměti. Náraz to byl takový, že nebýt následujícího skvěle zahraného Dvořáka, asi by titulek této reflexe mohl znít Večer, kdy se hrál Alfred Schnittke. Mohla bych psát o jednotlivostech a technických fajnovostech, jako bylo Jamníkovo glissando, neskutečně dlouhý Špačkův trylek, o ostrých a rychlých rytmických pasážích, s vtipem zahraných popěvcích v první i ve druhé větě, kam Schnittke zakomponoval na způsob odrhovačky rytmické připomínky narozeninové písně Happy Birthday. Mohla bych zmínit šoky, které posluchači skladatel a hráči udělují – od bolavé disonance ke sladkobolnému tónu, od triviality ke složitým harmoniím a neslýchaným souzvukům. Jaký div, že smířeně bolavý závěr vyúsťující v ticho, které hraje (a to je jedno z největších interpretačních umění), přinesl katarzi, jež vyvolala tak silné emoce. Bylo šťastným krokem pořadatelů Dvořákovy Prahy, že komorní řadu letos přenesli do Rudolfina. Přece jen akustika tu je lepší než v Anežském klášteře a to Schnittkemu jen a jen prospělo.

Pokud si posluchači sáhli při poslechu Schnittkeho tria až na dno své duše, nebylo tomu při následujícím Klavírním kvartetu č. 2 Es dur, op. 87, B. 162 Antonína Dvořáka jinak. Opět je třeba zmínit úlohu Lukáše Vondráčka, který se velkou měrou podílel na symfonickém zvuku celého kvarteta – od dynamiky v celé škále (od jeho ppp na hranici slyšitelnosti, a přesto zřetelných, po rozmáchlá, kontrolovaná a promyšlená forte) až po „kouzlení“ rukama, kdy má posluchač takřka dojem, že interpret hraje „nad“ klaviaturou. Opakovala bych se, kdybych znovu zmiňovala ten vynikající nápad sestavit kvarteto právě z těchto hráčů. Ale je třeba připomenout, že právě díky nim si mnoho posluchačů uvědomilo, jak nadčasovou, nádhernou, svým způsobem nepřekonatelnou komorní skladbu Antonín Dvořák napsal. Lukáš Vondráček na dvou večerech uhranul svými dispozicemi pro komorní hru, Josef Špaček svým oceňovaným citem pro skloubení technické vytříbenosti a výrazové zaujatosti, Jakub Fišer jedinečnou sametovostí svého tónu a Tomáš Jamník vznosnou elegancí. A všichni společně vytvořili těleso, jehož členové vůbec neřeší techniku, ale pod rukama jim vzniká cosi překrásného…

Povzdech na závěr: Ani jeden z komorních koncertů v tomto složení nebyl nahráván. Škoda, tyto záznamy mohly být součástí zlatého fondu.

Foto: M. Divíšek