„Co je velice zajímavé a důležité: každá ze Smetanových oper je úplně jiná.“

„Silnější inspiraci Wagnerem a vyrovnávání se s wagnerovským hudebním dramatem vidím v české operní tvorbě u Zdeňka Fibicha.“

„Hlavním motivem v opeře Dalibor je pro mě hudba.“

Pražské Národní divadlo dnes a v sobotu uvádí v premiéře novou inscenaci Smetanovy opery Dalibor. Za týden, ve čtvrtek a v pátek 4. a 5. července, s ní pak hostuje na festivalu Smetanova Litomyšl. V rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz uvažuje ředitel Národního divadla moravskoslezského Jiří Nekvasil, režisér pražské inscenace, o celém Smetanově operním díle.

Je Smetanův odkaz živý a životný? Občas je slyšet, že na jeho opery lidé ani nechtějí moc chodit…

Vnímám Smetanovy opery jako zakladatelský počin moderní české opery. Je to jedinečný odkaz, ostatně zdaleka ne tolik skladatelů má dokončený odkaz osmi oper. Možná u Braniborů v Čechách můžeme cítit nějaké drobné dramaturgické výhrady, ale všech osm oper je hratelných – nemusíme se na ně dívat prizmatem, že jde o nějaké prvotiny, jako je to přece jen u Antonína Dvořáka, u kterého je první polovina operního díla hledáním nějakého jazyka. Ale co je velice zajímavé a důležité: každá ze Smetanových oper je úplně jiná, hudebně, hudební dramaturgii i volbou námětu.

První byli Braniboři v Čechách…

Historická opera, podobně jako u Meyerbeera velké plátno i s velkou baletní scénou. Jako kdyby Smetana chtěl dokázat, že i česká hudební kultura je schopna se postavit – i svým tématem z české historie – po bok velké francouzské opery; je to zdařilý pokus o velké historické operní plátno. Potom jako úplně kontrastní přichází Prodaná nevěsta, která je ve své konečné podobě geniální artistní opera buffa. Není to žádná folklorní opera, ale jedna z nejlepších komických oper světové operní literatury!

Další operou byl Dalibor…

Jeho premiéra se uskutečnila 16. května 1868 v Novoměstském divadle, jako vyvrcholení slavnostního dne položení základního kamene Národního divadla. Tehdy Smetana během slavnostního poklepání na základní kámen řekl známou větu „V hudbě život Čechů“. V Daliborovi pak žalářník Beneš pronese větu: „Který pak Čech by hudbu neměl rád.“ Dalibor je asi největším vyrovnáním se s wagnerovským hudebním dramatem. Je inspirován Lohengrinem – a nevím, jak moc znal Smetana Wagnerova Tristana, který byl v té době novinkou, ale milostné impulzivní vzplanutí bez jakéhokoliv důvodu, kdy se z nepřátel stávají spojenci a milenci, byť na velmi krátkou dobu, je pro mě – včetně hudebního pojetí – něčím blízké tristanovské poetice. Dalibor není historická opera, třebaže v ní jsou historické postavy. Vystupuje zde český král Vladislav II. Jagelonský. Také předlohou k rytíři Daliborovi je historická postava, samozřejmě ve skutečnosti dost odlišná. V českém obecném povědomí žije díky pověstem, které se kolem této postavy vytvořily, z nichž neznámější je zpracování z pera Aloise Jiráska.

Následně komponuje Smetana Libuši…

Zase úplně jiné dílo. Slavnostní tableau. Libuše je opera určená k otevření Národního divadla. Neměla být operou do repertoáru. Smetana ji ani neslyšel, protože už v posledním desetiletí života ztratil sluch. Libuše je pro mě osobně dílem asi nejvíce problematickým, příliš státotvorným. Také to není historická opera – je to vymyšlený příběh, vychází z Rukopisu zelenohorského, což byl podvod… Ale jde zase o úplně jiný, dosud neviděný formát v české opeře. Podobně to mimochodem cítím ve dvacátém století u Bohuslava Martinů, který každou svou operou otvíral dveře nějakým dalším oblastem operního nebo hudebního divadla. I jeho dílo je zakladatelské, ani u něj nejde o pokusy.

A další Smetanovy opery…?

Když vezmeme čtyři zbývající, tak Dvě vdovy jsou salonní komedie, také v operní literatuře té doby něco nevídaného. Dvě vdovy oceňoval jako dirigent Richard Strauss. Český salon a zároveň sen o nové české buržoazii, o lidech, kteří neřeší žádné existenční problémy, jenom své city. Ale chtějí v těch citech být upřímní, a zároveň chtějí čestně překonat stín minulosti. Smetana vytváří jiný, a to i v evropské operní kultuře dosud nevídaný svět. Podobný protějšek z té doby neexistuje.

Následuje Hubička…

… která je na jednu stranu jednoduchým příběhem z pohorské vesnice, i její hudba působí jakoby jednodušeji proti Dvěma vdovám, ale zároveň řeší stejnou otázku pravdivosti v citech. A to, že se někdy můžeme v něčem zapřít. Příběhy jsou to velmi lidské a aktuální…! Pak je tu Tajemství, které je příběhem z českého maloměsta. Když se někdo zapře, protože se mu před dvaceti lety ublížilo, tak si může zničit celý život. Ale Kalinův příběh naštěstí přes tu komicky neuvěřitelnou cestu skrze sklepení vede až k Malinům, k nohám panny Rózy. Člověk musí po kolenou dojít k tomu, co mu opravdu po celou dobu unikalo – v tomto případě cit, láska a očištění se o letitého pocitu křivdy, který určuje Kalinovo jednání až k samé hranici sebedestrukce.

Smetanův odkaz končí Čertovou stěnou…

Dílem, které v mnoha věcech, jako i další pozdní Smetanovy skladby, myslím hlavně na Druhý smyčcový kvartet, ukazují v hudební faktuře někam až do dvacátého století. Čertova stěna je opera, která se pohybuje mezi fantazií a historií. Jde o dílo, které vnímám až téměř autobiograficky. Vok z Vítkovic je po králi Přemyslu Otokarovi II. druhým nejmocnějším mužem Českého království, které v té době sahalo od jednoho moře k druhému. A tenhle člověk, který je ve všem úspěšný a nebojí se vést vojska, má hlavní osobní trauma – jednou v mládí ho jedna žena odmítla – a on se pořád v tom bojí být vůči té ženě pravdivý… A pak je tam ještě otázka, jak poznat dobro od zla, dobrou radu od špatné rady… Čertova stěna je fascinující dílo. I ryze hudebně. Je to hudba na mnoha místech otevírající dveře do 20. století.

Co všechno dalšího ještě v jeho operách hledáte?

Smetanovy opery nejsou jen nějaké hříčky z venkova. Je potřeba v nich najít podstatu příběhu – a tam je pak Smetana neskutečně niterný, moderní a inspirativní. Jde o velké operní dílo, svázané s naším prostředím, ale já mám pocit, že ho Smetana dává k dispozici. Každý po něm, včetně Dvořáka, se musel s ním a s tímto odkazem nějak vyrovnat. S prostředím, s českostí, kterou Smetana řeší velmi moderně. Když se podíváme do historie, tak staročeská linie tvrdila, že česká národní hudba má vycházet přímo z lidových písní. U Smetany tomu tak není – a přitom nikdo nediskutuje o tom, jestli to je nebo není česká hudba! Nikdy přímo lidovou píseň necituje, kromě jedné ukolébavky v Hubičce. Ani v Prodané nevěstě není jediná lidová píseň. Ostatně proto mu tak vyčítali, že je málo český… On ale našel stylizaci skrze taneční pohyb – a ten přináší českost charakteru hudbě také. Měli bychom být rádi, že něco takového, jako je Smetanovo operní dílo, máme! Možná je v něčem trošku archaické, nebo se to tak může zdát. Může se zdát, že v prostředí jsme už někde jinde, ale i tím jsou jeho díla aktuální, že nám připomínají: když lidé žili a žijí v určitém prostoru, jsou něčím vázání a limitováni. A to není staré roztomilé retro! Je potřeba jít za podstatu věcí a uvědomovat si, kolikery dveře Smetana svými osmi dokončenými operami pro následovníky otevřel.

Smetanovy opery bývaly tou nejzákladnější součástí repertoáru – a už nejsou. Není to škoda?

V interpretaci má u nás trochu stigma, ale je to minimálně už třicet let… Smetanova hudba byla denním chlebem. Když nebylo v divadle co hrát, tak se dala Hubička, protože ji všichni tak nějak uměli… Tím věci potom ale zevšední. Výjimkou byl v roce 1983 velmi pečlivě dirigentem Zdeňkem Košlerem připravený kompletní smetanovský cyklus v Národním divadle. Navíc ale bylo přítomno také určité přeideologizování. Zdeněk Nejedlý kdysi stavěl Smetanu proti Dvořákovi – a to nebylo správné, protože oba jsou velkými položkami v české hudbě. Teď je myslím v tomhle už docela dobrý čas… Myslím, že i současná generace pěvců už není poznamenaná zmiňovanými věcmi, protože vstoupili do profesního života až po roce 1989. A moje zkušenost i z doby před více než deseti lety, kdy jsme v Národním divadle dělali Tajemství, byla taková, že zpěváci byli okouzlení. Ono ostatně Smetanovo Tajemství je opravdu vedle svého příběhu postavené také jako dokonalá hudební kompozice. To není nějaká hříčka o dvou znepřátelených maloměstských rodech. Už při rozvinutí fugy uprostřed předehry – fuga je velmi sofistikovaný kompoziční útvar – je jasné, že za tím příběhem je ještě něco dalšího!

Kolik Smetanových oper jste už režíroval?

Dalibor je moje šestá. A Prodanou nevěstu dvakrát.

Vykládáte nyní Dalibora trochu jako historické drama?

Nedá se tak o něm uvažovat. Vycházím víc z hudebních motivů. Hlavním motivem prostě pro mě je v téhle opeře hudba. Hudba je nositelem dějů. Dalibor vzpomíná na Zdeňka prostřednictvím hudby. Milada získává důvěru žalářníka Beneše díky hudbě. Je tu motiv houslí… A souvisí to pro mě i se Smetanovým poklepáním na základní kámen Národního divadla a s větou, jak už jsem připomněl, kterou tam pronesl… Nesnažíme se o historizující přístup jako ve svých filmech Otakar Vávra. Dalibora cítím jako hudebně-scénickou, lyricko-epickou poezii.

A srovnávání s Wagnerem…?

Richard Wagner je geniálním tvůrcem, skladatelem a také básníkem-libretistou s vizí syntetického hudebního dramatu, zásadní inspirující osobností pro operní tvorbu od druhé poloviny 19. století. Dalibor je podle mne nejsilnější se vyrovnání Bedřicha Smetany s tvorbou Richarda Wagnera, možná i Libuše, ale pak jde Smetana svou cestou! Silnější inspiraci Wagnerem a kontinuální vyrovnávání s hudebním wagnerovským dramatem vidím v české operní tvorbě u Zdeňka Fibicha, který je o sedmatřicet let mladší než Wagner.

Uplatňujete odstup od díla?

Ten není potřeba. Zdůrazňujeme jen motiv hudby a hudebnosti. Třeba tak, že na jevišti je houslista a harfy jsou u portálu. Možná tedy trochu víc stylizace, zdůraznění určitých akcentů, ale odstup ne.

Foto: Národní divadlo Praha, Patrik Borecký