„Jednoznačně největším dramaturgickým triumfem Státního divadla v Brně a především dramaturga Václava Noska bylo v následujících letech obdivuhodných pět světových premiér jevištních děl Bohuslava Martinů.“

„Martinů a já jsme zkonstruovali operu-film, o němž je možno říci, že má skutečně dva otce – dvojčata, neboť jestliže já jsem dal pouze potravu hudbě, Martinů byl plný nápadů pro libreto.“

„Martinů jednoaktová opera zazněla v jednom večeru věnovaném antické Ariadně spolu s dalšími dvěma díly: Monteverdiho fragmentem Nářek Ariadnin a scénickým melodramem Jiřího Bendy Ariadna na Naxu.“

Před časem jsme přinesli příspěvek o baletních a operních inscenacích Bohuslava Martinů, které byly ve světové premiéře provedeny v Brně v meziválečných letech, týkalo se to let dvacátých a zejména třicátých. Skladatel sám byl tehdy s nastudováním těchto inscenací spokojen, a tak se dalo čekat, že do Brna přibydou ještě další novinky. Bohužel se tak nestalo. V roce 1938 byla ještě nastudována jeho operní novinka Julietta, provedená ovšem v Národním divadle v Praze, a pak přišla neblahá válečná léta, která pro skladatele znamenala nedobrovolné přestřižení vazeb s domovem a posléze dokonce opuštění Evropy a život v zámoří. Od roku 1938 do své smrti se už do Československa nevrátil.

Vlivem okolností se skladatel stal ve své zemi persona non grata. Neuposlechl totiž státní výzvu k návratu do vlasti a dál žil se svou ženou Charlotte v Paříži. Toto neuposlechnutí se tehdy rovnalo vlastizradě. Navíc dával veřejně najevo své postoje a nesouhlas s celospolečenským děním. Byl proto trnem v oku nejprve protektorátnímu systému, po válce a po příchodu komunistického zřízení i tomuto režimu. Jeho jméno bylo škrtáno z programů koncertů i divadel a dlouhá léta se v českých divadlech neobjevila ani jedna jeho premiéra.

Přibližně od poloviny padesátých let se situace začala měnit k lepšímu. Cenzurní tlaky postupně ochabovaly a skladatelovo dílo se opět dostávalo do popředí zájmu posluchačů i kulturních pořadatelů. Československo Martinů hned po válce poznalo nově i jako autora symfonií, které vznikaly po jeho odchodu do USA a u nás dříve provedeny nebyly. A následně také jako autora čtyř kantát na slova básníka Miloslava Bureše, z nichž zejména Otvírání studánek dojímalo poetikou zhudebněných veršů o skladatelově rodné Vysočině. Čas pomalu uzrával i pro větší – jevištní formy. I když většina nově vzniklých operních děl byla poprvé uvedena v zahraničí (Ženitba, Čím lidé žijí, Ariadna, Dvakrát Alexandr, posmrtně pak ještě Řecké pašije), v jediné výjimce zaznělo Martinů dílo ve světové premiéře také v Československu: v květnu 1959, jen tři měsíce před skladatelovým úmrtím, byla v Praze premiérována jeho opera Mirandolina.

Řecké pašije (1962)

Na brněnské divadelní scéně – té stejné, na níž ve dvacátých a třicátých letech zaznělo hned pět světových operních a baletních premiér skladatele (balety Kdo je na světě nejmocnější, Vzpoura, opery Voják a tanečnice, Hry o Marii a Divadlo za branou) – nebylo v té době nastudováno žádné skladatelovo nové jevištní dílo. Až do počátku šedesátých let. Do angažmá brněnského divadla přišel dirigent a dramaturg Václav Nosek, který byl dílem Bohuslava Martinů fascinován a postupně prosazoval uvádění v Československu dříve nikdy nehraných scénických děl.

První inscenace, kterou Václav Nosek nastudoval, byla opera Ženitba, komponovaná na námět komedie Nikolaje Vasiljeviče Gogola. Její premiéra zazněla v rámci Brněnského hudebního máje 22. května 1960 v tehdejším Janáčkově (dnešním Mahenově) divadle spolu s inscenací opery Veselohra na mostě. Šlo o československou jevištní premiéru Ženitby: světová premiéra zazněla v newyorském televizním vysílání v únoru 1953 a poprvé na jevišti byla uvedena v Hamburku v říjnu téhož roku. Fakt, že dramaturgie spojila pro uvedení dvě skladatelova díla, určená původně pro média (Ženitba pro televizi, Veselohra na mostě pro rozhlas), zaujal publikum i dobovou kritiku.

O čtyři roky později zazněla v Brně obdobná dvojice jednoaktových oper Bohuslava Martinů: Dvakrát Alexandr a Hlas lesa. I zde šlo o novinky: v případě opery Dvakrát Alexandr to byla československá premiéra a u Hlasu lesa první jevištní uvedení – poprvé totiž bylo dílo provedeno v pražském rozhlasovém vysílání v roce 1935.

Jedním z nejvýraznějších počinů brněnské opery v šedesátých letech bylo uvedení Martinů posledního operního díla, dramatu Řecké pašije. Předlohou se mu stal román Nikose Kazantzakise Kristus znovu ukřižovaný. Skladatel na úpravě románu pracoval více než čtyři roky, a byla to práce náročná: více než čtyři sta tištěných stran předlohy zhustil po konzultacích s autorem románu do čtyřiceti stran strojopisného libreta. Premiéry opery se Martinů bohužel už nedočkal: byla uvedena dva roky po jeho smrti, 9. června 1961 v Curychu. A jen o pár měsíců později, 3. března 1962, zazněla v Brně československá premiéra Řeckých pašijí. Počin, v jehož pozadí stál opět dramaturg Václav Nosek, byl odvážný a jeho prosazení nebylo jednoduché, neboť šlo o dílo se silným duchovním poselstvím, které bylo pro tehdejší režim nepřijatelné. Pravděpodobně právě z důvodu jakéhosi ústupku politickým cenzorům bylo v Brně přistoupeno k několika úpravám v překladu textu, které byly následně kritizovány odbornou veřejností (Manoliova zpověď, prezentovaná v překladu jako jakási výzva k boji, byla mimo jiné předmětem velké diskuse na hudebněvědném kolokviu). Nicméně celkově bylo dílo přijato velmi vstřícně s oceněním vysoké úrovně nastudování. To bylo dílem dirigenta Františka Jílka, který spolupracoval s režisérem Oskarem Linhartem a výtvarníkem Josefem Adolfem Šálkem. A v hlavních rolích se představily tehdejší stálice souboru Vilém Přibyl (Manolios), Zdeněk Kroupa (kněz Fotis) a Naděžda Kniplová (Kateřina).

Jednoznačně největším dramaturgickým triumfem Státního divadla v Brně a především dramaturga Václava Noska, který stál u všech těchto aktivit, bylo v následujících letech obdivuhodných pět světových premiér jevištních děl Bohuslava Martinů. Nosek postupně uváděl v život skladatelova díla z dvacátých a třicátých let, která z nejrůznějších důvodů nebyla v době svého vzniku provedena. Partitury těchto děl zůstaly v soukromém držení rodiny Martinů a po jejich smrti byly trvale uloženy v archivu muzea ve skladatelově rodišti v Poličce. Nosek autografy prostudoval, v případě potřeby drobně upravil tak, aby díla byla provozuschopná.

Slzy nože

V prvních dvou případech šlo o operní díla na libreto francouzského dramatika Georgese Ribemonta-Dessaignese. Úplně první inscenací byla jednoaktovka Slzy nože, provedená v říjnu 1969. Opera, šokující hned na začátku oběšencem na jevišti, do něhož se zamiluje hlavní protagonistka, vznikla v roce 1928 v duchu reformního hnutí „Dada“. V Brně byla uvedena jako vůbec první inscenace takzvané Miniopery, nově vzniklé scény, která prezentovala komornější scénická díla různých slohových údobí.

Druhou operou, opět na libreto Ribemonta-Dessaignese, byla v Brně o dva roky později provedená opera-film Tři přání (tehdy v mírně obměněném názvu Trojí přání). Dílo bylo skladatelem komponováno v roce 1929 jako obdivná reakce na stále oblíbenější a rozšířenější fenomén filmu. Šlo o v pořadí první z řady skladatelových oper, kterými reagoval na nová média: po Třech přáních následovaly v polovině třicátých let dvě opery rozhlasové (Veselohra na mostě a Hlas lesa), na počátku padesátých let pak přibyla ještě dvojice oper televizních (Ženitba a Čím lidé žijí). Na vznik opery Tři přání a spolupráci s Martinů nechal vzpomínku libretista: „B. Martinů a já jsme zkonstruovali operu-film, o němž je možno říci, že má skutečně dva otce – dvojčata, neboť jestliže já jsem dal pouze potravu hudbě, Martinů byl plný nápadů pro libreto… Takto ruku v ruce, vyzbrojeni skoro jen jedním plnícím perem, sestavili jsme kus, který neuvedly do rozpaků staré formule. Mísí se v něm před diváky kinematograf, pohádka a hra divadelních techniků.“

Trojí přání (1971)

Děj opery začíná příchodem režiséra, který se s přítomnými chystá k natáčení filmu. Samotný příběh opery představuje natáčení filmu, který je dotočen v závěru druhého jednání a ve třetím pak publikum spolu s protagonisty zhlédne jeho slavnostní premiéru. Takto byla opera při své světové premiéře v Brně v roce 1971 realizována. Ke spolupráci byl přizván režisér Evald Schorm, jehož zkušenosti z filmového prostředí byly pro inscenaci jednoznačným přínosem. Filmové dotáčky, požadované v partituře, vytvořil starou technikou němého filmu, aby co nejvíce evokovaly dobu vzniku opery. Spolu s výtvarníkem vytvořili v rámci pohádkovosti příběhu a současně jeho úmyslně nelogickém dadaistickém charakteru řadu jevištních momentů v humorné nadsázce: jevišti dominoval obrovský balón visící ze sufit, přístroj, který produkoval všechny ty „divy“, například zlaté ptáky, zvěř a podobně, vtipně byla pojatá hra vln při cestě na Zlatý ostrov, vytvořená ve stylu kreslených filmů, a nechyběla ani parodie na striptýz. Brněnská premiéra opery se setkala s neobvyklým ohlasem, na představení přijeli recenzenti i ze „západních“ zahraničních redakcí, což bylo v době tvrdé normalizace dosti ojedinělým jevem.

Trojí přání (NdB 1971) filmové dotáčky – vpravo: J. Krátká, J. Škrobánek

V roce 1980 byla ve Státním divadle Brno realizována další novinka: první jevištní nastudování baletu Šach králi z roku 1930, díla, které uzavírá etapu okouzlení skladatele jazzovými vlivy. A šlo o další z děl, které v době svého vzniku provedeno nebylo. Na své uvedení v život pak čekalo dobré půlstoletí. Jevištní nastudování bylo dílem zkušeného choreografa Luboše Ogouna, jehož ideový záměr „vychází ze šachovnice (černá a bílá). Názor: Lidé se liší oblečením. Oblek je symbol moci, společenského zařazení. V okamžiku, kdy oblek sundají, jsou si rovni. Na šachovnici je celá hierarchie, ve chvíli, kdy odloží znaky svých hodností, stávají se sobě rovnými.“ Inscenace tedy ztvárňovala hru na gigantické černobílé šachovnici. Šlo o první jevištní uvedení baletu, hudebně ale dílo bylo provedeno už dříve: jako světová premiéra zaznělo v rozhlasové nahrávce z brněnského studia, pro kterou ji nastudoval Václav Nosek se Státní filharmonií Brno v březnu 1977.

Šach králi (NdB 1980)

Obdobně o dva roky později (v lednu 1979) zaznělo z rozhlasové stanice Vltava – také ve světové premiéře – vysílání Martinů baletu Natáčí se z roku 1927, které pro rozhlasové vysílání také připravil Václav Nosek, spolu s orchestrem opery Státního divadla v Brně. Posledním ve výčtu oné pětice světových premiér Martinů děl je fragment opery Žaloba proti neznámému. Jeho světová premiéra zazněla v roce 1980 v neobvyklé technické realizaci: v rámci vernisáže výstavy Opery a balety Bohuslava Martinů v díle českých scénografů byl tento fragment živě proveden sólisty Státního divadla v Brně za řízení Václava Noska a za doprovodu Státní filharmonie Brno, jejíž part ovšem zazněl pouze ze záznamu.

Nahlížíme-li na brněnské inscenace jevištních novinek Bohuslava Martinů druhé poloviny 20. století, tedy po skladatelově úmrtí, nemůžeme opomenout ještě dvě produkce. První z nich byla československá premiéra opery Ariadna, provedená v říjnu 1962. Má zvláštní postavení, protože vznikla na studentské scéně Operního studia JAMU, tedy nikoliv v profesionálním divadle.

Ariadna (JAMU)

Účinkujícími (zpěváci, dirigent) byli tedy převážně studenti, pouze režie a současně výpravy se ujal zkušený profesionál a pedagog JAMU Miloš Wasserbauer. Ten příběh realizoval ve stylizaci, čímž byla značně podpořena lyrická stránka Martinů díla. Slovy z programu inscenace: „i dnes ještě procházejí a budou procházet mladí lidé bludištěm lásky a budou si muset nalézat odpovědi na mnohé otázky svého srdce. A protože poslední operu B. Martinů o Ariadně interpretují skutečně mladí operní herci, není třeba, aby k vyjádření její myšlenky oblékali na sebe antický kostým.“ Martinů jednoaktová opera zazněla v jednom večeru věnovaném antické Ariadně spolu s dalšími dvěma díly: Monteverdiho fragmentem Nářek Ariadnin a scénickým melodramem Jiřího Bendy Ariadna na Naxu.

A konečně zmínit nutno ještě balet Škrtič, komponovaný skladatelem v letech americké emigrace pro tanečnici a choreografku Marthu Graham, jejíž taneční ansámbl dílo v roce 1948 vůbec poprvé provedl. Balet Škrtič v Brně zazněl v československé premiéře 30. září 1990 v rámci pětadvacátého ročníku Mezinárodního hudebního festivalu Brno věnovaného Bohuslavu Martinů. Na jeho nastudování spolupracovali sólisté baletu Státního divadla v Brně (Ludmila Ogounová a Ivan Příkaský) za choreografie Luboše Ogouna s recitátory a hudebníky sdruženými v ansámblu Studio A; celek řídil dirigent Milan Kaňák.

Škrtič (NdB 1990)

Tímto výčet unikátních martinůovských projektů realizovaných v Brně nekončí, byť je jejich počet v posledních letech poměrně nižší. Za všechny krátce jmenujme první provedení skladatelova oratoria Epos o Gilgamešovi na jevišti (Národní divadlo Brno, 2016) či první scénické uvedení divadelní hry Oidipus s hudbou Bohuslava Martinů v rámci festivalu Moravský podzim 2019.

V každém případě výše uvedené informace dokládají fakt konstatovaný už v předchozím textu věnujícím se meziválečným inscenacím skladatele, totiž že brněnské hudební prostředí bylo dílu Bohuslava Martinů vždy velmi nakloněno a dařilo se mu interpretovat je na vysoké umělecké úrovni. Navíc uvedením celé řady světových premiér jeho jevištních děl drží v celosvětovém měřítku pomyslný prim.

Foto: Centrum Bohuslava Martinů v Poličce, Archiv umělecké dokumentace Národního divadla Brno